Česká Atlantida na Šumavě. Po stopách vesnice, kterou pohřbilo velké dílo socialismu

Jezdil jsem tam jako kluk, a když bylo málo vody, vyhlíželi jsme s ostatními, kdy už konečně vykoukne věž. Protože lipenská legenda pravila, že někde ve vodě je kostel, který při větším suchu probodává hladinu. Tak hlavně neplav moc daleko, tam někde to přece musí být… Ta Atlantida Šumavy v místech, kde ještě Šumavu obyčejně nehledáme.

Z někdejší obce Dolní Vltavice zůstaly jen legendy – často vzdálené realitě, stejně jako ta pověst o zdejším kostele. Skutečně tu byl, ale dnes z něj zůstává sotva metr a půl zdí. Všechno je poctivě zbořeno, rozvaleno, snad proto, aby se rychleji zapomnělo. Ale některá místa si drží paměť jako spodní proud, který není vidět, ale určuje pohyb na hladině.

Dolní Vltavice, německy Unterwuldau, někdy Untermoldau, byla osada, která vznikla ve 13. století, kostel pak v prvních desetiletích obce. Přibývalo domů i významu celého místa, z osady se stalo městečko. Se školou, farou, hřbitovem.

V roce 1921 tu stálo 59 domů, v nich žilo 465 obyvatel. 445 Němců, přesně deset Čechů. Po druhé světové válce z původních obyvatel nezůstal skoro nikdo. Pak už vůbec nikdo, když se ve sklepích statků zabydlela voda. Když řeka vystoupala tak vysoko, že se z Vltavy stalo Lipno.

Pokud dnes chcete navštívit Dolní Vltavici, respektive to, co z ní zbylo, musíte dojet do Černé v Pošumaví, jejíž součástí je. Zbytek města můžete jen tušit pod vodní hladinou. Vede tudy cyklostezka a na protější břeh Lipna se dostanete přívozem, cesta trvá zhruba čtvrt hodiny. Za jednu osobu zaplatíte 50 korun, za auto 130 korun. Auto ale nechte odstavené na levém břehu a na pravý se vydejte na túru na nejvýše položený hrad v Česku - Vítkův kámen.

Druhá strana Lipna byla v těchto místech dlouho zapovězená, nedaleko totiž protíná přírodu státní hranice. Nedaleko odsud je hraniční přechod Kyselov/Diendorf, kterým se dnes už snadno po asfaltové cestě uprostřed lesa dostanete do Rakouska.

Vltavice byla mostem mezi českými zeměmi a Rakouskem – ten most propojoval břehy i národy. Kdyby nebylo skutečného mostu přes řeku Vltavu, nebylo by Vltavice, procházela tudy důležitá obchodní cesta.

Vybíralo se tu mýto, jeho správa sídlila v čp. 5, kde se říkalo u Pfeffera: objekt stál do přelomu let 1942/1943, strhli ho poté, co jeho poslední obyvatelka, zvaná pořád po chalupě Pfefferin, byla ve svěrací kazajce dopravena do koncentráku v Mauthausenu. Jako předehra budoucího dějství, kdy budou z Vltavice vyhnáni všichni. Připomínka, že tragédie tady nezačala odchodem původních obyvatel, ale o pár let dříve, léty živenou nenávistí k druhým.

Slavné dny? Třeba když tudy projížděl císař František Josef I. Vltavičtí nazdobili vesnici a speciálně most. Jeho výsost tudy putovala domů roku 1891 z pražské Jubilejní výstavy. „O této události si místní lidé vyprávěli vlastně až do doby svého vyhnání v roce 1946. Velké zástupy prý tehdy čekaly na obou stranách mostu přes Vltavu a podél silnice na příjezd císařského kočáru,“ vzpomínal vltavický rodák Johann Studener, jehož osobnost i paměti dnes prezentuje web Jihočeské knihovny Kohoutí kříž.

A pak dny, kdy se hrdost městečka změnila v tiché zoufalství. Třeba tenkrát, v šeříkem vonících dnech roku 1945, když tu jednotky SS vyhodily most do vzduchu, protože Američané už byli na dohled. Nebo když se vsí rozneslo, že tady nikdo z místních nezůstane, protože Němci válku prohráli.

Anebo když pak vyhnanci z rakouské strany Šumavy pozorovali, jak mizí dům za domem, protože se socialističtí budovatelé pustili do stavby století: vodního díla Lipno.

„Na mapě je zřetelně napsáno jméno Dolní Vltavice. To už ale není pravda. Vesnice dostala nové jméno – demolice. Je zbouraná. Stojí už jen jediný dům, bývalá škola, kde jsou zatím kanceláře. Ale až budete číst tyto řádky, nebude stát už možná ani ta. Dolní Vltavice, kterou znali všichni milovníci Šumavy, je jednou z obětí jezera,“ píše spisovatel Vladimír Michal v knize „Tady začíná moře“ z roku 1958.

Tehdy dozvonily vltavické zvony, řeka zalila svět kolem. O výstavbě se mluvilo desítky let, jen nikdy nebyla taková příležitost jako po druhé světové válce: část Šumavy osiřela, prostor bez lidí a jen velmi složitě se tu drželi noví dosídlenci… Potkala se tu potřeba zkrotit nespoutanou Vltavu, ale také ji vytěžit – jak k výrobě energie, tak k rekreaci.

Stavba, protkaná celými 50. lety 20. století, vyžadovala v drsných šumavských podmínkách ohromné úsilí: dělníci museli vyhloubit přes 160 metrů hlubokou šachtu pro podzemní elektrárnu a vybudovat sypanou hráz o délce 296 metrů. Po napouštění nádrže v roce 1958 se pod hladinou navždy skryly osady, rašeliniště i část historické krajiny, vznikla největší vodní plocha v České republice. A také místo utopených příběhů.

Stěhovali se lidé i celé provozy, včetně železnice. Zátopa postihla téměř kompletně grafitové závody a cihelnu v Hůrce, tírnu lnu, pilu i dobývací prostor rašeliny. Mosty, kulturní krajinu, která se tu po staletí utvářela. Celkem bylo zbořeno 535 objektů a vykáceno téměř sedm tisíc stromů.

Zmizel nejen vltavický kostel, vedle něj také řada kaplí a tři hřbitovy. Kopce od sebe vzdálené stovky metrů propojila hladina Vltavy. A byl to boj s časem i přírodou: jak uvádí autoři knihy „Lipno – Krajina pod hladinou“, v letech největšího pracovního nasazení tu v jednom okamžiku pracovalo až sedm tisíc lidí, tedy přibližně tolik, jako bylo všech obyvatel v okolí lipenského jezera.

Celkem se na stavbě přehrady a elektrárny vystřídalo v letech 1952–1960 asi 30 tisíc lidí. A velké dílo mělo i své oběti: dnes už jen těžko zmapovat osudy všech, kteří zemřeli při budování „velkého díla socialismu“ – bylo jich minimálně 32, některé zdroje uvádějí počet přesahující čtyřicítku.

Dolní Vltavice se stala symbolem proměny. Zatopený svět dodnes láká potápěče – hluboko pod hladinou jsou stále stopy dávné civilizace. Lze identifikovat kostel, most, ale také starou řeku, která pořád teče ve svém původním korytě, někdy proti proudu dnešního Lipna.

Tenhle svět fascinuje dobrodruhy, ale také literáty, Petra Klabouchová právě sem umístila svou povídku v nové hororové antologii „Dlouhé stíny“. Autor tohoto textu právě dokončil román s názvem „Vltavice“, který propojuje několik časových vrstev a vtáhl do děje také umělce Jaromíra 99, který příběh doplnil ilustracemi.

Dnešní Vltavice, to je ticho a klid, ze kterého profitují zdejší penziony a hotel. Ale také rekreační oblast pro chataře a chalupáře, jejichž stavení navazují na původní zástavbu – z ní nezůstalo prakticky nic. Občas narazíte na zapomenutou vzpomínku - například Boží muka z roku 1848, která se krčí mezi dětským hřištěm a přístavištěm.

Musíte být pozorní, pak najdete i zbytek horní strany náměstí, misijní kříž, výhledy. Také kapli Stini, vysoko nad vodou. Ta je opředená legendami a je to místo s krásným výhledem na lipenské jezero.

Příběh kaple vypráví o staré vltavické rodině Stini, u které chudá žena s kojencem prosila o kousek jídla. Tehdejší hospodyně však neměla se ženou v nouzi slitování a místo pomoci na ni poštvala psa. Zoufalá matka, vyděšená o život svého dítěte, v tu chvíli dům i jeho obyvatele proklela. Kletba pravila, že usedlost už nikdy nebude mít vlastního mužského dědice, který by rodinné jmění převzal. Tato věštba se pak údajně naplňovala po celá staletí, neboť po mnoho generací zůstával statek „u Stiniů“ skutečně bez přímého mužského následovníka. Nakonec zůstala jen kaple – a příběh.

Dolní Vltavice, dnes část obce Černá v Pošumaví, otevírá bránu do periferní Šumavy – té, která není tak exponovaná, protože krásu a okouzlení je tu nutné chvíli hledat. Je také vstupenkou do zaniklého světa starých šumavských vesnic, osad a samot, které potopilo Lipno.