Po stopách česko-německých vztahů na Šumavě. Poznejte historii na naučných stezkách

Horní Planá leží nedaleko Lipenské přehrady a je to největší město v jejím okolí. Pokud se chystáte na dovolenou nebo jen na výlet na hranice s Rakouskem, udělejte si čas na prozkoumání tohoto kraje. V Horní Plané a jejím okolí totiž najdete hned tři naučné stezky, které odkazují na slavné rodáky, kteří psali (někteří doslova) historii tohoto kraje.

Horní Planá se klidně mohla jmenovat Stifterov. Protože tu Stifterovi žili v každé druhé chalupě, bylo to nejčastější příjmení v místě. A vlastně by to Stifterov mohl být i dnes: na stopy šumavského spisovatele Adalberta Stiftera tu narazíte na každém kroku.

Právě tady, v srdci drsné Šumavy, začal roku 1805 příběh nadaného chlapce. Přestože ho osud zavál na řadu míst celého Rakouska, rodný kraj z jeho hlavy nikdy nezmizel. Jako by se stal hlavním hrdinou jeho děl, s téměř malířskou přesností dokázal zachytit monumentalitu přírody a rázovitost lidí. Vracel se domů – a Stifterov, tedy vlastně Horní Planá, se k němu hlásí dodnes.

Naučná stezka Adalberta Stiftera měří necelých šest kilometrů. Jako začátek slouží Stifterovo muzeum v jeho rodném domě. Kurátorka Lenka Hůlková je vyhlášenou obdivovatelkou Stifterova díla, dokáže o něm vyprávět jako nikdo jiný – a není proto divu, že právě ona uvedla do světa český překlad knihy „Touha po harmonii“, Stifterův životopis z pera Petera Bechera, knihu oceněnou na festivalu Šumava Litera. Muzeum pořádá řadu kulturních akcí – od literárních čtení po oblíbený adventní jarmark.

Přibližně dvouhodinová stezka skrývá poklady – vede k rozhledně Dobrá Voda, vybudované nad Horní Planou teprve v roce 2021, odkud se nabízí neopakovatelný výhled na Šumavu, při dobré viditelnosti se zrak opírá až o masiv Alp. Blízko rozhledny se nachází také Stifterův pomník, dobrovodský kostelík se hřbitovem a lipenské scenérie.

Odtud nejčastěji staří Šumavané pozorovali srdce Vltavy – říční meandr, dodnes tepající na dně přehrady. Od rozhledny vede stezka ke Stifterovu smrku a Stifterovu dubu – všechno tu souvisí s nejslavnějším rodákem. Jeho život a dílo přibližují informační tabule.

Nedaleko na naučné stezce je ještě jedna rozhledna, mnohem menší, i tam ale stojí za to vyšplhat a rozhlédnout se do krajiny.

Horní Planá, prostě Stifterov. To jméno se odkazuje k blízkým vesnicím, historicky nazývaným Stift – a tak zdejší obyvatelé, ti Stiftovští, dostali jméno Stifter. Velká část nositelů starého šumavského příjmení zmizela z Československa při poválečném odsunu, Horní Planá a okolní krajina byla až do roku 1945 převážně německá.

Dnes je Planá rekreačním městečkem, je tu jedna z nejkrásnějších pláží celého Lipna – a převozem do Bližší Lhoty se lze pohodlně dostat na druhý břeh, kde ještě pořád vládne divočina.

Páter Bonfilius, to bylo zjevení Nových Hradů. A také ty historicky patřily k Šumavě – původní obyvatelé by se do krve hádali, že právě oni jsou ti echtovní Šumavané. Bonfilius, civilním jménem František Wagner, byl jedním z nich. Narodil se tu roku 1926 v části zvané Jetzkobrunn, dnes tam mapa ukazuje novohradské Údolí.

Jeho osud je příběh člověka, nad kterým pánbůh drží ochrannou ruku. Nejenže přežije boje na východní frontě, ale v rozhodující chvíli, kdy Sověti zatýkají mladé kluky v Nových Hradech, je přidělený na práci na náměstí, a v tu chvíli jako by stál ve stínu, jako by se na pár hodin stal neviditelným.

Odchází pak dobrovolně do Rakouska, kde vstupuje do řádu servitů – a po pádu železné opony se vrací domů, do Nových Hradů. Zahájí tu své životní dílo: obnovu kláštera a opravu řady kostelů a kaplí v regionu. Otevírá cestu k víře tam, kde ještě před časem byli zvyklí na vytí psů pohraniční stráže. Propojuje přes hranice, vyzývá k podání rukou, k zahlazení křivd 20. století. Zemřel před 21 lety – v roce 2005. Jeho odkaz je tu živý dodnes – ještě letos ho chce připomenout kniha shrnující mj. vyprávění pamětníků.

Stezka Pátera Bonfilia prochází zapomenutou krajinou s odkazem na mimořádného rodáka. Seznamuje s osudy místa, kde se po staletí přirozeně potkávali Češi a Němci – protože tady to nebyly dva odtržené kmeny, ale provázané rodiny – ve vesnicích, kde vládla čeština, se mluvilo česky, jinde zase německy, a byly to stejné rodiny, stejní lidé, jen se přizpůsobovali místu. Teprve nacionalismus konce 19. století jim našeptával, aby se mezi sebou hádali – a nejlépe nenáviděli. A tak nakonec švagr vyháněl švagra – protože jeden se vnímal jako Čech a druhý jako Němec.

I tohle jsou odstíny příběhů na Stezce Pátera Bonfilia. Čeká na každého, kdo nechce pěstovat národnostní stereotypy. Trasa je dlouhá šestadvacet kilometrů, z Nových Hradů vede přes Údolí, Mýtiny, Horní a Dlouhou Stropnici, Šejby, Jedlici, Veveří a zpátky do Nových Hradů. Ideální je pro cyklistický výlet, zvládnete to ale i pěšky, případně je možné si ji zkrátit.

Otevírá bránu do míst, která by mohla vyprávět své vlastní osudy a příběhy evropského významu – vždyť Dlouhá Stropnice dala Evropě a světu politika Wenzla Jaksche, který za druhé světové války působil v Londýně a poté v západním Německu.

Příběhy česko-německého soužití, příběhy ze starého světa symbolizuje Jaksch podobně jako Bonfilius – každý po svém a s akcentem na jiná témata, ale stejně za každým z nich stojí odkaz humanity. A také pocit, že ještě tady kdysi byla Šumava.

Nové Hrady servírují skvělé zázemí i pro další výlety – je tu přístupný hrad, zajímavou památkou je buquoyská rezidence, prohlídky nabízí buquoyská hrobka. Pod městem se rozprostírá Terčino údolí, které samo o sobě stojí za výlet.

Ve zdánlivě obyčejném údolí nechal v 18. století vybudovat hrabě Buquoy park pro svoji manželku Terezii. Empírový styl se tu odráží v bílých lávkách přes řeku či Lázničkách. Narazíte tu ale také na 500 let starý dub, zříceninu Modrého domku, což bylo klasicistní venkovské sídlo hraběnky Terezie, umělý vodopád nebo na tvrz Cuknštejn, která stojí na konci údolí. Západně od Nových Hradů pak stojí za návštěvu malebná tvrz Žumberk s expozicemi Jihočeského muzea.

Jestliže si Adalberta Stiftera spojujeme s obdobím biedermeieru, je Karel Klostermann člověkem nové doby – téměř o dvě generace mladší, o něco víc český, a tak i více čtený. A přitom to není tak dávno, co Klostermannovy knihy odmítali antikváři vykupovat, nebyl zájem. Na přelomu 20. a 21. století jako by Karel Klostermann prošel obrozením: přišly reedice i naučné stezky – je jich několik, my se dnes zastavíme u té mezi Rokytou a Srním: má jen čtyři kilometry, ale pro pochopení Karla Klostermanna, jeho díla a doby bohatě postačí.

Narodil se roku 1848 v hornorakouském městečku Haag am Hausruck do rodiny lékaře Josefa Klostermanna a Karoliny Hauerové, původem ze slavné sklářské rodiny Abélé. Karel byl nejstarším z deseti sourozenců, kteří se dožili dospělosti. Jeho rodnou řečí byla němčina, přesto se stal jedním z nejoblíbenějších autorů českého 19. století. Protože se v Haagu Klostermannovým příliš nedařilo, přestěhovali se koncem 40. let do Sušice. Tu část dětství, na kterou nejčastěji vzpomínal, pak prožil Klostermann především v Žichovicích a Štěkni.

Otec chtěl lékaře – a syn se rozhodl ho poslechnout. Medicínská studia ale Klostermann nedokončil. Místo péče o lidské tělo se ponořil do intenzivního studia lidských duší – s neobyčejným citem zachytil symbiózu mezi drsnou šumavskou přírodou a tamními lidmi. Stal se kronikářem hlubokých proměn celého regionu. Mapoval úpadek klasických rodinných vazeb i příchod dravých podnikatelů, jejichž kapitál tvrdě dopadl na tradiční řemesla. Vedle této ekonomické rány nezapomněl ani na tu přírodní: katastrofální orkán z 27. října 1870, který tvář Šumavy navždy změnil.

A možná i proto jsme jeho odkaz nenechali odejít – otevírá bránu do staré Šumavy. Ukazuje Šumavu jako místo neustálých proměn, současně boří mýty o nedotknutelné krajině: každé století ji člověk vidí trochu jinak.

Trasa naučné Klostermannovy stezky začíná na parkovišti u informačního střediska Národního parku Šumava na Rokytě, nedaleko Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu. Na čtyřech kilometrech čeká návštěvníka šest zastávek. Informační panely přibližují nejen život, ale upozorňují také na konkrétní myšlenky – jsou tu citáty ze slavných Klostermannových děl. Auto můžete zaparkovat u informačního střediska Rokyta – a odtud dál už pěšky, po klostermannovsku, po stifterovsku, prostě po šumavsku.

Určitě se tu rozhlédněte: Karel Klostermann zve do ráje turistů a naučných stezek. Obec Srní navíc nedávno zrekonstruovala barokní faru z roku 1820 na jedinečné návštěvnické centrum: Dům Karla Klostermanna. K dispozici je útulná kavárna, ale zejména tematická interaktivní expozice založená na Klostermannově poznání a interpretaci Šumavy.