Hlavní obsah

„Jdeš po ulici a zastřelí tě.“ Barmánec popisuje život na bitevním poli

Foto: Profimedia.cz

Příbuzní oplakávají smrt 27letého Myo Ko Oona. Vojenská junta ho zastřelila během protestů.

Reklama

1. 4. 8:35

„Bojím se, že nastane okamžik, kdy se začneme vraždit mezi sebou,“ popisuje pro SZ Barmánec ze srdce protesty zmítané země. Bezpečné už není ani procházet se po ulici nebo klidně spát. Armádní junta po nocích podpaluje domy.

Článek

„Ahoj, jak se máš?“ hlásí v češtině do telefonu na druhém konci světa Barmánec Lone Kavan a rovnou oznamuje, že si pro účely článku přeje použít své české příjmení. Česká republika byla první evropskou zemí, kterou kdy navštívil, a své příjmení přijal od rodiny, která se o něj během pobytu starala. V posledních dvou měsících však tento producent filmové hudby, stejně jako zbytek obyvatel Myanmaru, nemá příliš šancí opustit ani své město. Covid-19 se ale neřeší. Mnohem víc Loneho trápí, že stačí vylézt z domu a hrozí mu zastřelení.

„Jdeš po ulici, zastřelí tě. Jedeš v autě, zastřelí tě. V bezpečí nejsi ani doma. Nedávno se tu stalo, že někomu vojenská junta hodila oknem dovnitř výbušninu. Snažil se ji vyhodit zpátky ven, ale vybuchla. Rozmetalo ho to na tolik kusů, že byl problém identifikovat tělo. Tedy stačí být v nesprávný čas na nesprávném místě,“ popisuje pro Seznam Zprávy Lone současnou situaci v Myanmaru. Poklidné únorové protesty, které nastaly po volbách a armádním puči, jsou tytam. Původní entuziasmus demonstrantů úspěšně udusala vojenská junta střelbou ostrými.

Vojenská junta v čele s generálem Minem Aun Hlainem si v zemi vzala slovo 1. února. Demokratičtí vítězové voleb skončili ve vězení, včetně prezidenta a Su Ťij, jejíž strana ve volbách získala přes 80 procent křesel. Jako jedna ze záminek pro převrat bylo přesvědčení vojenské junty, že při volbách došlo k podvodům. Bez dalších důkazů oznámila, že ví o více než osmi milionech takových případů.

„Můj osobní názor je, že tvrzení vojenské junty je přitaženo za vlasy. Ten výsledek nebyl 50 na 50, vítěz byl zjevný. Ale taky věřím, že tam nějaké menší podvody proběhly. Pár mých kamarádů u voleb zjistilo, že pod jejich jménem už někdo odhlasoval. Když řekli, že ale ještě nevolili, dostali druhý pokus, ten první hlas už ale nikdo nesmazal. Výsledek tohle ale ovlivnit nemohlo,“ domnívá se Lone a ani nemůže tušit, která strana tak reálně s hlasy manipulovala.

S klacky proti tankům

Od únorového převratu vojenská junta zabila téměř 500 lidí. Lone sám usoudil, že není bezpečné dál se demonstrací účastnit. „V únoru to byly více méně šťastné časy, lidé byli nadšení, s chutí se pouštěli do protestních akcí. Začínalo se obvykle ráno, shromáždili jsme se na určeném místě a večer se vrátili domů, když už nás začínala rozhánět armáda. V březnu se ale situace změnila, armáda začala střílet do lidí. Za jeden den tady ve městě vojenská junta zastřelila 70 lidí. Změnil se i čas, kdy rozmetají protesty. Proti demonstrantům zasahují i v šest ráno nebo o půlnoci,“ popisuje a dodává, že jde o silně nevyrovnaný boj.

Demonstranti stojí proti ozbrojené armádě, která se nezdráhá střílet ani do dětí. „Lidé si vyrábějí třeba molotovy, kouřové bomby, často ale mají jen klacky a kameny. Na internetu jsou třeba návody, jak si vyrobit zbraň z PVC trubek, jsou to nespolehlivé věci, se kterými se nedá mířit. Abychom mohli vracet úder, museli bychom být organizovanější.“ Uznává, že organizace je jednou ze slabých stránek letošních demonstrací.

„Při převratu v roce 1988 jsme měli lídry a organizátory protestů, lidi, kteří věděli, co dělat. Tentokrát jsme sami. Má to svá pro i proti. Jedna věc je, že nemůžou zatknout naše lídry a tím protesty utnout. Teď jednoho zatknou a nahradí ho někdo jiný. Negativní je, že nemůžeme zmobilizovat celý národ najednou. Takže to celé stojí třeba na sousedstvích a městských částech. A to je pak problém udělat něco velkého,“ vysvětluje. Myanmar je dle něj rozdělenou zemí už z podstaty, národu se teď ale podařilo semknout, jak jen to jde.

Procitnutí z propagandy

„Myanmar je už tak rozdělená země, hlavně kvůli propagandě, kterou šíří armáda, pak kvůli rasám a náboženství, je tu spousta etnických menšin. Jedna krásná věc na převratu je vidět, jak mnozí procitají z těch propagandistických řečí, lidé se povzbuzují, aby drželi při sobě. Propaganda často cílila na etnické menšiny a snažila se namluvit lidem, že nás, Barmánce, chce povraždit nějaká etnická menšina, třeba Rohingové. A lidé konečně začínají otevírat oči. Jednu dobu se armádní propaganda snažila namluvit, že si lidé sami zapalují domy a chtějí vyvolávat rozruch. Teď už víme, existují záběry i důkazy, že to dělá junta. Přijdou k domu a zapálí ho,“ říká Lone.

Ačkoli lidé prahnoucí po spravedlivém systému vědí, že musí držet při sobě, jednoduché to není. „Jsou mezi námi i menší skupiny promilitantních lidí. Většinou jsou to informátoři, kteří donášejí, kde se budou konat protesty. Je jich málo, ale na šíření nedůvěry to stačí,“ vysvětluje Lone a vzpomíná, že i on sám jednou upadl do podezření, že patří k nepřátelskému táboru.

„Jel jsem na kole a fotil protesty. Zastavili mě mí sousedé a začali prohledávat batoh a zjišťovat, za který tým kopu. Ale my se mezi sebou známe a nikdo by přece nevylézal ven, kdyby neměl stejný cíl jako ostatní.“

Černý scénář

Narušit vztahy mezi demonstranty se armáda pokusila i propuštěním asi 20 tisíc vězňů. „Posílali je, aby šikanovali sousedství a donášeli. V některých městech Barmánci tyhle nastrčené donašeče odchytávali, přivazovali, oholili jim hlavy. Dneska už je ale těžší informátory rozpoznat. V mojí ulici třeba zjistili, že nějaký člověk volá na policii, protože mu vadilo, že jsou demonstranti hluční. Lidé si zjistili jeho adresu a začali mu házet odpadky do oken a začali mu škodit,“ říká s mírnou obavou, že brzy nastane zlom a lidé by se mohli zabíjet i mezi sebou.

„Jsme v civilní válce a časem by z toho mohla být řežba se vším všudy. V roce 1988 si lidé přestali důvěřovat natolik, že se začali navzájem zabíjet,“ vzpomíná na dávný převrat, vzpomínky na něj však v Barmáncích přetrvávají stále. Lone vidí naději na zvrácení černého scénáře v takzvané generaci Z.

„V čele demonstrací stojí tito mladí lidé, studenti, kteří nechtějí zabíjet. Já třeba značnou část života prožil pod nadvládou armády a svobodu znám posledních pět, respektive deset let. Tihle mladí lidé se ale narodili ve svobodném prostředí, a teď jim ho někdo bere a je pro ně těžké to přijmout. Jsou i mnohem vzdělanější v otázce lidských práv, vědí, o co všechno můžou přijít.“

Čínské a ruské zájmy

Za jednu z nejhorších zbraní vojenské junty považuje i cenzuru. Spolu s kolegy o ní natočili film. „Ironií je, že nám ho nedovolili odvysílat.“ Na blokování přístupu k informacím a internetu se ze zákulisí podílí Čína, která i přes své silné ekonomické zájmy v zemi stále neudělala jediný rozhodný krok na jednu či druhou stranu. „Čína nás nezachrání. Má tady své projekty a ekonomické zájmy, Myanmar si prakticky koupila. Myslím, že jen vyčkává, až se lidé unaví, a potom možná zasáhne. Navíc pomáhá myanmarské vládě vytvářet firewall a blokovat přístup k informacím a přerušuje internet. Rusko zase zajímá dealování zbraní.“

Zbraně jsou komoditou, ke které se někteří demonstranti snaží dostat přes ozbrojené etnické milice. „Vím o lidech, kteří už si od nich nechali zařídit zbraně, trénink a doufají, že se jim podaří začít guerillové útoky. A jsem si jistý, že o tady těch plánech ví o vojenská junta. Co bude v dalších měsících, to je ve hvězdách. Když vidím, jak někteří plánují guerillové útoky a lepší strategie, tak se tohle bude opakovat o to intenzivněji.“

Představa státu vedeného vojenskou juntou ani pro Loneho nepřipadá v úvahu. „Vojenská junta nevyjednává a nekomunikuje. Zná jen násilí. Ale to jde i za naší vládou – winner takes it all,“ upozorňuje a zároveň namítá, že za autoritářskou, leč nenásilnou, považuje i druhou stranu moci v Myanmaru.

Spásné prohlášení

I o pomoci západních zemí si myslí své. „Možná budu trochu pesimistický. Ale všechen ten západní svět si myslí, že vydají prohlášení, ve kterém odsoudí převrat jako neférový, a bude to k něčemu. Nezafungují ani sankce, ty byly k ničemu už v minulosti. Lídrům jsou sankce jedno, oni si vlastní zdroje ohlídají, můžou obchodovat s Čínou, dostávat zbraně z Ruska. Armádní šéfové si dál budou dál žít ve svých buržoazních domovech a mít se dobře,“ říká Lone.

Když se blíží ke konci svého příběhu, vzpomene si, že by ho měl možná trápit i další problém. „Někdy si připadám jako ve sci-fi filmu. Otevřené restaurace, obchody, lidé se shlukují, jako by covid-19 neexistoval. Ani nevíme, jaká je tady covidová situace, když se tady netestuje a zdá se, že tady ani nejsou nemocní,“ uzavírá Barmánec.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené