Článek
Pětina žáků říká, že je nikdy žádný jejich učitel neinspiroval k většímu zájmu o jejich předmět. Desetina dětí dodává, že jim skoro žádný pedagog ani nevysvětluje, proč se něco učí. Vychází to z dotazování organizace Kalibro mezi 7,5 tisíce žáky z druhého stupně základních škol.
Většině žáků tedy prostě nepřijde, že by je jejich učitelé nějak významně podporovali. K tomu více než čtvrtina dětí uvádí, že nikdy - nebo jen málokdy - může ve výuce objevovat něco nového.
„Když nemají děti ke škole kladný vztah, nemůže docházet ani ke zlepšování jejich výsledků, a v tomto ohledu u nás dlouhodobě zaostáváme,“ popisuje analytik David Souček ze společnosti Kalibro.
A právě ve vztahu ke škole dopadají čeští žáci skoro nejhůře z celého vyspělého světa. Potvrdilo to nově šetření PISA – nejvýznamnější mezinárodní hodnocení patnáctiletých žáků a žákyň. Přesněji jde o takzvanou sounáležitost se školou, do které spadá například to, jestli děti cítí, že do školy patří, nepřipadají si tam jako outsideři nebo jestli se tam necítí osamělí.
„České děti prostě nechodí rády do školy a nemají dobrý vztah ke škole, což je jen odrazem toho, co se ve školách děje, jakým způsobem se učí a jak se se žáky pracuje,“ popisuje Blanka Pravdová, ředitelka organizace Učitel naživo.
Nejde navíc jen o nějaký výstřelek jednoho šetření, Česko v tomto ohledu končí na chvostu světa dlouhodobě. Za poslední tři roky poskočilo o něco málo nahoru jen díky tomu, že čeští žáci častěji říkají, že si o něco snadněji ve škole nacházejí kamarády. Zatímco podíl dětí, které cítí, že do školy patří, se nezměnil.
„Všechna data ještě společně se zjištěními České školní inspekce dávají dohromady bohužel velmi neradostný obrázek o českém školství,“ hodnotí učitel a lektor Daniel Pražák, jehož velkým tématem je mimo jiné wellbeing v českých školách, tedy jak se tam nejen žáci, ale také učitelé cítí.
Doplňuje důležitý pohled robustně podpořený studiemi a výzkumy – kvalitní vztahy a dobré školní klima jsou zcela základním stavebním kamenem pro to, aby se vůbec děti mohly ve škole zlepšovat. Dopad má samozřejmě atmosféra ve škole nejen na výsledky, ale i na rozvoj rizikového chování nebo šikany.
„Ze všech dat, která máme k dispozici, si do své praxe beru, že pokud chci být dobrým učitelem, musím se snažit, aby se děti ve třídě cítily dobře, protože to z nich pak udělá i dobré žáky přírodopisu a dějepisu. Byť mým hlavním zájmem samozřejmě je vychovat z nich spíš dobré a spokojené lidi než odborníky v těchto oblastech,“ dodává Pražák s odkazem na předměty, které sám učí.
Tento pohled je o to aktuálnější, že nejnovější šetření PISA se právě na výuku přírodních věd zaměřilo. A vyšel z toho další nelichotivý výsledek pro české školství – žáci a žákyně úplně nejméně ze všech zemí cítí podporu od učitelů v této oblasti.
K tomu je potřeba dodat, že více než polovina českých žáků říká, že škola neudělala mnoho pro to, aby je připravila na dospělý život. A co je horší – zatímco ve většině zemí světa tohle negativní přesvědčení klesalo, u nás rostlo, a to nejvíce ze všech zemí Evropské unie a OECD.
Děti a učitelé to vidí jinak
Velmi rozdílně ale situaci ve školách vnímají učitelé. Zatímco děti, jak je zmíněno v úvodu, ve velké míře popisují, že nevidí ve výuce smysl ani nemají motivaci, učitelé povětšinou uvádějí, že se jim daří žáky inspirovat.
Konkrétně tři čtvrtiny učitelů jsou přesvědčené, že v jejich škole vedou žáky dostatečně k tomu, aby se uměli učit a výuka je bavila; 60 procent pak uvádí, že se jim daří probouzet u žáků hlubší zájem o jimi vyučovaný předmět.
„Na progresivní prvky ve výuce mají učitelé v souhrnu optimističtější pohled než žáci. Samozřejmě, že částečně může hrát roli rozdíl v dospělém a dětském pohledu, ale v zásadě by se náhledy na výuku tak rozcházet neměly, protože obě strany spolu po celou dobu vyučování spolupracují,“ doplňuje analytik Kalibro David Souček.
A přidává rovnou jeden neobyčejný příklad, na který sám narazil. Na jedné velké škole došlo k podobnému rozporu – zatímco učitelé uváděli, že pokusy, experimenty a praktickou výuku dělají, žáci a rodiče tvrdili, že ne. A ukázalo se, že pedagogové za praktickou výuku považovali videa s experimenty, která dětem při hodinách pouštěli.
Na druhou stranu nelze vinu házet jen na učitele a školy obecně. České školství je dlouhodobě podfinancované, podpora pro práci s náročnými žáky a v těžkých situacích je mizivá a učitelé se musí často spolehnout sami na sebe, ačkoliv je jasné, že by potřebovali k ruce odborníka, ať už třeba speciálního pedagoga nebo školního psychologa.
Zároveň čeští žáci vycházejí z mezinárodního šetření jako nejméně zvídaví a vytrvalí. V první oblasti dopadlo hůře pouze Bulharsko, ve druhé jen Slovinsko a Polsko.
„Nechci, aby to znělo jako nějaká výmluva, ale velkou roli podle mě hraje i to, jak se o školách dlouhodobě mluví a jaká si do nich promítáme očekávání. V řadě zemí, ke kterým přitom vzhlížíme, mají nastavený daleko represivnější režim než u nás, jsou více zaměřené na výkon, jako například ve Velké Británii. Žáci se tam také daleko častěji setkávají s frontální výukou,“ popisuje Michal Kaderka, pedagog na střední škole a předseda Učitelské platformy.
Zároveň nijak nezpochybňuje, že stav českých škol má k ideálu i na základě dostupných dat daleko.
„Velmi těžce se nám skutečně do všech škol daří doručovat změny ve výuce, které jsme si přitom vyhodnotili, že skutečně mají smysl,“ dodává Kaderka.
Přese všechno zůstávají čeští žáci v porovnání se zahraničím nadprůměrní. Daří se jim například v digitálních dovednostech. Testování po 20 letech, o kterém Seznam Zprávy psaly vloni v březnu, zase ukázalo, že se jejich schopnosti nijak nezhoršují – zkrátka tehdejší děti a ty současné jsou na tom podle výsledků zhruba stejně. Výrazně se však zlepšily v angličtině.
