Článek
„Všechno se změnilo během jediného rána. Pamatuji si strach a zmatek, nefungující telefony, šířící se fámy, najednou byli všude vojáci. Myslel jsem, že ta nejtemnější léta už máme za sebou, ale najednou jsme se vrátili zpátky v čase.“
Takto vzpomíná na 1. únor 2021 mladý Barmánec Salai William, který se v té době připravoval na postgraduální studium v zahraničí a stál v čele Chin Students' Union of Myanmar. Kariérní plány však musely počkat - v jeho zemi právě proběhl násilný vojenský převrat.
Jak takový puč vypadá, znal z vyprávění. V Myanmaru se vojenská junta zvaná Tatmadaw nechopila moci poprvé - tentokrát zajala demokraticky zvolené zástupce v čele se Aun Schan Su Ťij, rozjela spirálu ekonomického úpadku, odliv zahraničních investorů i masivní rozvoj kriminálních aktivit. Ale hlavně - její vojáci neváhali střílet do lidí, kteří na důkaz vzdoru vycházeli do ulic.
Po celých pět let si junta udržela moc prostřednictvím drakonických omezení občanských a politických svobod.
Pro posílení vlastních řad neváhá rekrutovat ani ty nejmenší - OSN od převratu eviduje více než 1800 případů náborů dětí ve věku 12 let, ale skutečné číslo bude daleko vyšší. Děti v armádě slouží jako průvodci, nosiči nebo lidské štíty k detekování min a odrazení protivníka od střelby.
Tragédie barmských dětí se neomezuje jen na řady junty. Vleklý konflikt a absence vzdělávacího systému vhání mladistvé do řad ozbrojených skupin napříč celým politickým spektrem. Avšak junta děti rekrutuje často násilím či únosy, kdežto situace v etnických armádách je složitější - na snímku je chlapec z Karenského státu, který žije v permanentní válce desítky let. Děti se k jednotkám často přidávají „dobrovolně“ - ze msty i nutnosti k přežití.
Útěk do džungle
Zatímco tisíce barmských dětí takto přichází o dětství se zbraněmi v ruce, o generaci starší Barmánci potřebovali prozřít - zprvu věřili, že k prolomení moci vojenské junty budou stačit nenásilné protesty.
„Pamatuji si dlouhé noční debaty s přáteli. Někteří opakovali, že musíme být trpěliví, jiní se už dávno skrývali. Když ale začalo docházet na střelby, zatýkání a mučení, realitě nešlo uniknout. Ozbrojený odpor jsme nezvolili proto, že bychom ho chtěli, ale protože jiné cesty už jednoduše neexistovaly,“ konstatuje William.
Barma, nebo Myanmar?
V roce 1989 rozhodla vojenská junta, která tehdy byla u moci, o přejmenování Barmy na Myanmar. Úřední název Republika Myanmarský svaz, který již nebyl spjatý s koloniální minulostí země, se však stal zdrojem sporů. Podle Davida Steinberga z washingtonské Georgetown University mnoho opozičních skupin i zemí nadále používá jméno Barma, jelikož neuznávají legitimitu vojenské vlády či její pravomoc přejmenovat zemi. Sama nyní zadržená premiérka Su Ťij se nechala slyšet, že i nadále používá starší označení.
Jen během prvních týdnů po převratu zemřely desítky lidí.
„Přes noc zmizela budoucnost, na kterou jsme se připravovali, a uvědomili jsme si, že pokrok je mnohem křehčí, než jsme si kdy dokázali představit,“ popisuje pro Seznam Zprávy Barmánec, kterému došlo, že musí udělat víc než jen vycházet do ulic velkých měst.
Uprchl tak do džungle.
„Znamená to odříznout se od života, který máte - opustíte rodinu, aniž byste věděli, jestli ji vůbec někdy znovu uvidíte. Pro mě bylo toto rozhodnutí obzvlášť bolestivé. V té době má matka trpěla rakovinou slinivky ve čtvrtém stádiu a rozhodnout se odejít i přes to vědomí, že ji možná už nikdy neuvidím, bylo nejtěžší rozhodnutí mého života. První týdny v džungli byly plné strachu, fyzického vyčerpání, hladu a ztrát – ale také velmi jasného pochopení toho, co všechno obětujete,“ vzpomíná William, který zároveň věděl, před čím utíká.
Členové Mandalay People's Defence ve výcvikovém táboře. People's Defence Force (PDF) je ozbrojené křídlo Myanmarské vlády národní jednoty (NUG), která byla vytvořena po státním převratu 1. února 2021.
V barmském vězení
Armáda v dobách nenásilného, leč masového povstání zatkla 29 tisíc lidí a systematicky je mučila, jak pro Seznam Zprávy popsal novinář a lidskoprávní aktivista Igor Blaževič. „Přibližně během dvou let se odpor materiálně posílil a přerostl v to, co lze označit za osvobozeneckou válku,“ říká.
Do „osvobozenecké války“ se zapletl i Thaik Tun Oo, avšak jinak, než plánoval. Krátce po převratu byl během jednoho z protestů zatčen. Na svobodu se dostal v polovině roku 2023 a zkušenost z vězení mu definitivně určila další cestu.
„Byl jsem držený ve vyšetřovacím centru i na samotce, odkud mě poslali do vězení. Byl to obrovský tlak hlavně na psychiku a zažil jsem, co znamená hluboká deprese, hlavně protože mě nemohla navštěvovat rodina. Přístup k jídlu a základním věcem byl velmi omezený, často nás zachraňovaly potravinové balíčky,“ popisuje Seznam Zprávám Thaik, který se po propuštění rozhodl založit skupinu na podporu politických vězňů.
Snaží se tak zvedat povědomí o podmínkách, ve kterých jsou političtí vězni drženi, dokumentovat porušování lidských práv ve věznicích a poskytovat takto zadrženým pomoc i v podobě jídla a léků.
Příbuzní oslavují propuštění vězňů po každoroční amnestii u příležitosti oslav dne nezávislosti Myanmaru před věznicí Insein v Rangúnu 4. ledna 2026. Myanmarská junta 4. ledna oznámila, že propustí více než šest tisíc vězňů.
„Většina lidí nemá ani představu o tom, co se za zdmi věznic děje,“ říká Thaik a vyjmenovává běžné praktiky - mučení, sexuální násilí a brutální výslechy.
„Ve vyšetřovacích centrech jste nuceni vypovídat. Každý takový výslech je zkouška, ze které lidé odcházejí vážně zranění a s psychickými traumaty. Někteří takový výslech nepřežijí.“
Thaik dodává, že ví s jistotou o 275 politických vězních, kteří takto ve vězení zemřeli. „Většina z nich doplatila na nedostatečnou lékařskou péči, více než 60 lidí zemřelo v důsledku přesunů nebo násilí ze strany dozorců,“ přibližuje.
Kde je Su Ťij?
Několik let je jako politická vězenkyně držená také Su Ťij, která se stala symbolem odporu a prodemokratického hnutí. I s ohledem na její vysoký věk je neexistence zpráv ohledně jejího stavu znepokojivá. A to i pro ty, kteří iluze o jejím ikonickém obrazu nemají.
„V dětství jsem k ní vzhlížela, ale v dospělosti jsem ji kritizovala za její činy i způsob, jakým se stavěla k otázkám menšin, zejména k Rohingům, a jak zacházela s vojenskými zločiny a porušováním práv v různých etnických oblastech,“ přiznala pro Seznam Zprávy aktivistka Thinzar Shunlei Yi. Přesto má o Su Ťij obavy, a to i proto, že byla zadržena během léta v jedné z nejteplejších oblastí Myanmaru.
Díky kontaktům z věznic má Thaik poslední zprávy o Su Ťij z června roku 2025.
„Tehdy byla podle všeho převezena do vojenského zařízení poblíž Naypyidaw, kde je pod dohledem vysokého důstojníka. Od listopadu 2025 o ní nemáme žádné nové zprávy,“ popisuje. „I mezi politickými vězni jsou rozdíly, ale obecně jsou podmínky velmi tvrdé. Aun Schan Su Ťij je starší osoba a potřebuje pravidelnou lékařskou péči. Vězení vytváří obrovský psychický tlak – já sám jsem to zažil.“
Neštěstí lidí = příjmy junty
Obrovský tlak zažívají i běžné rodiny. Mezinárodní měnový fond předpokládá, že i v následujícím roce se inflace v zemi bude držet nad 30 procenty a HDP půjde opět o pár procent dolů - od převratu kleslo už o téměř 20 procent. Měna má hodnotu přibližně čtvrtinu toho, co před pěti lety.
Množství rodin se kvůli finančním problémům navíc zapletlo do nelegálních a často vysoce vykořisťovatelských podniků.
I díky tomu Tatmadaw přežívá - mimo jiné armádě výrazně pomáhají příjmy z nerostných surovin, prodeje plynu do Thajska, ropy do Ruska a Číny a také z rozsáhlého scam byznysu.
„Jde o průmyslově organizovaný internetový podvodný byznys, provozovaný především čínským organizovaným zločinem. Původně se rozvinul v Kambodži, odkud se postupně přesunul do Myanmaru, kde získal obrovský rozsah. Tyto struktury fungují pod ochranou ozbrojených skupin spolupracujících s juntou a jde o miliardový ilegální byznys,“ vysvětluje Igor Blaževič.
Junta také svévolně řídí měnovou politiku země. Tiskne peníze, vytváří inflaci a zároveň udržuje uměle stanovený, silně podhodnocený směnný kurz místní měny.
„Podle odhadů ekonomů je dnes jedním z největších příjmů junty převod peněz od Barmánců v zahraničí. Mimo zemi žije kolem 10 milionů obyvatel, z toho asi 5 milionů oficiálně v Thajsku. Tito lidé pravidelně posílají peníze rodinám domů, ale všechny převody musí projít přes centrální banku kontrolovanou juntou, která je přepočítává kurzem čtyřikrát až pětkrát horším, než je reálný,“ přibližuje Blaževič.
Mapa velmi zjednodušeně zobrazuje území pod kontrolou junty, odbojových a etnických skupin a sporná území.
Oproti tomu jsou „osvobozenecké síly“ financovány primárně zevnitř společnosti.
„Celonárodní povstání platil samotný národ – diaspora i lidé uvnitř země. Vznikaly kreativní sbírky, například symbolický ‚prodej‘ majetku generálů, kdy se během jednoho týdne podařilo vybrat až 20 milionů dolarů. Přispívali i podnikatelé, kteří nemohli otevřeně vystoupit proti juntě, ale odpor podporovali finančně,“ vysvětluje odborník.
Tento dobrovolný systém byl v počátcích v podstatě jediným zdrojem příjmů, který odporu pomohl postavit se na nohy a získat první zbraně a infrastrukturu. Dnes už tyto skupiny kontrolují i část hraničních přechodů, které jim pomáhají s obchodem přes hranice, zlaté doly i menší ropná naleziště.
Vojenská junta má pod kontrolou zhruba 30 procent území - stejně jako osvobozenecké síly a aliance. „Nejde jen o vojenskou kontrolu – v těchto oblastech funguje vlastní správa, školy, nemocnice, policie, tedy faktická vláda. Zbylých přibližně 40 % území je pod tzv. smíšenou kontrolou: junta drží města, zatímco okolní venkov kontrolují osvobozenecké síly,“ uvádí Blaževič.
„Příliš složitý Myanmar“
Proces, kdy na osvobozených územích a v etnických oblastech vznikají místní samosprávy, Barmánci označují jako „budování federálního státu zdola“.
Právě federální demokracie je stav, který by si místní, se kterými redakce hovořila, po sesazení junty přáli. Snadné to však nebude - i mezi jednotlivými odbojovými skupinami existují rozdílnosti a Myanmar má za sebou dlouhou historii etnických konfliktů.
Příběhy z Myanmaru
Redakce Seznam Zpráv od převratu sleduje život obyčejných lidí v Myanmaru. Místní popisovali střílení do civilistů, noční zatýkání, špehování či útoky na děti, nemocnice i svatostánky.
„Historické zkušenosti v nás zanechaly hlubokou nedůvěru. Já sám pocházím z etnického prostředí, takže realitu etnického boje jsem vždy chápal, ale mnoho městských aktivistů s touto zkušeností nevyrůstalo. Díky společnému utrpení a spolupráci dnes mnozí městští aktivisté skutečně cítí a chápou to, čím si etnické ozbrojené organizace procházely po celá desetiletí,“ popisuje William s tím, že právě sdílená zkušenost se stala základem, na kterém jednotlivé skupiny důvěru a jednotu budují.
Na druhou stranu si je vědom, že pokud odboj uspěje, čekají ho obtížné dialogy. „Prostřednictvím trvalého dialogu a obnovy důvěry a vzájemného porozumění může vyrůst jednota, jakou Myanmar nikdy nezažil. Vojenská dominance zaručuje chaos. Přechod dává šanci ho zvládnout,“ říká.
Zdůrazňuje, že vítězství pro něj neznamená pomstu, ale konec vojenské nadvlády nad civilním životem. „Přeji si federální demokratický systém respektující etnickou rovnost a budoucnost, v níž se mladí lidé už nebudou muset rozhodovat mezi mlčením a přežitím.“
Barmánci se však shodují, že bez mezinárodní podpory bude jejich boj ještě těžký a zdlouhavý.
„Armáda má podporu zemí jako Čína a Rusko. Revoluční skupiny žádnou oficiální podporu nemají, chybí finance, technické prostředky, léky. Civilisté zoufale potřebují pomoc. Armáda bombarduje školy, nemocnice a civilní oblasti. Pokud by mezinárodní společenství vyvíjelo skutečný tlak, mohli bychom i my uvnitř země dosáhnout změny,“ říká pro Seznam Zprávy Thaik.
Jistou frustraci cítí i William, zejména pak z pomalé a opatrné reakce mezinárodního společenství. „Někdy to působí, jako by byl Myanmar považován za příliš složitý nebo příliš vzdálený. Mezinárodní angažovanost ale stále má význam,“ uzavírá.
