Írán drtí přehlížená hrozba. Možná se kvůli ní bude stěhovat hlavní město

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Írán tento měsíc oznámil, že už se necítí být vázán omezeními svého jaderného programu, které vyplývaly z mezinárodní jaderné dohody (JPCOA). Satelitní snímky naznačují, že možná už teď buduje nová jaderná zařízení a prezident Masúd Pezeškján se nechal slyšet, že na jaderném programu bude země pracovat ještě usilovněji.

Bezpečnostní analytici mezitím už několik měsíců rozebírají, jak velké je riziko, že se Teherán po výprasku ve 12denní válce v zoufalství pokusí zmobilizovat veškeré zbývající zdroje k získání alespoň omezeného počtu jaderných zbraní.

Mluví se většinou o stupni poškození zasažených zařízení, neznámém osudu vysoce obohaceného uranu, personálních kapacitách v řadách vědců, dopadu sankcí, motivacích režimu a dalších bezpečnostně-politicko-ekonomických faktorech.

V Íránu ale stranou pozornosti v mezičase bezprecedentně eskaluje i jedna krize zcela jiné povahy, která v budoucnu může mít vliv právě i na politické a vojenské ambice tamního režimu.

Tou krizí je sucho.

„V posledních dvou letech se z toho stává problém, který se dotýká už opravdu téměř každého. Například i velká města jako Teherán zažívají regulérní nedostatek vody. Dochází k výpadkům v distribuci a také zdražování vody, což je samozřejmě poměrně zásadní problém,“ popsal současnou situaci politolog a expert na Blízký východ Josef Kraus.

Jeho slova dokládá celá řada dílčích zpráv a výroků íránských představitelů z poslední doby.

„Vodní krize je vážnější, než jak se o ní dosud mluví, pokud neuděláme urgentní rozhodnutí nyní, budeme v budoucnu čelit situaci, která už se nebude dát napravit. Nemůžeme takto pokračovat,“ zněla například slova íránského prezidenta Pezeškjána.

Výrok padl při jednání s vládou uprostřed léta, kdy úřady zároveň hlásily, že Teheránu může dojít voda v řádu týdnů, a nařídily snížení spotřeby.

Vodu letos v létě úřady odepřely například bazénům a mluví se o plánu zastavit veškerou novou výstavbu na dva roky. Časté byly letos i výpadky vody v domácnostech. Podle deníku New York Times odvolávajícího se na výpovědi místních trvaly v některých čtvrtích hlavního města i 48 hodin. Úřady také musely snižovat tlak v potrubích, což způsobovalo nedostupnost vody ve vyšších patrech budov.

Zkraje tohoto měsíce pak Pezeškján prohlásil, že Írán nemá na výběr a bude muset hlavní město „přestěhovat“. V prohlášení, které časopis Time popisuje jako „vzácné přiznání vlastního selhání“, prezident také slíbil v přepočtu milion dolarů komukoliv, kdo přijde s řešením této krize.

Její rozměry jsou viditelné i z vesmíru a na satelitních snímcích. Téměř úplně už například „zmizelo“ Urmijské jezero, které ještě před pár desítkami let bývalo největším jezerem na celém Blízkém východě, a poušť se stává i z bývalých mokřadů na severozápadě země.

Kromě toho mizí celé řeky a postupně vysychají i velké vodní nádrže. Takhle v létě vypadaly stavy těch největších z nich podle oficiálních čísel:

Podzemní vody mají podle vládního odhadu roční deficit 140 až 160 miliard kubických metrů a například podle bývalého ministra zahraničí jsou už i ony „na pokraji kolapsu“.

O masivním úbytku vody v podzemí vypovídá i další zhoršující se problém, kterým je doslova propadání se do země. Jde o proces, se kterým mají problém i jiné země a kromě odčerpávání vody ho zhoršuje i rozšiřování zástavby na povrchu, Írán ale patří k zemím, které se propadají nejrychleji a odčerpávání vody ze země je považováno za hlavní příčinu.

Kromě postupného snižování nadmořské výšky napříč většími oblastmi, které se okem ani nedá postřehnout a měří se satelity, tento jev způsobuje i náhlé menší kolapsy, při nichž propasti pohlcují infrastrukturu nebo budovy.

Silně se tento problém projevuje například v Isfahánu, kde kvůli němu letos v září úřady evakuovaly 40 škol a dlouho už se tam mluví i o riziku pro zachování historických budov v centru, na nichž kvůli pohybům země přibývá prasklin.

S úbytkem vody v krajině také roste riziko vzniku nebezpečných pouštních bouří, které mohou uvěznit doma i miliony lidí či poslat tisíce do nemocnice s respiračními problémy.

Tohle všechno jsou samozřejmě problémy, které trvají už delší dobu a nestaly se „najednou“. Momentálně nicméně Írán zažívá už pátý rok sucha za sebou, kdy jsou srážky kontinuálně asi jen poloviční oproti dlouhodobému průměru. Spotřeba se přitom nesnižuje a sílící doprovodné efekty klimatické změny všechno jen zhoršují.

Informace o stavu situace jsou limitované, protože režim potlačuje svobodu slova a svobodná média, která by mohla ověřovat oficiální čísla a vyjádření. I tak je ale vidět, že sucho se v poslední době zařadilo k hlavním výzvám státu.

„Už to má celou řadu politických důsledků, protože zejména letos to sucho bylo opravdu intenzivní a způsobilo určitý diskomfort pro nemalou část populace,“ popisuje Kraus. Vysloveně existenční nouzi a hrozbu pro režim podle něj sucho zatím nepředstavuje, ale určitě jde o jeden z citelných projevů špatné správy státu a sankcí, kvůli kterému jsou lidé „stále víc naštvaní“.

Podle experta na vodní bezpečnost Mohammeda Mahmouda je Írán na pomyslném třetím nejvyšším stupni vodní krize. Za první nejhorší přitom expert považuje humanitární krize, k nimž zpravidla dochází v zemích sužovaných válkou nebo nějakou živelnou katastrofou. Druhým je „pohotovostní režim“, kde se sucho už vymyká kontrole, země nemá prostředky na řešení a směruje k nejhoršímu stupni. Třetí stupeň expert z think tanku Middle East Institute nazývá krizí managementu a spočívá v tom, že země sice disponuje prostředky k řešení sucha, ale nezvládá je využívat.

„Myslím si, že v Íránu to ještě pořád není pohotovostní stupeň. Je to těsné a směřuje to k němu, ale zatím se to podle mě do této fáze nedostalo,“ řekl Mahmoud. „Pořád je to záležitost, která se při vhodném nastavení politik a investic potenciálně dá zvládnout. Je to velká výzva, ale není to nemožné,“ dodal.

Zánik Urmijského jezera:

Příčin sucha je víc.

Írán samozřejmě sice je i historicky velmi suchá země, ale na poměry Blízkého východu na tom podle Mahmouda hydrologicky vlastně není až tak špatně, protože na rozdíl od jiných států nemusel vždy spoléhat jen na podzemní vodu, ale má i povrchové zdroje, tedy řeky napájené z ledovců v horách a jezera.

Co se týče jejich přeshraničních pohybů, má Írán problém se zadržováním vody ze strany Afghánistánu, který má se suchem podobné problémy. U většiny řek je to ale spíš Írán, kdo budováním přehrad a extenzivním využíváním vody prohlubuje vodní nedostatky za hranicemi (konkrétně v Iráku).

Sucho různými způsoby zhoršuje klimatická změna, boj s ním komplikují sankce a mohli bychom zmínit i rostoucí populaci. Ovšem 90 % vody Írán spotřebuje v zemědělství, čímž se dostáváme k jasně největšímu problému, kterým je plýtvání.

Dílčích příkladů plýtvání nebo neefektivity je mnoho a najdeme je v různých odvětvích. V zemědělství je to hlavně nevhodná skladba plodin a přetrvávající záplavový systém zavlažování, který podle některých odhadů spotřebovává o 65 % víc vody, než kolik rostliny potřebují.

Podobné je to i v průmyslu, při jehož rozvoji se na vodu nemyslelo. Dochází tak k situacím, že například jediná společnost vyrábějící ocel zvyšuje spotřebu vysušeného Isfahánu se dvěma miliony obyvatel o 6 %, přestože by mohla být postavená někde jinde, kde vody není tak akutní nedostatek.

Pak jsou tu problémy s nedostatečnou recyklací vody, úniky z potrubí (města kvůli tomu údajně přicházejí až o 30 % vody) a celá země je navíc prošpikována tisícovkami nelegálních vrtů a studní, takže o celkové spotřebě není ani dobrý přehled, natož pak kontrola.

Írán sice staví desalinizační zařízení a masivně buduje i přehrady, ale na kompenzaci výše zmíněných problému to nestačí. Vypadá to, jako by si země zvykla s vodou nakládat jako s de facto nekonečným zdrojem a přístup se jí nedaří opustit, přestože doby vodní hojnosti dávno pominuly.

Podobný trend můžeme vidět i v mnoha jiných zemích, ale v Íránu ho prohlubují i poměrně omezené ekonomické a technologické možnosti a v neposlední řadě i korupce, která je v Íránu tak vysoká, že se mluví o „vodní mafii“.

„Existuje řada formálních i neformálních vazeb mezi těmi, kdo mají spravovat vodu, a těmi, kteří ji ve velkém využívají, to znamená velkými zemědělci a průmyslníky, což vytváří velký korupční potenciál a dochází k tomu, že subjekty dostávají přístup k vodě díky úplatkům nebo nepotistickým vazbám,“ říká Kraus.

Kvůli sankcím má Írán navíc problém nejen s importem technologií, ale i investic zahraničních společností, které by tam jinak například ve vodohospodářství mohly podnikat, což jen prohlubuje korupční potenciál uvnitř sektoru.

Změna klimatu mezitím podle Mahmouda přispívá ke snížení zásob vody a naopak ke zvýšení spotřeby. Vody v řekách je méně kvůli změně klimatu způsobující slabší zásoby vody ve sněhu na vrcholcích hor. Spotřebu zase zvyšuje větší odpar přímo z velkých vodních ploch (odpařená voda sice posléze vyprší, ale ne vždy tam, kde se jí podaří zachytit) a víc vody při vyšších teplotách spotřebují i zemědělské plodiny.

„Obecný princip vlivu změny klimatu je tam stejný jako jinde na světě, Blízký východ má jen tu nevýhodu, že byl velmi horký a suchý i před začátkem oteplování,“ řekl Mahmoud.

Írán s tím i přes všechna omezení může bojovat, ale minimálně prozatím se nezdá, že by měl v řešení sucha nakročeno správným směrem, přestože krize už v tuto chvíli oslabuje celkovou mocenskou pozici státu a zvyšuje riziko nepokojů.

V celém regionu se také zvyšuje nebezpečí mezistátních konfliktů motivovaných právě suchem. Ještě hůř než Írán na tom podle Mahmouda je například sousední Irák, který kromě jiného doplácí právě i na zadržování vody Íránem a Tureckem.