Záchranář z Nepálu: Člověk tam může přijít o rozum. Nejtěžší je odejít

Na Nepál už padla tma a Australan Arnold Dix se chystá jít spát.

Za pár hodin znovu oblékne pracovní oděv a vrátí se do tunelů, které před dvěma týdny zaplavila katastrofální povodeň. Někde v jejich útrobách mohou stále být lidé, Dix ale neví, jestli jsou naživu. Netuší ani, zda tam vůbec jsou.

Právě tato nejistota mu ztěžuje chvíle, kdy musí práci přerušit a odejít. Možná, že kdyby zůstal o trochu déle, ještě by se mu někoho podařilo zachránit.

Když přijímá telefonní hovor, je v jeho hlase znát krajní únava. Zároveň mluví s naprostým klidem – i když popisuje tunely nacpané až po strop balvany, bahnem, vodou a lidskými těly nebo lidi, kteří by už čtrnáctý den mohli čekat v naprosté tmě na pomoc.

„Pokud tam někdo přežil, musíme ho přivést zpátky do světa živých,“ říká přední světový odborník na bezpečnost tunelů v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Do povědomí se dostal v roce 2023, kdy se podílel na záchraně 41 dělníků uvězněných 17 dní v zavaleném silničním tunelu Silkyara v indickém Uttarákhandu. Záchranné práce v Nepálu ale označuje za nejtěžší výzvu své dosavadní kariéry.

Kde právě jste a jak v tuto chvíli situace vypadá?

Momentálně jsem v Nepálu. Dnešní noc strávím v Káthmándú. Od katastrofy uplynulo už čtrnáct dní. Já se podílím na části záchranných prací, která se týká tunelů a dalších podzemních prostor.

Situace v nich je zároveň dobrá i špatná. Dobrá zpráva je, že všechny podzemní konstrukce katastrofu přečkaly. Jsou velmi pevné a zůstaly v dobrém stavu.

Zmínil jste, že by pod zemí stále mohli být živí lidé. Máte nějaký konkrétní důkaz o tom, že je tomu tak? Myslím tím nějaké zvuky, vzduchové kapsy, známky života…

Ne. Nemáme pro to vůbec žádný důkaz.

Postupujeme tak, že si položíme otázku, zda tam mohou existovat místa, ve kterých by člověk, který byl v okamžiku katastrofy naživu, mohl přežít až dodnes. Neříkáme, že přežil. Jen že mohl přežít.

Taková místa potom vytipujeme a vydáme se tam hledat.

Nemáme žádnou možnost komunikovat s lidmi, kteří by mohli být uvěznění pod zemí, protože všechny budovy zmizely. Nad zemí v podstatě nezůstalo nic, přes co bychom se s podzemními prostory mohli spojit.

Špatná zpráva je, že všechny tyto podzemní prostory souvisely s vodními elektrárnami. Tunely, které jednotlivé části elektráren spojovaly s okolním světem, zasáhl prudký příval obrovských balvanů, bahna, vody a trosek.

Teď jsme v kritické fázi, protože pokud někdo zůstal uvězněný pod zemí, je tam už velmi dlouho. Snažíme se proto dostat do míst, o kterých se na základě technických analýz domníváme, že by v nich mohly existovat podmínky umožňující přežití lidí, pokud se tam v okamžiku katastrofy nacházeli.

Obzvlášť složité je to proto, že při běžné katastrofě v podzemí - ať už jde o důl, metro, nebo silniční tunel - většinou řešíte jedno místo. Tady máme takových míst mnoho. Je jich více než tucet. Ve výsledku tak provádíme několik záchranných operací současně. Je to nesmírně obtížné.

Takže určíme místa, kde podle nás dává smysl hledat, a potom se k nim snažíme prorazit. Tímto způsobem jsme podle mě zatím zachránili několik lidí. Není jich mnoho - asi čtyři, možná šest. A přibližně 900 lidí se stále pohřešuje.

Ale alespoň se snažíme.

Co fyzicky musíte překonat, abyste se k přeživším dostali?

Když se běžně zřítí tunel, například metro nebo silniční tunel, materiál, který ho zavalí, pochází z okolní horniny. Tady je ale uvnitř všechno, co s sebou během té násilné, explozivní události přinesl proud údolím.

Jsou tam mimořádně tvrdé balvany větší než auta, promíchané s bahnem, vodou, lidskými těly a vším ostatním.

Samotný tunel přitom může být naprosto neporušený. Konstrukce tunelů není poškozená.

Lidi v podzemí vlastně hledáme právě proto, že jsou tunely tak pevné. Síla katastrofy je ale naplnila až po strop kamením, bahnem a dalšími troskami. A právě to nám práci nesmírně komplikuje. Nejde o jeden konkrétní materiál. Je to obrovská směs všeho možného, co bylo obrovskou silou natlačeno dovnitř.

Když vstupujete do takové záchranné operace s vědomím, že pod zemí možná stále žijí lidé, co se vám honí hlavou?

Cítím velkou čest, že můžu být součástí skupiny lidí 21. století, kteří jsou slušní a kterým záleží na tom, aby zachránili životy lidí, s nimiž se možná nikdy nesetkají - lidí, kteří mohou mít jinou barvu pleti, modlit se k jinému bohu nebo mít jiné politické názory.

Pomáháme jim prostě proto, že jsou to lidé.

Vlastně jsem velmi hrdý na to, že se na mě Nepál obrátil a požádal mě o pomoc a já souhlasil. Nepřijel jsem sem prostě proto, že se někde stala katastrofa. To nedělám nikdy. Ale pokud mě nějaká země požádá o pomoc, přijedu.

Asi by bylo vhodné zmínit, že tento druh práce vždy dělám zadarmo. Nepřipadá mi správné si za něco takového účtovat peníze nebo z podobné situace dělat obchodní transakci. Pro mě je to humanitární záležitost, a proto si za ni nic neúčtuji. Říkám to jen pro případ, že by si někdo mohl myslet, že moje podnikání spočívá ve vydělávání na katastrofách. Tak to není.

Jaké podmínky by tam dole musely existovat, aby někdo po dvou týdnech zvládl zůstat naživu?

Především by musel dokázat ovládnout svou mysl. Musel by mít velmi silnou vůli žít.

Ten člověk neviděl střídání dne a noci. Nikoho neslyšel, možná vůbec nic neviděl. Byl celou dobu uvězněný v naprosté tmě, bez jakéhokoli vnímání času. Psychicky by takový člověk byl velmi křehký.

Lidé, kteří podobné situace přežijí, si často například opakují modlitby, zpívají si nebo si najdou nějaký jiný způsob, jak zaměstnat mysl. Protože člověk může přijít o rozum.

Museli také najít vodu. Jenže v naprosté tmě bůhví, co případně pili. Doufejme, že nějakou vodu našli. Pokud ne, nepřežili.

Budou také mimořádně zesláblí.

A pokud je najdeme, musíme být velmi opatrní, abychom je nevyděsili. Dva týdny žili ve světě bez dalších lidí. A celou dobu byli při vědomí. Když se kolem nich najednou objeví hluční a rozrušení lidé, může je to velmi vyděsit. Musíme proto postupovat velmi jemně.

Navíc nevědí, co se mezitím stalo venku. Netuší, že velká část jejich země byla zničena. Je možné, že jejich přátelé nebo členové rodiny zemřeli.

Bude to pro ně nesmírně těžké a my musíme být opravdu velmi, velmi opatrní.

V podstatě někoho přivádíte zpátky ze stavu, kdy byl téměř mrtvý - protože přesně o to by šlo. Jako by už měl být mrtvý, ale není. A vy ho potom musíte přivést zpět a postupně ho znovu uvést do světa živých.

Co je pro vás při takové práci nejtěžší psychicky?

Odjet. Člověk si vždycky říká, že by třeba ještě mohl někoho najít, kdyby udělal jen o trochu víc. Jenže v určitém okamžiku musíte odejít. Není to o tom, jestli někoho najdete živého, nebo mrtvého. Nejtěžší je rozhodnout se, že už jste udělali dost, že je čas skončit a jít dál.

To je opravdu velmi těžké.

Jsou rodiny pohřešovaných lidí poblíž míst, kde probíhají záchranné práce? Vytváří jejich naděje na vás tlak?

Ne. Mnoho rodin je samozřejmě naprosto zdrcených a já chápu proč.

Někdy si mě ale lidé vykládají špatně, protože jsem velmi klidný člověk a obecně docela veselý. Ne vždy vypadám tak smutně, jak by ode mě lidé možná očekávali, a někdy je to může rozrušit.

Ale to je asi všechno.

Jak už jsem říkal, především cítím obrovskou hrdost na to, že mě nějaká země požádala o pomoc. Připadá mi to jako něco opravdu krásného.