Déšť nás nespasí. Velké sucho nezpůsobila jen „smůla“

Extrémní vedra a suché počasí na konci léta vystřídalo chladnější období a dostavily se konečně i vydatnější deště. Vegetace se zazelenala a do stejné barvy se pomalu mění například i mapa Česka ukazující intenzitu půdního sucha na portále InterSucho.

Povrchové toky podle Martina Pechy z Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) sice po několika dnech od výraznějších dešťů zase klesly a zhruba pro polovinu území Česka pořád platí výstraha pro sucho v povrchových i podzemních vodách, v nadcházejících dnech nicméně zřejmě znovu zaprší a situace se na většině území zase o něco zlepší. Nemělo by tak být mnoho míst, kde se bude sucho dál prohlubovat, byť hladiny podzemních vod většinou zůstanou „mimořádně podprůměrné“.

Mohlo by se tak zdát, že Česko je na dobré cestě z nejhoršího. Že déšť zahání sucho a do té doby, než přijde další výjimečně srážkově chudý rok, bude zase všechno v pořádku.

Problém je ale v tom, že současné sucho v Česku i jinde v Evropě není jen otázkou náhodné variability srážek. Suchu totiž obecně víc svědčí i nové a teplejší klima. Neznamená to, že sucho nutně přijde znovu hned příští rok a že bude rovnou horší než letos. Jednotlivé roky budou dál kolísat oběma směry. Dlouhodobě ale roste pravděpodobnost častějšího a intenzivnějšího sucha, což už má měřitelné dopady. A tento trend se nezastaví, dokud se nepřestane oteplovat.

Česko i Evropa by s tím měly počítat a rok 2026 vnímat jako ochutnávku budoucnosti.

Začněme tím, že letos bylo srážek opravdu mimořádně málo. Konkrétně v Česku pršelo podprůměrně už od začátku roku a v létě byly srážky vůbec nejnižší od roku 1961, kdy začíná datová řada od Českého hydrometeorologického ústavu pro celé území.

Z krátkodobého pohledu lze toto pochopitelně označit za hlavní příčinu letošního sucha – dílem přírodní variability, chcete-li náhody, spadlo mimořádně málo vody, která pak logicky chyběla v půdě i řekách. Když nás ale zajímá, jestli se sucho v čase zhoršuje, musíme se na věc podívat z dlouhodobého hlediska a tady rychle zjistíme, že sledovat roční úhrny srážek nestačí.

Deště totiž v čase většinou v celoročních úhrnech ani statisticky významně neubývá. Platí to i pro Česko, kde podle dat ČHMÚ roční srážky od roku 1961 nevykazují žádný rostoucí ani klesající trend. Pro zbytek Evropy můžeme ve zkratce říct, že na jihu sice srážek celkově ubývá, ale na severu jich zase přibývá. Sucho je ale přesto častější a horší a to i tam, kde ročně naprší pořád stejně.

Tento paradox je dán tím, že nezáleží jen na tom, kolik vody za rok spadne, ale i kdy přesně spadne a co se s ní dál děje.

Takhle například vypadá vývoj tzv. vodní bilance v Česku. Jde přitom o ukazatel, který zohledňuje, kolik vody naprší, kolik odteče a kolik se jí odpaří.

Z dat je vidět, že vodní bilance v české krajině se snižuje a podle odhadu vědců z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR (CzechGlobe) bude klesat i nadále s rostoucí průměrnou teplotou, přičemž klíčový rozdíl tady vytváří stále vyšší odpar.

„Množství vodní páry, které je atmosféra schopna pojmout, závisí přímou úměrou na teplotě a ten vztah je exponenciální. Když se bavíme o oteplení o jeden stupeň, může atmosféra pojmout asi o sedm procent vody navíc. Ta voda sice zase vyprší někde nad oceány, nebo i nad pevninou, ale jde tam ještě o to, že v teplejší atmosféře je vyšší pravděpodobnost, že vyprší formou intenzivních srážek, při nichž se hůř vsakuje a víc odtéká pryč,“ popisuje bioklimatolog Miroslav Trnka.

I s jeho přispěním vznikl následující graf, který ukazuje vývoj intenzity sucha v Česku až do začátku 19. století. Činí tak prostřednictvím v meteorologii hojně využívaného Palmerova indexu intenzity sucha (PDSI), který na základě reálných meteorologických dat a z nich odvozených odhadů (např. odparu vody) přiřazuje suchu „skóre“, které pak lze porovnat s jinými časovými úseky.

„Z grafu je jasné, že sucha byla v českých zemích i v minulosti. Kromě toho je z něj ale vidět i to, že posledních 25 let je co do délky i intenzity sucha naprosto výjimečných. Když přiložíme trendovou linii, bohužel také vidíme, že sucha neustále přibývají,“ dodal vědec.

Pohled na vývoj intenzity meteorologického sucha od začátku 20. století ve velké části Evropy nabízí tato práce z roku 2021 dokládající nárůst sucha ve střední Evropě a Středomoří. Místo indexu PDSI pracuje s jeho novější verzí (scPDSI), což pro nás není nepodstatné, protože nová varianta indexu se liší jen tím, že zahrnuje i geografickou kalibraci pro vybrané lokality. Dále ukazuje index SPEI, který je o něco jednodušší než PDSI, protože ukazuje jen poměr srážek a odparu. Třetím zobrazeným indexem je pak SPI, který ukazuje pouze odchylky od normálu v množství srážek.

Je zřetelné, že výsledné grafy jsou v souladu s tím, co už zaznělo – v jižní Evropě se sucho výrazně zhoršuje a srážek tam ubývá i celkově (i index SPI vykazuje klesající trend), zatímco ve střední Evropě srážek neubývá, ale sucho se stejně zhoršuje kvůli většímu odparu (ve vývoji indexu SPI není vidět žádný trend).

K meteorologickému suchu můžeme doplnit i pohled do ještě hlubší historie ze studie publikované už v roce 2009, která ukazuje vývoj intenzity letních such od roku 1750 podle scPDSI ve střední a části východní, západní, severní i jižní Evropy (v odkazu najdete mapu pokryté oblasti).

Ta rovněž ukazuje nárůst sucha.

Zaměření pouze na léto je tady mimochodem záměrné a správné. Ke zhoršení such totiž ani není úplně nutné, aby klesala celková roční vodní bilance. Celoročně může být klidně i beze změny, ale pokud se významně sníží v létě, sucho je stejně častější i horší. Přesně to se ostatně děje v řadě evropských zemí a regionů. Například v Česku sice klesá i celková vodní bilance, ale i tady se pokles odehrává výhradně v teplejší polovině roku, zatímco v chladné polovině bilance dokonce mírně roste.

Dodejme, že příčinou není jen větší letní odpar. Studie ukazují, že v Evropě dochází i – laicky řečeno – ke změnám charakteru letního počasí. „Evropa je v tomto ohledu speciální. Pravděpodobně se to děje i kvůli změnám vzorců atmosférické cirkulace, které v létě přináší víc tlakových výší spojených s menšími srážkami,“ řekl vědec Istvan Dunkl z Univerzity v Lipsku.

Trnka dodal, že přesně k takovému závěru (byť zde pouze pro střední Evropu) došel s kolegy už v práci z roku 2009, v níž zkoumal vývoj atmosférické cirkulace od roku 1881.

Dalším důvodem rychlejšího úbytku vody z krajiny v teplejší polovině roku je změna v sněhových a ledových zásobách, což je hodně vidět například u řek, kterým se nicméně budeme věnovat až později.

Ještě před tím se na chvíli zastavíme u sucha půdního, protože u něj je souvislost s meteorologickým suchem o něco jasnější. Výzkum jeho vývoje má jednu velkou výhodu a jednu nevýhodu - půdní sucho se na jednu stranu dá dobře měřit a porovnávat na základě dat ze stanic a hlavně i satelitních měření napříč celým světem (údaje lze získat a dopočítat i pro místa, kde chybí stanice), ale na druhou stranu se těžko rekonstruuje pro hlubší minulost.

Alespoň pro poslední dekády nicméně bezpečně víme, že půdní sucho globálně sílí, a že Evropě se to rozhodně nevyhýbá. Například podle této studie z roku 2023 se od 80. let půdní sucho zhoršuje na víc jak 30 % povrchu světových pevnin a jen na pěti procentech pevnin vody v půdě přibývá.

Výsledky přehledně shrnuje mapa:

Je k ní ale potřeba ještě něco dodat. Pozorní čtenáři si možná všimli, že například právě v Evropě „nesvítí“ červenou barvou Středomoří, kde by člověk podle toho, co si přečetl výše, čekal výraznější vysychání než ve středu kontinentu. Autoři pro to ale mají jednoduché vysvětlení. Půdní sucho se v pozorovaném období podle použitého ukazatele skutečně zhoršovalo výrazněji v severnějších oblastech Evropy, protože na jihu je množství dostupné vody v půdě už dlouhodobě tak nízké, že se ukazatel často pohybuje blízko nuly. Jelikož nemůže klesnout do záporných hodnot, další vysychání se v jeho hodnotách tolik neprojeví.

Česká půda mimochodem podle hlavního autora studie a klimatologa Jana Řehoře měřitelně rychleji vysychá hlavně v teplé polovině roku, což je v souladu s daty o vodní bilanci, přičemž v období duben až červen patří dokonce k nejrychleji vysychajícím zemím v Evropě.

Nyní konečně přejděme k veřejností asi nejsledovanějšímu druhu sucha – hydrologickému. A konkrétně k suchu v povrchových tocích, tedy především v řekách.

Řeky jsme si na konec nechali záměrně, protože sledování vlivu změny klimatu je u nich obzvlášť komplikované. Na změně průtoků se totiž často podílí i stavba nových vodních děl či změny ve využívání vody pro různé účely. Různé řeky navíc „reagují“ různě silně (a dokonce i různě silně v různých úsecích vlastního toku), takže dostat se k nějakému obecnému pohledu na situaci v Evropě není snadné.

K alespoň základnímu zobecňujícímu rámci se ale přeci jen dojít dá – celkové průměrné průtoky evropských řek se zřídkakdy snižují, ale jasný společný trend je pozorován v poklesu letních průtoků, který je sice často kompenzován zvyšováním průtoku v chladné části roku, jenž to letní sucha nijak nezmírňuje.

Dopady pomáhá přiblížit třeba následující mapa odhadu vývoje minimálního letního odtoku v nejsušším měsíci napříč Evropou. Je vidět, že se snižuje na většině území kontinentu.

Trend v řekách je tedy podobný tomu, co vidíme u celkové vodní bilance či indexů meteorologického sucha. Velký vliv má nicméně kromě množství srážek i již zmiňovaný posun v sněžném režimu, tedy úbytek srážek ve formě sněhu, který pak navíc také rychleji taje. V poslední době se to týká i ledovců, které v létě stále víc zcela mizí z vyšších vrcholků Alp, kde pak nemá co tát a doplňovat vodu.

Abychom nemluvili jen obecně, můžeme dát rovnou i příklady konkrétních velkých evropských řek.

Třeba italský veletok Pád patří k těm, kde průtok možná klesá i celoročně (studie dochází k různým závěrům podle sledovaného období), ale i ten výrazně klesá hlavně v létě, což v roce 2022 vyeskalovalo v nejhorší sucho za nejméně 216 let, od kdy jsou k dispozici měření.

Dunaj podle hydroložky Pavly Pekárové z Ústavu hydrologie Slovenské akademie věd v posledních 100 až 150 letech nevykazuje žádné statisticky významné změny celkových ročních průtoků, ale rovněž je u něj pozorován pokles v letních a nárůst v zimních a jarních měsících. Letošní sucho na Dunaji přitom sice možná nebude historicky nejhorší (co do nejnižšího aktuálního průtoku, nebo celkového ročního průtoku), ale je výjimečné tím, že udeřilo asi o měsíc dřív, než bylo dřív běžné.

„Ze studie průtoků Rýna v Basileji a Rhôny v Porte du Scex napříč 20. stoletím nevyplývá žádný zjevný roční trend. Když se ale srovnají dvě poloviny roku, je jasné, že průměrně průtok v zimě roste a v létě klesá,“ uvádí pro změnu švýcarští hydrologové.

Konkrétní dopad průměrného poklesu pak ukazuje například tato statistika od vědců z Univerzity v Utrechtu - sedm z 15 nejnižších červencových průtoků Rýna ve městě Lobith za období 1901 až 2022 bylo zaznamenáno po roce 2000. Ani minulost sice neznala jen jednotlivé izolované suché roky, například kolem roku 1947 se objevily hned tři velmi suché roky rychle po sobě. Nyní jich ale za posledních 11 let (včetně letoška) bylo už šest.

Závěr je tedy zjevný: obecně vody z řek sice neubývá, ale kvůli nižším letním průtokům je jí častěji málo zrovna v tom období, kdy je nejvíc potřeba.

Vliv klimatické změny se tedy v krátkodobém pohledu možná snadno přehlédne, protože vývoj sucha je stále z velké části ovlivněn přirozenou variabilitou počasí, nicméně z dat je jasné, že tento vliv existuje, sílí a rozhodně není zanedbatelný.

Výskyt intenzivního sucha je v teplejším klimatu v Evropě násobně pravděpodobnější, než tomu bylo dřív a v posledních letech to začínáme i silně pociťovat. Letos se čekají škody v zemědělství, německá ekonomika zřejmě zpomalí růst kvůli paralýze lodní dopravy a v řadě evropských zemí dopady sucha postihly i energetiku včetně jaderných elektráren.

Na tyto problémy se nemůžeme dívat tak, že až zaprší, tak zmizí. Naopak se budou z dlouhodobého hlediska neustále zhoršovat.

Dobrou zprávou je, že Evropa (a obzvlášť ta střední) nepochybně nepatří k regionům, které mají a budou mít s vodou ty nejvážnější problémy, jako třeba v některých částech Blízkého východu. I tak je ale potřeba počítat s tím, že dosavadní infrastruktura přestává pro dosavadní potřeby stačit a vodu bude pro odvrácení ekonomických ztrát a zajištění zásob pro obyvatelstvo potřeba zadržovat ve větší míře. Pomoct přitom mohou nejen nová vodní díla, ale i podpora přirozeného ukládání vody v krajině, což se například zrovna v Česku zatím děje příliš málo.

Ze všeho nejméně pak pomůže krátkozraký přístup a doufání v déšť. Dřív, nebo později ho totiž zase bude málo a s postupem času to bude bolet víc a víc.