Přestáváme umět číst. Odbornice popisuje, co je potřeba změnit

Rok od roku se čeští žáci zhoršují ve čtení a porozumění textu. Ukázalo to nejvýznamnější mezinárodní šetření patnáctiletých žáků PISA. Výsledky ale klesají od roku 2018 až na výjimky v podstatě po celém světě.

Z českého pohledu je ještě horší zprávou, že roste podíl dětí, které na konci základní školy nemají ani základní čtenářské schopnosti – 27 procent žáků tak nezvládne z nijak náročného textu vyvodit základní myšlenku.

To ale znamená, že mohou mít v dospělosti významné problémy se zcela běžnými činnostmi. Co může Česko udělat pro to, aby tenhle trend zvrátilo, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Hana Košťálová, odbornice na rozvoj čtenářství a pisatelství a programová ředitelka projektu Pomáháme školám k úspěchu.

Stáváme se společností, která přestává umět číst?

Vypadá to tak. Výsledky z šetření PISA ale platí pro celý svět, nejenom pro Českou republiku. Můžeme se ale ptát, jestli nepřestáváme umět číst, nebo jestli nečteme jinak.

Co tím myslíte?

Přemýšlím hodně o výsledcích různých studií, které konzistentně poukazují na rozdíl mezi čtením z obrazovky a papíru. Co obecně považujeme za dobré čtenářství, je spojené se čtením z papíru, ne z obrazovek. Ukazuje se, že především dlouhé a komplikované texty dokážeme jako čtenáři postihnout spíše ve fyzické podobě než z jakéhokoliv digitálního zařízení, a nemusí jít zrovna o knížku, mluvím o všech druzích textů, včetně populárně naučných nebo článku v médiích.

Je pravda, že sám si také raději delší texty vytisknu…

A teď je otázkou, jestli se třeba do budoucna naučíme uplatňovat nějaké strategie, které tenhle rozdíl u obrazovek oproti čtení z papíru dorovnají. Co lze ale říct i směrem k výsledkům PISA, že velkou roli u digitálních technologií hraje neustálé rušení, všechna ta oznámení, upozornění, nové zprávy. Tím se prudce snižuje kvalita soustředění a následně i čtení. Známe to všichni, jak na mobilu přelétáme, rychle procházíme, nedočítáme…

Když bychom tedy porovnávali aktuální výsledky 15letých žáků s dřívější generací, hlavní rozdíl by byl tedy ve schopnosti soustředění a vytrvalosti?

Takhle přímočaře bych to asi neřekla, ale vzhledem k tomu, že nás digitální technologie neustále vytrhávají z činností, kterým se věnujeme, tak jsme méně soustředění a vytrvalí a nejsme navyklí číst s porozuměním delší text. A zpětně se to může odrazit ve výsledcích testování PISA.

Ale nerada bych to házela jen na mladší generaci. Existuje výborná kniha Čtenáři, vrať se od Maryanne Wolfové, která se věnuje neurovědám. A ukazuje i dobrý osobní příklad. Popisuje, že jako mladá chtěla být literární vědkyní, a tak četla náročné a dlouhé romány. Nakonec ale směřovala jinam, a tak přešla v profesní kariéře spíše k odborné literatuře.

Když si tak po čase řekla, že by si přečetla román, který měla v mládí ráda, zjistila, že ho není schopná učíst. I její schopnost čtenářství byla narušená a musela věnovat dost úsilí a také soustředění, aby od knihy neodešla, nebo se třeba nepodívala do mobilu. A teď si vezměte, jak náročné je to pro děti, které se ke čtenářství nemohou prostě vrátit, protože nemají tenhle návyk vybudovaný. A tak samozřejmě raději sáhnou po telefonu.

Vtip je v tom, že třeba pro řeč máme v mozku centra a dráhy už předpřipravené, ale pro čtení ne. Vždyť jsme začali psát teprve před pěti tisíci lety, takže každý z nás si tyhle dráhy musí nejprve vybudovat skrze trénink, což není nic jiného než soustředěné, hluboké čtení.

Může hrát v horších výsledcích dětí ve čtenářské gramotnosti covid? Přeci jen v Česku byly uzavřené školy skoro nejdéle v Evropě. A na právě testovaný ročník dopadl covid v 10 nebo 11 letech, což je zrovna dost důležité období, kdy se přechází k náročnějšímu porozumění textu.

Vzhledem k tomu, jak dlouho a soustavně výsledky klesají, si nemyslím, že jde o klíčový faktor. Naopak bych řekla, že hůře mohlo zavření škol dopadnout ještě na mladší děti, které se teprve učily číst.

A rozvoj digitálních technologií tedy za viníka klesající čtenářské gramotnosti označit můžeme?

Podle mě jde o souběh většího počtu jevů. Žijeme v turbulentní době, jejíž výzvy neumíme zcela řešit. Ale digitální technologie určitě hrají velkou roli, především sociální sítě. Teď navíc do hry vstupuje ještě umělá inteligence, která může dopady dále násobit.

Podporujete tedy zákaz mobilních telefonů ve školách, který chce zavést současná vláda?

Jak říkal Ludvík Vaculík, mám na to dva stejně pevné názory. Na jednu stranu mi připadá, že takový krok dává smysl z hlediska škol a výuky. Budou existovat zkrátka jasná pravidla. Na druhou stranu ta zařízení ze světa nikam nezmizí, takže přemýšlím o tom, jestli dokážeme děti naučit s nimi pracovat tak, aby je to nepoškozovalo. A když mluvím o poškození, myslím tím doslova zranění, která technologie prokazatelně způsobují dětským mozkům.

V programu Pomáháme školám k úspěchu podporujete běžné veřejné základní školy, aby se jejich žáci stávali dobrými čtenáři a pisateli. Co konkrétně se tedy dá dělat na každé základní škole, aby se výsledky našich žáků nezhoršovaly, ale ideálně zlepšovaly?

Není to nic složitého, po čem by bylo potřeba speciálně pátrat. Z dítěte se stane čtenář za podmínky, že získá ke čtení vztah. Tomu věříme a napínáme k tomu síly. Základem jsou dílny čtení. Každý žák ve třídě si prostě vybere knížku, kterou celou přečte, pak si vybere další a tak pořád dokola. A čte se v hodinách. Samozřejmě, že se pak leckterá učitelka ptá: „Není hloupé, že jsem nechala celou třídu hodinu číst?“ A my říkáme, že ne, tohle je cesta, jak se pěstuje čtenářství.

Samozřejmě, že je skvělé, když žáci čtou knihu i doma a do dílen se vrací s tím, že jsou třeba o sto stránek dál, ale ne vždycky je to takhle ideální. Druhou podstatnou částí dílen čtení je sdílení čtenářského zážitku. Nevadí přitom, že žáci čtou různé knížky. Nejde totiž o vyprávění obsahu. Řeknou třeba, že se dneska opravdu zasmáli, protože se jejich postava dostala do vtipné situace, nebo že jsou dojatí, ale nechtějí o tom dále mluvit, protože je tahle část příběhu opravdu smutná.

A paralelně s tím by taková třída měla se stejnou učitelkou mít také čtenářské lekce, kde děti obohacují svůj čtenářský zážitek o vhled do tvorby textů. Třída třeba kriticky zkoumá nějaký publicistický text, zajímá se o to, s jakým cílem ho autor psal, jaké prostředky k tomu použil a proč.

Když to takhle popisujete, tak mě samozřejmě hned napadá, že by leckterý ředitel nebo učitel oponoval, že to v dnešním nabitém rozvrhu ve škole nemá kam dát.

Je to jen o prioritách. Pokud se rozhodneme, že jako Česko chceme mít žáky na vynikající čtenářské úrovni, musíme tomu dát čas. Nemůžeme si stěžovat na to, jak jsme dopadli v mezinárodním testování, a zároveň spoléhat na rodiny, že to zvládnou samy. Ano, zvládnou, ale jen 20 procent z nich, zbytek dětí bude mít smůlu. Zároveň si myslím, že v současném rámcovém vzdělávacím programu (státním dokumentu, který určuje základní podobu školní výuky, pozn. red.) je tolik duplicit, že kdybychom je proškrtali, tak prostoru na rozvoj čtenářství najdeme spoustu.

Zdá se, že budoucnost bude stále složitější. Budeme muset jako lidstvo řešit stále komplexnější problémy. Neobáváte se, že se nám ty výzvy nepodaří zvládnout, protože ztrácíme základní schopnost číst, a tedy probírat se fakty a docházet k nějakému úsudku a nakonec řešení?

Ano, musím říct, že se obávám. Nejsem sice žádná přehnaná pesimistka, ale čtenářství rozvíjí jednu zásadní vlastnost, a tou je empatie. A bohužel mi přijde, že se momentálně nejen v české společnosti prosazují primitivní síly, které věří na boj, právo silnějšího a postup bez skrupulí.

Co můžeme u nás udělat do budoucna pro to, abychom měli žáky na vynikající čtenářské úrovni, jak jste to před chvilkou popsala?

Můžeme si vzít inspiraci ze zemí, kde skutečně ke změnám došlo. Rozhodující je, když se taková reforma stane celospolečensky sdíleným tématem. Což znamená, že ho jako první musí uchopit vláda a získat pro něj celou společnost. Říct si, že je to pro Česko priorita, dobře připravit obsah vzdělávání, aby byl srozumitelný pro učitele, ale i veřejnost, a držet se dlouhodobě cílů, ke kterým chceme směřovat. Tedy mít vzdělanou společnost.