Recenze: Češi si hrají na drsnou školu. Filmu s Hofmannem chybí skoro vše

Krimi je u nás jedním z nejpopulárnějších žánrů. Především v televizi. Tvůrci nového filmu Říkají mi Lars, který od čtvrtka promítají kina, však nechtěli natočit obyčejnou kriminálku. Publikum lákají do kin na „detektivku drsné školy“. Tedy na hrdinu samotáře cedícího suché hlášky v duchu soukromého detektiva Philipa Marlowa, hrdiny knih Raymonda Chandlera, jenž podléhá osudovým ženám a lahvím whisky.

Je tu však jeden zásadní problém: Drsná škola či noir vždy stály na jedné klíčové ingredienci. Měly styl. K tomu se česká novinka ani neblíží.

Režisér Jaroslav Fuit se scenáristou Ivo Trajkovem adaptovali stejnojmennou knihu pseudonymního autora Daniela Grise a od počátku má jejich dílo pachuť televizní rutiny. Martin Hofmann v titulní roli ztělesňuje veškerá klišé žánru: Rád pije Jacka Danielse, od policie ho vyhodili pro nekázeň a teď se protlouká na vlastní pěst.

Pod bytem má bar, kde si domlouvá různé kšefty plus minus v mezích zákona, zároveň potřebuje umořit nemalý dluh. A tak kývne na podezřelou nabídku bývalého parťáka Golda v podání Davida Švehlíka. Sehnat „kompro“ na manželku postaršího realitního makléře, aby se dotyčný mohl rozvést a začít nový život s mladou milenkou. Situace se pochopitelně zkomplikuje, objeví se nečekaná mrtvola a hrdina Lars je po krk v problémech.

I tato krátká anotace zápletky však dává mnohem větší smysl než to, co se odehrává na plátně. Napsat, že tvůrci naplňují stereotypy žánru, by bylo až přílišnou pochvalou. Asi jediným původním, byť příliš nevyužitým nápadem je protagonistova přezdívka. Lars mu neříkají proto, že to upomíná na severské detektivky, ale proto, že chtěl být kdysi bubeníkem, stále vlastní bicí soupravu a vzhlíží k perkusistovi Metallicy Larsi Ulrichovi.

To je asi to jediné, co se o protagonistovi či jakékoli jiné postavě dozvíme. Po zbytek filmu Martin Hofmann pobývá na plátně, pálí do publika rádoby ostré, ale nepříliš trefné průpovídky komentující děj a vlastně není jasné, co přesně dělá.

Víme, že svůdná blondýnka má hrát femme fatale, ale rozhodně žádný magnetismus nevyzařuje, pouze křečovité pózy. Tušíme, že Gold a Lars mají být nejlepší kamarádi, ale jejich interakce tomu nenasvědčují. A samotný případ, v němž posléze figuruje únos a obří obnosy peněz, má daleko k zamotaným zápletkám noirových kriminálek, kde často spousta postav hraje dvojí hru.

V Říkají mi Lars sice od počátku něco smrdí, ale nikoho příliš nezajímá co. Vlastně ani samotného Larse. Ten střídavě jeví o případ zájem, nakonec zdrženlivě pomáhá žadonícímu magnátovi, aniž by bylo jasné, v čem mu má pomoci.

Když se čeští filmaři pokoušejí o krimi drsné školy, zmůžou se maximálně na nepovedenou parodii v duchu Mazaného Filipa od Václava Marhoula, který se na jevišti i ve filmu pokoušel až příliš okatě a na sílu parodovat příběhy Phila Marlowa. Bohužel snímek Říkají mi Lars vyznívá dost podobně, jakkoli parodicky působící momenty jsou tu zcela nezáměrné.

Chvílemi Lars vypadá jako ten nejnatvrdlejší vyšetřovatel na světě, navíc chvilku cosi vyšetřuje, v dalších scénách se jen tak nezúčastněně vyskytuje u případu, u něhož se neochotně uvolil asistovat. Martin Hofmann bohužel v této tvrďácké holohlavé poloze postrádá patřičné charisma, ale není to jeho vina, nemá tu co hrát, o jeho postavě nic nevíme, je chodící a ještě nenaplněné klišé.

Z říše úplného bizáru přichází jeho zaměstnanec, barman v podání Leoše Nohy. Ten kromě nalévání drinků oplývá také schopností práce s daty. Ano, Leoš Noha tu je opravdu obsazený jako jakási variace na hackera a technologického experta. Spojení „obsazení proti typu“ tak dostává zcela nový rozměr.

Je až frustrující, jak autoři věnují zcela nulovou pozornost stylu a práci s prostředím. Vidíme, že se děj odehrává v Nuslích, ale to je tak vše. Praha, která má podle distribučních materiálů nahradit „Los Angeles třicátých let“, je tu tím nejnudnějším místem světa.

Noirové kriminálky stály na výrazné kameře, hře světel a stínů. Takzvaný neonoir od 70. let do současnosti hledá atmosféru v neonech, dešti a zapadlých zákoutích ulic. Televizní rutinér Jaroslav Fuit, který kdysi natočil solidní snímek Dvojka a dnes se podílí hlavně na seriálech typu Kriminálka Anděl, Polda či Ordinace v růžové zahradě, však na jakýkoli styl rezignuje.

Trochu vzruchu přivodí snad jen scéna, v níž Lars jde do boxerny najít jednoho podezřelého a zbije tam celý „oddíl“ mladých svalnatců včetně Otakara Petřiny neboli rappera Marpa, který tu dostal roli jednoho z grázlů. Že ta scéna k ničemu nevede a nedává příliš smysl, je už jen „drobná“ vada na kráse.

Noir stojí na tom, že hrdinové podléhají iracionálním svodům, sami to vědí a komentují. Jenže jakkoli se nás Lars snaží ve svých promluvách mimo obraz přesvědčit, že se mu něco podobného děje, ve skutečnosti ho jen vidíme činit jednu ničím nemotivovanou či rovnou nelogickou věc za druhou. A vůbec netušíme, co se v jeho hlavě odehrává. Což je obzvlášť tristní, když se nám to po většinu času snaží říci. U závěrečných zvratů pak už jen lapáme po dechu, tady se snímek mění v ryzí parodii.

Říkají mi Lars je film, který nepostrádá jen styl. Chybí mu postavy, neoriginální zápletka je nedomyšlená, a tudíž postrádá i tempo a napětí, moc se tu nevyšetřuje, nedochází k potyčkám. Vlastně tu chybí prakticky vše.

Jedinou zásadní otázkou tak zůstává, proč se magnátu Leovi doma přezdívá Puntík. Leoš Noha kvůli tomu nemůže půl filmu spát. A divák bohužel víc a víc zjišťuje, že je to vlastně skoro jediné, co zajímá i jeho. Naštěstí se to nakonec dozvíme. Díkybohu.