Překonal tragédii i zradu. A teď může podruhé ovládnout Ligu mistrů

Teď už to musí vyjít!

Skoro všichni fanoušci Paris Saint-Germain si přesně tohle pomysleli, když jejich oblíbený klub v srpnu 2021 oznámil příchod Lionela Messiho z Barcelony. Už od roku 2011, kdy pařížský celek převzali bohatí katarští majitelé, bylo o primárním sportovním cíli jasno. Francouzská liga? To je samozřejmost, formalita.

Zato vyhrát Ligu mistrů, nejslavnější evropskou pohárovou trofej? To byla mise, která se PSG stále nedařila. Toho léta se však v klubu sešlo ofenzivní trio, které to mělo změnit.

Kylian Mbappé, korunní princ francouzského fotbalu, mistr světa a chlapík všeobecně považovaný za budoucího několikanásobného držitele Zlatého míče. Brazilský kouzelník Neymar, jeden z nejnadanějších a nejšikovnějších útočníků poslední dekády. A Lionel Messi, argentinská superstar, dle mnohých nejlepší hráč všech dob.

To už nám přece nemůže utéct!

Jenže se přesně tohle stalo. V obou sezonách, které brilantní trio v Paříži společně strávilo, tým v Champions League pokaždé vypadl už v osmifinále. Vytouženou trofej tak musel na stadion Park princů dovést někdo úplně jiný.

Trenér Luis Enrique.

Bývalý fotbalový univerzál, který kromě postu stopera a gólmana nastupoval na hřišti snad všude. A také dlouholetý spoluhráč Pepa Guardioly. S tím ho ostatně pojil i trenérský osud – oba začínali u barcelonského béčka a oba později dostali šanci i u hlavního týmu. A vyhráli s ním treble. Od roku 2015, kdy Enrique ovládl Ligu mistrů, Barcelona na další triumf marně čeká.

Jeho působení u španělské reprezentace pak narušila tragická rodinná událost. Nemoc jeho dcerky Xany, které byla diagnostikována rakovina kostí. Té po pěti měsících v pouhých devíti letech podlehla.

Řešit pak musel i zradu mezi spolupracovníky. Když kvůli péči o dceru od národního týmu odešel, tým převzal jeho dlouholetý asistent Robert Moreno. Údajně s domluvou, že kdykoliv se bude chtít Enrique vrátit, dveře má otevřené.

Morenovi se ale v nové roli dařilo, v devíti zápasech na lavičce si připsal sedm výher a dvě remízy a mužstvo dovedl i na mistrovství Evropy. A když se v listopadu Enrique hlásil na španělském svazu, že je připravený na návrat do práce, jeho asistentovi se z lukrativní židle nechtělo. Zatoužil po tom vést reprezentaci i na závěrečném turnaji.

Vedení federace ovšem potvrdilo návrat starého kouče - a ten zaskakujícího asistenta na hodinu vyhodil. „Přehnaná ambicióznost není ctnost, ale charakterová vada. Člověk, jehož jsem měl po svém boku mnoho let, je ke mně naprosto neloajální. A takové lidi ve svém týmu nechci,“ vysvětloval.

Někteří jeho chování považovali za kruté či přehnaně vztahovačné. Jak ale pro španělská média uvedly jemu blízké zdroje, Enrique se cítil Morenem naprosto zrazený, zneužitý. Na něčem se dohodli, podali si ruku - a najednou to neplatilo. Tak se se svým parťákem, který byl jeho nejbližším spolupracovníkem téměř deset let, okamžitě rozloučil.

Že rodák z Gijónu není z těch, co by si podobné věci nechávali líbit, si uvědomovali i v Paříži. Insideři se zaměřením na Ligue 1 se shodují na tom, že tak silnou pozici jako Enrique neměl na lavičce PSG žádný z jeho předchůdců. Zatímco trenéři v top ligách si mnohdy stěžují, že musejí pracovat s hráči, které jim management přivedl bez jakékoliv konzultace, nový kouč Pařížanů pracoval na sportovní strategii ruku v ruce s ředitelem Luísem Camposem.

„Požadavky Luise Enriqueho jsou pro sportovní vedení příkazy,“ hlásil španělský deník Marca. A nejslavnější francouzský list L'Équipe dokonce uvedl, že když chtěl sportovní ředitel do kádru přivést klasického útočníka, typově Viktora Gyökerese nebo Victora Osimhena, Enriqueho jasné „ne“ stačilo k tomu, aby byl návrh smeten ze stolu.

Byl tu ale jeden paradox. Kouč, který si nenechá mluvit do práce a platí za silnou autoritu, najednou dorazil do klubu s pověstí místa, kde všemu šéfuje jediný člověk – jeden z hráčů.

Tím byl samozřejmě Kylian Mbappé. Ve snaze zabránit jeho přestupu do Realu Madrid mu vedení PSG nejen nasypalo spoustu peněz, ale údajně mu slíbilo vliv na sportovní chod klubu. Možnost rozhodovat o přestupech, vyhazovat trenéra nebo vybírat sportovního ředitele. Do toho všeho měl prý francouzský fotbalista mluvit.

„Mbappé už je v PSG víc než jen hráč,“ napsal třeba deník Le Monde.

Internetoví vtipálci žertovali o tom, že z nadaného křídelníka klidně udělají prezidenta Francie, jen aby v klubu zůstal. Enrique si ovšem na zvláštní způsoby vyhrazené celebritám nepotrpí. V jeho týmu musí pracovat každý na sto procent. Dokládá to i výstřižek z televizního dokumentu o španělském trenérovi, který ve formě virálního videa později obletěl svět.

V dubnu 2024, před odvetným zápasem čtvrtfinále Ligy mistrů, Enrique před ním sedícímu Mbappému promlouvá do duše. Pouští mu na projektoru záběry z prvního utkání a chrlí své výhrady.

„Slyšel jsem, že máš rád Michaela Jordana. Jordan ale své spoluhráče chytil pod krkem a sám pak bránil jako blázen. Musíš jít příkladem. Jako hráč i jako člověk. Běhat, presovat, vracet se zpátky. Dřít. Abys byl lídr,“ apeloval na svou hvězdu.

„Jasně, jsi fenomén. Top světový hráč. Ale víš co? Já na to kašlu. Pro mě je opravdový lídr ten, kdo brání, bojuje pro tým. A když zrovna nedává góly, maká vzadu. Nejen útočí. V tom se ti nikdo nevyrovná, vím to. Ale ve stejný den, kdy útočíš, musíš hrát i jako ten nejlepší defenzivní hráč na světě. A pak budeme zatracená mašina,“ líčil entuziastický kouč viditelně otrávenému Mbappému.

O dva měsíce později Francouz z klubu odešel, aby konečně podepsal vysněný kontrakt s Realem. Střih do současnosti – Enrique může v sobotu PSG dovést k druhému vítězství v Lize mistrů v řadě. Něco, co se Mbappému za sedm let v klubu nepodařilo.

Zato bleskurychlý křídelník za dvě sezony v Madridu nevyhrál jedinou důležitou trofej (kromě Superpoháru UEFA) a fanoušci podepisují petice za jeho vyhazov z klubu. Že by na trenérových dobře míněných radách přece jen něco bylo?

Jedno je jisté. Fanouškům PSG se po starých časech rozhodně nestýská. Hráči jako Messi, Neymar nebo Mbappé fascinovali, přitahovali pozornost – ale na hřišti to neklapalo. Blyštivá jména a skvělé individuality automaticky neznamenají šlapající tým.

Ten v Parku princů vybudoval až Enrique. Propracovaný herní systém, fluidní rozestavení s ohledem na soupeře či fázi zápasu, a neúnavný presink začínající už od útočníků. A pochopitelně klíčoví hráči, na kterých to stojí.

Vitinha, dirigent středu pole. Ašraf Hakimí a Nuno Mendes, krajní obránci nové generace. A ofenzivní klenoty Désiré Doué, Kviča Kvaracchelija či úřadující vítěz Zlatého míče Ousmane Dembelé.

Dnes už se samozřejmě také jedná o hvězdy první velikosti. Ovšem o hvězdy, které vzešly ze systému. Které můžou zářit díky fungující struktuře a díky parťákům, které mají kolem sebe. Ne o odtržené individuality, jejichž fotbalové schopnosti sice sahají k nebesům, ale v důležitých momentech na hřišti svou rozdílovost nedokážou prodat.

Největší hvězdou Paříže je tým, a z něj pak vznikají nové idoly. Největší zásluhu na tom má hlavní trenér.

„On je naše největší hvězda. Přivést na lavičku Luise Enriqueho bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem za patnáct let v klubu udělal,“ svěřil se nedávno v televizním vysílání prezident Nasser Al-Khelaifi.

V sobotu večer se velikost trenérova odkazu pod Eiffelovou věží může ještě znásobit.