Jak bolela Jílkova cesta ke zlatu? Jedete do tmy. Zvracíte. Mozek nechce

Tvář plná utrpení. Nohy a záda v ohni. Pokud by si rychlobruslař Metoděj Jílek nehýčkal zlato a nevznášel se na vlně euforie, možná by vám řekl: „Umíral jsem. Nelidská otročina.“

Ano, přesně tak bolí rychlobruslařská trať na deset kilometrů. Jeden z nejnáročnějších fyzických výkonů, které se na zimních olympijských hrách můžou odehrávat. Se vším respektem ke všem ostatním disciplínám, ve kterých musíte cedit pot a krev, abyste mohli patřit k nejlepším.

„Ledová desítka je na zimních hrách královská trať. Dalo by se říct, že ji jezdí jenom fanatici,“ vypráví někdejší závodník Pavel Kulma. Pokud jste ve čtvrtek sledovali emotivní loučení Martiny Sáblíkové v závodě na 5 kilometrů, možná jste toho vysokého chlápka zahlédli u dráhy, kterak na černé tabulce ukazuje mezičasy, čili nápovědu, aby si závodník udělal představu, jak rychle vlastně jede. Než se stal Kulma trenérem a funkcionářem, sám na ledových drahách jezdil.

Jezdil i tu nejdelší trať, na které v pátečním podvečeru zářil Metoděj Jílek: „A můžu vám s klidem v duši říct, že desítka pro mě byla vždycky očistec. Nesmíte to přepísknout, nesmíte to přepálit, nesmíte jet pomalu a musíte je furt.“

V rychlobruslařském programu na olympiádě neexistuje delší trať. Při závodech Světového poháru se jezdí zřídka, mezi juniory vůbec. Jílek šel zostra.

„Jako když vybíháte k maratonu, stojíte na lajně a před vámi svítí cedulka: Ještě 42 kilometrů a 195 metrů.“

Začínáme.

Odčítáme.

Dlouhé lesklé břitvy kvedlají na startu, nesnadno chytáte balanc, rychlost a chuť. Startuje boj s časem, motivací i sportovními démony.

Čeká vás 25 kol na rychlobruslařské dráze, která třeba v Česku nikdy nestála a stále nestojí, byť o tom politici občas velkopansky hovoří.

Pětadvacet kol od startu do cíle, žádné mezipřistání.

Jakmile rychlobruslaři sviští na kratších tratích, konkrétně třeba sprinteři, jedou klidně 90 kilometrů za hodinu. V zatáčkách cítí až 2G přetížení. Navíc na jedné noze v podřepu. Ne, to nebyl Jílkův příběh, i když… „Musíte jet co nejrychleji, nejpřesněji a hlavně pořád stejně. Viděli jste film Forrest Gump? Run, Forrest, run! Běž, Forreste, běž! A on běží. Stejně rychle. Stejně stejně. Pořád. A taková je desítka na rychlobruslařském oválu. Do vyšťavení. Do mrtva,“ vypráví Kulma.

Tak počkat, jak do mrtva?

„Prostě do tmy, pokud nezvolíte lehce volnější režim, abyste přežili bez úhony.“

Jak do tmy?

Imitovanou variantu si můžete vyzkoušet klidně doma u gauče, až v televizi zase poběží přenosy z rychlobruslení. Připravte si minerálku nebo vodu na zapíjení, pivo a nic ostřejšího určitě ne, pokud nechcete riskovat.

Rovný postoj, nohy na šířku ramen, chodidla pevně na podlahu, pomalu si dřepněte.

Sunete se do podřepu?

Ruce už by se pomalu měly dotýkat kotníků nebo chodidel. Klidně můžete ještě níž, aby vaše prsty ťukly do země.

Pozor, pod kolenem pravý úhel, nesmíte se předklánět ani zaklánět. Pěkně rovně.

Už to máte?

Stabilita, balanc, klidně dýchat.

„A teď vydržte minutu,“ poradí Kulma, který před patnácti lety v norském Hamaru zajel desítku za 14 minut a 18 vteřin. Osobní rekord.

Světový rekord, který loni zajel Ital Ghiotto v Calgary, je o téměř dvě minuty rychlejší.

Jílkův zlatý čas z Milána možná znáte: zajel famózně za 12:33,43.

Mimochodem, už jste vydrželi minutu v podřepu?

Ještě se neklepete únavou v nezvyklém postoji?

Zatímco rychlobruslaři na nejrychlejších tratích jsou spíš vykutaní kulturisti, na kterých byste nenašli gram tuku, břišní svaly jako varhánky, tak vytrvalci jsou někdy až trochu vyžilí. Plno svalových vláken, jinak kost a kůže. Jílek je přesně takový typ.

„A já mám dva metry, tak si to představte. Jinde než na vytrvalostních tratích jsem neměl šanci,“ říká Kulma. Jenže když nastoupil do prvních delších závodů, proklínal všechny, kteří ho ve Ždáru nad Sázavou kdysi postavili na brusle. Odjel do nedaleké Svratky, kde se při přívětivém počasí tvořila ledová dráha, a doufal, že nebude muset kroužit víc než pět okruhů. To bylo na omdlení.

„Na akademickém mistrovství světa v polském Zakopaném jsem jel první desítku v životě. Otevřená dráha, nejdřív mrholilo, od fanoušků v hledišti proudila šílená vlhkost, pak padaly hnusné zmrazky, já měl omrzlou pusu, rampouchy u nosu. Než jsem ujel čtrnácté kolo, tak jsem si ublinknul.“

Takhle zní Kulmova vzpomínka, přitom měl ještě dalších deset kol do konce: „Jel jsem na morál, na krev a druhý se nedokázal posadit na židli, jak mě všechno bolelo.“

Ve světě sportu se to občas taková zdravotní indispozice stane, při vytrvalostních disciplínách tuplovaně. Jakmile se jedou štreky na kole, závodníci čůrají u rygolů. Klidně se domluví předem, kde bude společná WC pauza. Při dlouhých závodech na lyžích se prostě zastaví a uleví si. Musí. Navzdory ztrátě času, která vznikne. Maratonci nebo chodci na nekonečných úsecích se leckdy předkloní a uvolní bolavý žaludek, který je na vodě.

Rychlobruslení na 10 kilometrů patří do kategorie takzvaně sebezničujících.

„Můžete jet maximálku, vytuhnout, spadnout nebo vzdát. Nebo rozvrhnout síly a nezhuntovat se úplně. Není ideální rada,“ líčí Miroslav Vtípil, další z bývalých reprezentantů.

Vzhledem k tomu, že Čeči jsou hlavně vytrvalci, ptáme se u toho pravého. Podobně jako u Martiny Sáblíkové, která ke svému legendárnímu statusu dobruslila přes otrockou dřinu, tréninkovou zarputilost a odhodlání, které nikdy nemělo svůj konec.

„Hele, hoří ti tělo, jsi teprve v půlce a ptáš se: Mám jet dál?“ vzpomíná Vtípil na své závody. Asi tak nějak bolí deset kilometrů na dlouhých bruslích. Motivačně vám pomůže, když zahlédnete povzbudivé časy, ještě v lehkém deliriu zaslechnete hecování. A pak? Pak už musíte vnímat hlavně svůj dech a vnitřní touhu, která vám nedovolí zpomalit.

Záleží tedy na taktice, rychlobruslařské alchymii, aktuálním stavu a ze všeho nejvíc na fyzické připravenosti a na vůli, která vám umožní překonat bolest, která prostě do těla dorazí.

Rychlobruslení v Česku není nijak populární sport. Navzdory Sáblíkové, Zdráhalové, Erbanové nebo aktuálně Jílkovi. Když odhlédneme od faktu, že v naší zemi nestojí areál pro celoroční užívání, musíme konstatovat, že rychlobruslení je pouze pro fanatiky. Pro sportovce, kteří se nevzdávají a dost možná si lehce libují v tom, že trpí.

Abychom nezapomněli, rychlobruslení patří mezi nejstarší sporty vůbec. Nejenže patří na olympiádu od prvních zimních her 1924 v Chamonix, ale historici by vám možná odvyprávěli i příběhy z pravěku, při kterých neandrtálci upevnili vhodné zvířecí kosti na nohy a zkoušeli projet zamrzlý Bajkal, aby ulovili mamuta.

„Už jsou to dvě minuty. Pořád jste v podřepu? Jestli to flinkáte nebo podvádíte, k ničemu vám to nebude. Neprožijete tu bolest. Ani začínající,“ ozve se zničehonic Pavel Kulma do telefonu.

Stehna pálí ze všech stran, achilovky trpí, na lýtkách, pokud máte trenýrky, pomalu vidíte, jak vystupují žíly.

A záda? Hoří. Má panenko, hoří!

Přitom Metoděj Jílek měl po dvou svých minutách na olympijské desítce odjeto teprve pár kol. Navíc s nesrovnatelně větším zápřahem, absolutním zanícením a elegantním skluzem, na který nesmí zapomenout, protože jinak by ztratil čas a glanc.

Sprintéři to na ledě mají jinak. Čím větší sílu dostanou do bruslí, tím rychleji jedou. Drsně a bleskově. Jenže zároveň vědí, že za minutu nebo za dvě je konec. Dál nemusí.

Ale vytrvalci? Kyselina mléčná, která se hromadí ve stehenních svalech, se projevuje tak, že máte křeč i ve tváři. Postupně mrzne vnímání okolí.

Hluboký předklon, svaly tuhnou, plíce nestíhají.

Pětadvacet kol krát 400 metrů.

Když nemocná matadorka Sáblíková po čtvrtečním ženském maratonu říkala, že nemohla po dvou kolech popadnout dech, nebyl to přesný popis situace. I když je člověk naprosto fit, plíce a kardivaskulární stres vyčerpávají energii každým metrem. Dech nestíhá. Anaerobní práh nedovoluje, abyste si během námahy odpočinuli. Pokud tedy očividně nezvolníte nebo nechcete vyhrát.

Věřte tomu, že to není literárně nabubřelá poklona olympijskému hrdinovi Jílkovi, nýbrž popis toho, jak desítka bolí. Je vám na zvracení a tělo dojíždí prakticky na výpary.

Ke zlatu? Ke světovému rekordu? K pátému místu? Hluboko do sportovních archivů? To už záleží na každém, jak je připravený.

Nebožtík Jiří Kyncl, jenž zemřel v necelých šedesáti letech, vyprávěl o desetikilometrové olympijské trati v Calgary 1988: „Raubířina do krve. Mozek mi říkal, že už nechce jet dál.“ Přitom skončil šestnáctý, což byl tehdy pro českého rychlobruslaře převratný počin. Dokud se nenarodila Martina Sáblíková nebo Metoděj Jílek.

Kyncl v rámci tréninkové přípravy chodil klidně hodinu v hlubokém podřepu jako kačer. Do kopce, z kopce, na rychlost. Váha na celých chodidlech nebo mírně na patách, někdy mírně zvednuté paty. Chechtali se mu, že jako kačer dokulhá leda k rybníku. Trenérovi Petrovi Novákovi se posmívali, že si takové finty může šoupnout vy víte kam.

Ano, záda trpí. Nohy trpí. Tělo trpí. Ale jinak to nejde.

Jakmile to na rychlobruslařské dráze nedokážete ukočírovat, nejpozději v polovině desetikilometrové trati zpravidla zpomalíte a začnete takzvaně tuhnout. Zabetonované nohy vás přestávají poslouchají a tep letí nahoru. Při světovém rekordu jel Ghiotto průměrnou rychlostí 48 kilometrů za hodinu, čili každé kolo pod třicet vteřin. Dá se předpokládat, že spálil před 600 kalorií za dvanáct minut. Jílek včera to samé. Dojel a byl fyzicky na dně.

„Vždycky máte krizi. Spíš dvě. Kdo dokáže dojet desítku naplno, musí být jednoznačný šampion. Kdo to zvládne tak jako tak, je v mých očích frajer,“ říká Kulma a ještě v rámci hecovačky připomene: „Jak dlouho už jste v podřepu, pane redaktore?“

„Tři minuty? Jste dobrej, stačí, minimálně do večera budete kňourat, jak vás všechno bolí.“

Ano, bolí.

Olympijský vítěz Metoděj Jílek by mohl vyprávět.

Stříbrnému rychlobruslaři Jílkovi gratuloval celý hokejový nároďák