Ničivá katastrofa kdysi zachránila Šumavu před úpadkem, popisuje historička

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Všechno zlé je k něčemu dobré, říká staré české přísloví. Ukázkově to platí i pro přírodní katastrofu z konce října 1870, kdy silná vichřice za několik hodin vyvrátila nebo polámala pravděpodobně jeden až dva miliony stromů. Mnohá místa změnila svoji tvář – jako o 137 let později po orkánu Kyrill.

„Moje Šumava, ta stará Šumava, jak bývala, ta již nežije… Šumavo, ty má kolébko! Tvé hvozdy lehly, nikdy již v staré slávě nevstanou!“ psal o této události známý šumavský spisovatel Karel Klostermann.

Jak se rodila nová Šumava, vznikal i nový fenomén: Velký zájem turistů o dosud málo prozkoumanou část českého území pomohl k ekonomickému rozvoji celého regionu.

„Rozmach individuální i organizované turistiky od konce sedmdesátých let 19. století na Šumavě pomohl vyrovnat se s hospodářským úpadkem, který následoval po období prudkého rozvoje souvisejícího s odstraňováním škod po větrné a následné kůrovcové kalamitě,“ konstatuje Anna Kolářová z Národního institutu SYRI a Sociologického ústavu Akademie věd, která se historií šumavské turistiky zabývá ze socioekonomického pohledu.

Proč jste si pro svůj výzkum vybrala právě Šumavu?

Pocházím z jihozápadních Čech a s rodinou jsem na Šumavu často jezdila. Narodila jsem se v roce 1996 a jako malá holka si pamatuji kůrovcovou kalamitu po orkánu Kyrill z počátku roku 2007. Jako historičku a etnoložku mě zajímá i vztah ke krajině, k lesům, environmentální dějiny turistiky. V Česku navíc nejsou – na rozdíl třeba od Německa – dějiny turistiky příliš zpracované, mění se to až v posledních letech. V uplynulém roce například vyšla monografie historika Stanislava Holubce o Krkonoších nebo Jana Pezdy o zrodu moderního turismu.

Inspirovaly vás třeba i texty šumavského spisovatele Karla Klostermanna, který psal právě i o následcích vichřice z roku 1870?

Částečně ano. Když jsem na Šumavu jezdila s rodinou, často jsme si jeho knihy četli. Jeho publikace jsou velmi zajímavé v tom, že Kostermann měl sám velmi blízko k turismu, byl čestným členem Klubu českých turistů, vystupoval na různých přednáškách, účastnil se klubové exkurze na Šumavě v roce 1893, publikoval také texty k novinách. V turistických příručkách se dokonce na jeho články odkazuje, měl skutečně významný vliv na formování šumavského turismu.

V čem byla kalamita na Šumavě výjimečná, čím se odlišovala od jiných podobných událostí?

Šlo opravdu o rozsáhlou kalamitu, v Rakousko-uherské monarchii bezprecedentní. Už před ní se sice prohnala Šumavou vichřice například v roce 1820, avšak situace na konci 19. století byla jiná. Z kalamity se stala mediální událost, protože v té době byl už poměrně rozvinutý novinový trh, informace o událostech na Šumavě se dostala k mnohem širšímu okruhu obyvatel, kteří ani nepocházeli z regionu nebo lesnického prostředí. Například v roce 1880 vyšel článek, který vyzýval k tomu, aby se Češi jeli podívat na Šumavu, protože je tam zkáza. Michal Hořejší a Veronika Faktorová to v publikaci Karel Klostermann a zrod Šumavy interpretují tak, že jde o jakousi formu takzvaného dark tourismu – jako když se jezdí lidé dívat do Osvětimi nebo do okolí černobylské jaderné elektrárny.

A byl to dark tourism, tedy druh turistiky zaměřený na místa spojená se smrtí a utrpením?

Já bych v takovém přirovnání byla asi opatrnější, ale pravdou je, že větrná smršť a následná kůrovcová kalamita na Šumavě měla na rozvoj turistiky podstatný vliv. Odstraňování následků mělo velký dopad na region. Uspíšilo se například vybudování železniční tratě přes Železnou Rudu, Alžbětín a Bavorskou Rudu, vznikaly i nové silnice, některé se zase rozšiřovaly. Na Špičáku se v roce 1882 otevřel hotel Prokop, což byla původně ubytovna pro dělníky, kteří budovali železniční tunel.

Jedním z prvních návštěvníků Šumavy v této éře byl Jan Neruda, který zde pobýval právě na začátku osmdesátých let. Patrně právě zde vznikla jeho Romance o Černém jezeře. Co konkrétně pro Šumavu znamenalo, že ji začali objevovat turisté?

Z bavorské strany je nejstarší turistický průvodce už ze 60. let 19. století, což dokládá, že tam lidi jezdili ještě před kalamitou. Ale organizovaná turistika se skutečně začala rozvíjet až v 80. letech, souběžně s likvidací škod po kůrovci. Pro region to znamenalo velký ekonomický boom. Po likvidaci kůrovcové kalamity totiž zákonitě musel přijít ekonomický úpadek, což pak pomáhala řešit právě i turistika.

Jako že část obyvatel začala poskytovat turistické služby?

Místní řešili ekonomickou krizi rozdílně. Část se odstěhovala do Spojených států, jiní odešli za prací do Bavorska, protože i na české straně Šumavy byla převaha německy mluvících obyvatel. No a další začali využívat možnosti turistiky. Přivydělávali si například tím, že ubytovávali turisty ve svých domcích nebo se nabízeli jako průvodci.

Takže turistika zachránila Šumavu?

Určitě jí pomohla. Zároveň to nebyl obecně známý region, ve známost vešel právě při kůrovcové kalamitě. Zvýšila se tím jeho turistická atraktivita.

V Krkonoších se turistika začala rozvíjet už ve dvacátých a třicátých letech 19. století, proč měla Šumava zpoždění desítky let?

Na to asi není jednoznačná odpověď. Bude to patrně kombinace více vlivů. Například v Podkrkonoší nastoupila industrializace mnohem dříve, než tomu bylo v jihozápadních Čechách. Bylo tam tedy i více movitějších lidí, kteří chtěli hory poznávat. Na rozvoji krkonošské turistiky měla nepochybně vliv i tamní šlechta, typicky Harrachové – na rozdíl od jihočeských Schwarzenbergů, kteří se více angažovali v lesnictví. Šumava ani nebyla dlouhou dobu dobře dopravně dostupná, nevedla sem železnice. A nesmíme ani zapomenout na vliv Alp.

V jakém smyslu?

Turistický zájem o hory se do středoevropského prostoru dostával právě z Alp, a to přes německy mluvící vzdělané vrstvy, které dříve jezdily do severočeských hor než na Šumavu. Krkonoše se také více podobají Alpám, byl tam i větší vědecký zájem o poznávání tamní přírody.

Jací první turisté jezdili na Šumavu?

Byla to hlavně střední vrstva, která přijížděla z Prahy, Plzně či Českých Budějovic. V devadesátých letech se k nim přidávala i vzdělanější část obyvatelstva z bližších měst, úředníci, učitelé. Angažovali se v turistických nebo takzvaných ochranných spolcích, které se zaměřovaly na propagaci a podporu německého, respektive českého živlu. První takový německý ochranný spolek vznikl v roce 1883 v Českých Budějovicích. Následně vznikla i česká Národní obec pošumavská. Spolky se hodně angažovaly ve školství, ale důležitou roli hrál právě i turismus.

A co třeba rodiny s dětmi, jezdily také na Šumavu?

Je to další část šumavských turistů. Mívaly tam letní byty, buď u svých známých, nebo si je pronajímaly. Hodně podporované bylo studentské cestování – právě v rámci propagace národních zájmů.

Byla na Šumavě patrná rivalita mezi česky a německy hovořícími turisty?

Myslím, že ano, i když k tomu nejsou takové historické prameny jako třeba v severních Čechách, kde působilo více německojazyčných turistických spolků. Rivalita přicházela ve vlnách. Více se vztahy mezi česky a německy hovořícími návštěvníky vyostřily na přelomu století a následně po vzniku samostatného Československa v roce 1918, což bylo patrné na zvýšené aktivitě Klubu československých turistů v německy hovořících oblastech. Budoval například rozhledny nebo ubytovací kapacity. Pak se to samozřejmě hodně zostřilo v druhé polovině třicátých let 20. století po nástupu německého národního socialismu.

Jakou to mělo podobu?

V Národním archivu jsem například našla dopis z konce třicátých let, v němž si výletníci ze Strakonic stěžovali, že jim v německé horské chatě na Javoru odmítli prodat limonádu, protože mluvili česky. Současně se ale objevovaly i stížnosti Němců, že v německé ubytovně zpívali někteří turisté česky. Bylo to zkrátka oboustranné. V průvodcích, které vydával Klub československých turistů, se například psalo také o tom, jestli obsluha v ubytovně mluví česky, německy, nebo oběma jazyky. Stalo se z toho jedno z hledisek pro plánování výletů.

Jak to bylo s budováním turistické infrastruktury na Šumavě?

Na některé stavby se pořádaly sbírky, třeba na rozhlednu na Čerchově. Hodně se v tom angažovaly právě zmiňované spolky. Trasy se začaly značit až v devadesátých letech 19. století. Naprosto klíčový ale byl rozvoj železnice, o které jsem už mluvila. Ve starších průvodcích jsou obvykle výchozí body pro výlet právě na vlakových zastávkách. Turistické chaty se ve větší míře stavěly až po první světové válce.

Takže jich byl zprvu nedostatek?

V dobových dokumentech se objevuje, že se v osmdesátých a devadesátých letech často naráželo na nedostatek ubytovacích kapacit. Některé průvodce doporučovaly, aby si turisté s sebou vzali deku a jídlo. Postupně se to ale samozřejmě měnilo k lepšímu.

Jak se místní ubytovatelé na první turisty dívali? Nebrali je třeba jako vetřelce, kteří jim lezou do jejich rajónu?

Nenarazila jsem na žádný relevantní historický pramen, že by tomu tak bylo. Dochovaly se jen spolkové dokumenty, v nichž si například ten německý stěžoval, že Češi chodí na německé území. A samozřejmě i naopak. Přímé doklady, například dopisy od starousedlíků, ale zpravidla nemáme. Myslím, že brali turisty především jako možnost, jak si přivydělat.

Četla jsem například deník jedné turistky z osmdesátých let, která si pochvalovala, že si na Kvildě koupila velmi levně podmalby na skle (speciální technika malby na sklo – pozn. red.). V průvodcích jsou i rady, na koho se na Šumavě obrátit, kdo jim může poskytnut služby coby průvodce. Pořád ale mluvíme o letní turistice, ta zimní se začala rozvíjet až před první světovou válkou. Za první republiky už byla běžná letní i zimní sezóna, i když ta zimní byla daleko slabší, než je tomu dnes.

Objevují se i stížnosti na to, že v některých oblastech je moc turistů, jako se to v té době dělo v Krkonoších?

Na Šumavě to takový problém patrně nebyl. Samozřejmě ale byly oblíbené turistické cíle. Například pramen Vltavy, což se posílilo ještě za první republiky. Velmi populární a vytížený byl na konci 19. století už zmiňovaný penzion Prokop na Špičáku. Určitě ale nelze hovořit o počátcích overturismu jako v Krkonoších.

Jak se na Šumavě vyvíjela ochrana přírody?

Je důležité zmínit Boubín, který byl jako přírodní rezervace vyhlášen už v roce 1858. Nevznikla ale z turistických, nýbrž z lesnických důvodů. Iniciátor jejího vzniku byl Josef John, lesmistr ve Vimperku. Šlo o území, které patřilo schwarzenbergským šlechticům a bylo velmi špatně dostupné na těžbu dřeva. Proto se začalo využívat k pozorování přírodních procesů, což se následně využívalo v lesním hospodaření. Postupem času se ale boubínský prales stal i velmi vyhledávaným turistickým cílem.

Směřovala do Boubína i zmiňovaná exkurze, kterou v roce 1893 organizoval Klub českých turistů?

Ten výlet trval několik dní a Boubín byl skutečně jedním z cílů. V klubovém časopisu dokonce vyšla na pokračování obsáhlá reportáž, popisuje se v ní například, jak v Boubíně tlejí popadané stromy, jak se musejí překonávat, jak je to obtížné. Zajímavé je, že tam je kůrovec na rozdíl od jiných částí na Šumavě považován za součást přírody.

A kdy se objevují první plány na rozsáhlejší ochranu šumavské přírody?

Bylo to na bavorské straně v roce 1938, souviselo to se záborem Sudet. Vznikl plán na založení přírodního parku, který by zahrnoval území z obou stran předmnichovské hranice. Ale nic z toho se nakonec neuskutečnilo, patrně i kvůli druhé světové válce. Nakonec CHKO Šumava vznikla až v roce 1963. V šedesátých letech se dokonce znovu oživil nápad na přeshraniční chráněné území, který ale utnula okupace vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Národní park Bavorský les i tak vzniká už o dva roky později, ten šumavský až v roce 1991.

Značný vliv na šumavskou turistiku musel mít i vznik železné opony mezi Východem a Západem, že?

Velký dopad na Šumavu měl už odsun původního německého obyvatelstva po konci druhé světové války, úplně změnil ráz regionu i ekonomické poměry. Některá turistická centra po nástupu nových nájemců už neměla takovou úroveň jako za první republiky. Současně je z dobových dokumentů patrná radost z toho, že si toto území zase berou Češi, a také až budovatelská rétorika. Následné spuštění železné opony samozřejmě úplně zneprůchodnilo hranici mezi česky a německy mluvícím územím.

Pro turisty z české strany má ale negativní dopad i vznik ochranného pohraničního pásma, kam se nesmělo bez povolení. Tím se vlastně hranice jako by posunula více do vnitrozemí. Současně vznikaly i jiné formy turistiky, například podniková, organizovaná pod hlavičkou ROH (Revoluční odborové hnutí, odbory pod kontrolou KSČ – pozn. red.). Na druhou stranu - ochranné pásmo mělo pozitivní vliv na přírodu, která se tam vyvíjela jinak než v místech, kam nadále běžně chodili turisté.

Začátkem roku 2007 se přes Šumavu opět přehnala větrná smršť, orkán Kyrill. Je možné, z vašeho pohledu, najít shodné rysy s událostí před 137 lety?

Ve veřejném prostoru se například znovu ve větší míře začaly objevovat odkazy na knihy a další texty Karla Klostermanna, je patrná významná míra alarmismu, jako tomu bylo po roce 1870. Ve smyslu: Teď něco zaniká, je potřeba se tam jet podívat. Významným rozdílem je vnímání podílu lidí a lesního hospodaření na rozsah kůrovcové kalamity, to se tehdy vlastně neřešilo.

Velmi zajímavé je rovněž porovnání s 19. stoletím v názoru na to, jak má vypadat les. Po Kyrillovi byl velký souboj o to, jestli se mají ve všech zónách kácet stromy napadené kůrovcem, nebo se má v nejcennějších oblastech zachovat přírodní proces i s kůrovcem, významnou roli hrál právě turismus a estetika krajiny. U části veřejnosti převažoval estetický pohled, že les má být vysoký a zelený, dokonce vznikla petice Chceme zelenou Šumavu, která podporovala kácení a znovu vysazování. Naproti tomu vedení národního parku se drželo sloganu Suchý není mrtvý. Oba tábory se současně snažily přesvědčit o své pravdě i turisty, kteří na Šumavu jezdili.