Šampion Jílek hned věděl, proč to znovu nevyšlo. Svět se má i tak na co těšit

Jedno zlato, jedno stříbro. A dál? Český hrdina olympiády Metoděj Jílek se na sebe po třetím závodě zlobil. „Bude to nastavením hlavy. Prohrál jsem si závod dřív, než jsem se postavil na start,“ zhodnotil čtvrteční jízdu na 1 500 metrů, ve které skončil šestnáctý.

Takhle ho na olympiádě v Miláně ještě nikdo nepoznal. Nejdřív se Česko divilo, že se neraduje ze stříbra, pak dojala jeho zlatá radost s Martinou Sáblíkovou. Teď devatenáctiletá hvězda zaujala bleskovou analýzou vlastních chyb.

„Přemýšlel jsem nad špatnými věcmi, moc jsem myslel na závod a nedostal se do potřebného nastavení,“ pokračoval, když se ještě na oválu kroužilo. Jeho jméno se propadalo níž a níž startovní listinou. Tentokrát se do Českého domu nešlo slavit.

Ale byl vidět jeden moment, který symbolizuje novou silnou éru rychlobruslení na delších tratích. Jílek měl i ve čtvrtek kolem sebe zase soupeře, s nimiž se proháněl v medailových bitvách předchozích závodů.

Když jízdu před ním absolvoval polský reprezentant Vladimír Semirunnij, Jílek se teprve rozcvičoval. Přijel ale k němu, aby si ťukli pěstmi. „My si přejeme. Ale zároveň se strašně chceme porazit, všechno mezi námi probíhá v takovém sportovním duchu. Jsme dobří kamarádi,“ vysvětlil Jílek.

Poznámka o kamarádech pak vysvětluje Semirunného hlášku. „Počkejte, jak, že jsme mladí? Mně je už třiadvacet. Nejsem dítě jako on,“ usmál se rodilý Rus poznámce, že ho s Jílkem čeká ještě dost velkých bitev. V Miláně na 10 km vyhrál český reprezentant. „Myslím, že spolu můžeme soupeřit třeba ještě deset let. To by nemělo chybu. Mít v našem sportu tak silné konkurenty je super věc.“

„Hlavně jsme ještě nedosáhli svého potenciálu. Jestli půjde všechno dobře, budeme tady bojovat dlouho,“ těší se Jílek.

Semirunnij se nevymyká jen speciální helmou, kterou nosí do závodů. Vyniká i jeho příběh, kdy se po invazi Ruska na Ukrajinu rozhodl rodnou zemi opustit. Jednal s Kazachstánem a Nizozemskem, nakonec v roce 2023 odešel do Polska.

Občanství dostal až v srpnu 2025, čemuž předcházelo dlouhé pátrání, jestli není napojený na ruské bezpečnostní složky a jaké má postoje k válce na Ukrajině. Polský prezident nakonec jeho žádost uznal za odůvodněnou, takže mohl Polsko reprezentovat v Miláně.

Do gangu mladých rychlobruslařů spadá i Nor Sander Eitrem (24 let), který vybojoval v závodě na pět km zlato a předjel právě Jílka. „Jednou ho porazím i na deseti kilometrech,“ mrknul pobaveně. „Řeknu vám, že k Metodějovi mám ale ohromný respekt, třeba na té nejdelší trati měl úplně šílený čas.“

Skupina tradičně silných závodníků má najednou nové soupeře, se kterými se zkusí ještě rvát. Třeba Ital Davide Ghiotto má tři zlaté na desítce z posledních tří mistrovství světa. Na olympiádě skončil dvaatřicetiletý borec šestý.

Ale mládeži se dá čelit. V Miláně to třeba krásně předvedl čtyřicetiletý Jorrit Bergsma z Nizozemska, který první zlato v závodě na 10 km získal, když bylo Jílkovi sedm, tedy v roce 2013. „Povím vám to asi takhle. Když nepočítám, co se děje na ledě, je to strašně milý kluk,“ odvětil pobaveně, co si myslí o Jílkovi. „Objevil se zhruba před rokem a jezdí jak raketa, což je impozantní.“

Vzájemný respekt u rychlobruslařů je cítit i v hledišti. Třeba při čtvrtečním závodě na 1500 m bylo na tribunách oranžové peklo. Holanďané přišli fandit svým třem závodníkům.

Na hokeji nebo na fotbale by se na jiné dresy pískalo. Tady se před nimi v zatáčce proháněl Číňan, Němec nebo Čech Jílek a povzbuzovali je stejně nadšeně.

„Máme mezi sebou na ledě rivalitu. Ale fakt takovou přátelskou,“ přikývl Jílek.

Radost po závodě neměl, delší tratě mu vyšly lépe. Nešlo ani tak o umístění, spíš o pocit. Žralo ho, že dovede zajet daleko lepší čas. „Že začnu myslet na špatné věci, se mi už párkrát stalo. Nejčastěji právě na téhle trati. Do budoucna mi to pomůže, až pojedu na olympiádě za čtyři roky, budu z toho těžit,“ nechce na tenhle zážitek zapomenout.

Do konce olympiády ho čekají ještě dvě mise. Do sobotního závodu s hromadným startem nastoupí s ambicemi urvat třetí medaili. „Šanci mám. Ale taky si uvědomuju, že můžu skončit klidně patnáctý. Tam hodně záleží, jak se závod vyvíjí a jaké uděláte rozhodnutí.“

Poslední práce? Spíš milá povinnost. Společně s Martinou Sáblíkovou ponesou v neděli večer při závěrečném ceremoniálu ve Veroně českou vlajku.