Recenze: Tony má plán. Jak zavést český film do míst, kde ještě nebyl

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ozývají se podivné zvuky, jako kdyby startoval nějaký bizarní stroj. Ani obraz neposkytuje přílišné vodítko. Ale v úvodní scéně českého snímku Tony má plán, který od uplynulého čtvrtka promítají kina, se záhy ocitáme uvnitř kufru obyčejného auta. Jak moc obyčejného, netušíme, neboť debutující filmařka Barbora Kočičková nám ho zvnějšku nikdy neukáže. Po většinu času neopustíme stísněné prostory úložného prostoru vozidla, v němž pobývá svázaný mladý Vietnamec Tony.

Režisérka a scenáristka si pro prvotinu zvolila svéráznou vypravěčskou metodu. Podvodníček Tony je po více než 80 procent dění jediným obličejem, který lze na plátně vidět. Vše ostatní se dozvídáme z dialogů na sedadlech ojetého, nově zakoupeného a různých nezákonných činností se účastnícího vozidla.

Brzy začne být zřejmé, že Tonyho neunesli, že jeho pobyt v kufru je součástí jednoho z mnoha plánů, jak přijít k penězům a zbavit se dluhu u mocných kápů podsvětí.

Tony, jehož ztvárnil Lukáš Tran, pracuje s kšeftařem přezdívaným Kefír. Robert Mikluš, kterého jako jediného dalšího herce vídáme na plátně pravidelněji, ho hraje coby vysloužilého veksláka, muže pochybných hodnot. K Tonymu má však specifický vztah. Pozvolna jej odhalují stylizované scénky v obchodě či kupé vlaku, které se odvíjejí v přiznaně divadelně působících kulisách. Většinu napětí ve filmu však vyvolává zvuková stopa a pohyb kufru, kde Tony pobývá.

Zdá se, že tento styl tvůrcům umožnil pracovat s relativně nízkým rozpočtem, ale rozhodně to neznamená, že natáčení bylo jednoduché. Byť výsledek místy připomíná rozhlasovou hru a většinu hrdinů uvidíme na okamžik až v závěrečné minutě, autoři pracovali se speciálním robotickým ramenem, které ovlivňovalo pohyb kufru. Mimochodem, stejné souběžně používali filmaři natáčející u nás seriál ze sci-fi světa Blade Runner.

A jaký je tedy výsledek této technicky a esteticky ojedinělé snahy? Tony má plán je krimi komedie ovlivněná přepálenými gangsterkami Quentina Tarantina či Guye Ritchieho a obecně přelomem tisíciletí, kdy se hojně hledala nějaká nová filmová estetika.

Divadelně stylizované prostředí může lehce připomenout snímek Dogville od Larse von Triera, který své fiktivní městečko umístil do ateliéru s minimem kulis. Trier ostatně coby zakladatel hnutí Dogma 95 s kolegy vytvářel filmy na základě mnoha různých technických a estetických omezení. Ta však vedla spíše k syrovým, neučesaným tvarům, k jakémusi novému cinéma verité.

Tvůrci českého Tony má plán však navzdory ústřednímu omezení natočili dynamický, vizuálně výrazný film, který rychle odsýpá kupředu. Mnoho napětí tu buduje sound design, neonově podbarvené reproduktory a další v detailu snímané propriety vozidla, jejichž využití mění snímek v místy až surreálnou podívanou.

Na druhou stranu jde především o žánrovou hříčku, která nikdy nepřekročí limity kutilského nadšení nad tím, jak řešit napětí a tempo vyprávění. Vedle různých technologických inovací pomáhá výběr herců Eriky Starkové, Jana Jankovského a Filipa Kaňkovského, kteří kromě výrazných obličejů – jež prakticky nespatříme – mají také dostatečně výrazné hlasy. Dost na to, aby ztvárnili „potěr“ v gangsterském prostředí, lupiče a zlodějíčky nejnižší ligy, kteří se zoufale snaží dostat k penězům či alespoň sloužit těm bohatším.

Časem se sice objeví linka napovídající, že Tony má také jiný plán, než jsou jen bizarní druhy podfuků, ale nedaří se ji naplno rozvinout. Stejně tak není zřejmé, k čemu slouží těch několik intermezz, v nichž Tony s kšeftařem Kefírem sedí na baru, v kupé či na opravdu velmi minimalisticky stylizované pláži.

Něco málo to říká o jejich vztahu, ale k čemu vlastně vede nerealistická stylizace daných scén – kromě snahy nějak se výtvarně odlišit od běžné produkce?

Každopádně je dobře, že se dostávají ke slovu tvůrci jako právě absolventka písecké filmové akademie Miroslava Ondříčka Barbora Kočičková. A že se pokoušejí natáčet nejen žánrové filmy, které v tuzemské kinematografii obecně chybí, ale navíc volí dost neotřelé postupy.

Tony má plán nicméně obzvláště ve druhé půli zůstává trochu obětí své estetiky. Některé zvraty vznikají jen z potřeby budování dalšího napětí, kdyby byly vyprávěny také obrazem, asi by bylo obtížně představitelné, že se dějí tak, jak se dějí.

Samozřejmě lze namítnout, že to představuje i výhodu: divák má minimum informací, může a musí si domýšlet, co a jak se asi stalo. Jenže leckdy je těžké zůstat u toho, že jde jen o záměrnou absurditu. A přeci jen přicházejí na mysl úvahy, proč se k sobě některé postavy – především Tony a Kefír – chovají tak, jak se chovají.

Film zkrátka trochu zůstává ve škatulce svébytného žánrového školního cvičení. Nicméně v mnoha ohledech dosti zdařilého. Například Lukáš Tran, jenž je na plátně prakticky nonstop zabraný v detailu či polodetailu, utáhne svým energickým, komickým herectvím hodně. Snímek umí tuto energii přenést na publikum. I když nakonec zůstává spíše u respektu k odvaze a zápalu dělat věci jinak, než že by celkový výsledek byl zcela přesvědčivý.