Na Sněžku měla vést železnice, turistické kluby byly proti, říká historik

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Prvními krkonošskými turisty byli na počátku 19. století vzdělaní lidé, učenci, kteří měli dostatek volného času, aby se vydali do hor. Byli to například učitelé, ale i úředníci. A když se v Podkrkonoší začal rozvíjet průmysl, přidali se i podnikatelé nebo třeba právníci, kteří měli dovolenou.

„Chodili tam například také studenti z Vratislavi nebo z Prahy. Doložena je i cesta Karla Hynka Máchy z roku 1833. Tehdy se sice tito lidé označovali za poutníky, ale z dnešního pohledu bychom nepochybně hovořili o turistech, protože u nich nebyl primárně žádný náboženský nebo ekonomický motiv. Chtěli zažít divokou přírodu, drsnou neporušenou horskou krajinu,“ říká Stanislav Holubec z Historického ústavu Akademie věd ČR, autor knihy Krkonoše tří národů – Zrod a proměny moderní turistiky v letech 1860 až 1960.

Do jaké doby je možné zasadit do Krkonoš začátek turistiky, jak ji známe dnes?

Určitě dvacátá třicátá léta 19. století. Souvisí s tím i vznik samostatného turistického odvětví, tedy že se horské boudy měnily na ubytovny.

Karel Hynek Mácha na konci srpna 1833 vystoupil na Sněžku. Byla nejvyšší česká hora od počátku jedním z hlavních turistických cílů, nebo to bylo jinak?

Z tehdy pruské strany Krkonoš, dnes z polské, začínali návštěvníci svůj pobyt v lázních Warmbrunn, dnes Cieplice Śląskie. Odsud se nejprve vydávali do bezprostředního okolí, rádi chodili k vodopádu Zackelfall, dnes Kamieńczyka. To bylo takové první krkonošské frekventované místo.

Co česká strana?

Z české strany první turisty, pokud šlo o etnické Čechy, zajímali vedle Sněžky také kopec Žalý. Je to jednak už dost vysoká hora a současně jediný krkonošský vrchol, k němuž přiléhalo české osídlení. Nesmíme totiž zapomínat, že Krkonoše byly až do roku 1945 osídleny většinou německým obyvatelstvem. Vedle nejvíce navštěvovaných míst je ale také zajímavé, která část ležela dlouho mimo zájem turistů.

A ta byla kde?

V údolí Velké Úpy, kde leží dnešní Pec pod Sněžkou. Tato oblast měla výrazné zpoždění, protože šlo o koncové údolí, odkud nevedla žádná silnice přes hranice a od všech obydlených míst to bylo daleko. Tam se začal turismus s letními pobyty rozvíjet až ve 20. století. Zatímco slezská strana nebo oblast Špindlerova Mlýna byly turisticky rozvinuty daleko dříve.

Vraťme se ale ke Sněžce. Kdy se stala hlavním turistickým cílem?

U ní je zajímavé, že se tam už od 17. století konaly četné náboženské poutě. Kaple na vrcholu byla postavená už v roce 1680. Mimochodem první doložené záznamy o výstupu na Sněžku pocházejí už z konce 16. století, kdy tam vyrazili měšťané ze slezské strany Krkonoš z města Hirschberg (dnes Jelení Hora) a brzy je následovali i ti z české strany. Lidé tam ale nepochybně chodili už dříve, určitě už v pravěku.

Turismus na Sněžce se stejně jako na jiných místech Krkonoš začal rozvíjet od konce Napoleonských válek, kdy začal nahrazovat původní náboženské poutě. Zajímavým zdrojem informací jsou vrcholové knihy Sněžky, které se nazývaly Koppenbücher – od Schneekoppe (německy Sněžka, pozn. red.).

Co se z nich dá všechno vyčíst?

Jsou v nich tisíce záznamů, takže víme, že už ve dvacátých letech 19. století to bylo poměrně frekventované místo. V této době se také kaple na Sněžce změnila na turistickou ubytovnu. Na dobových vyobrazeních je například vidět plechový komínek od kamen, který je vyveden nad střechu. Uvnitř stály palandy, takže se tam dalo i přespat.

Zajímavé je, že v těch knihách až do čtyřicátých let 19. století víceméně chybí české zápisy, jsou v němčině, případně v jiných evropských jazycích.

Čím si to vysvětlujete?

Je to možná tím, že čeští návštěvníci považovali němčinu za jazyk vzdělanců, takže i Češi se zapisovali do knihy německy. Což se pak změnilo s nástupem obrození. Ve čtyřicátých letech 19. století ale na Sněžku chodilo už tolik lidí, že Koppenbücher přestávala mít smysl.

Jak to bylo s ubytováním turistů v Krkonoších? Kdy se horské boudy měnily na noclehárny a ubytovny?

Jsme stále ve dvacátých, třicátých letech 19. století, kdy do té doby některé boudy využívané pouze k pastevectví začaly ubytovávat první turisty. Lidé se zde mohli také občerstvit, nabízeli zde třeba sýr a mléko.

V roce 1837 nechal na Sněžných jámách na polsko-české hranici postavit hrabě Schaffgotsch první boudu, jejímž výlučným smyslem bylo ubytovávat turisty. Také u Labského vodopádu vznikla bouda pro turisty, a dokonce umělé jezírko se stavidlem, takže když dorazili turisté, správce stavidlo zvedl a nechal vodopádem protéct pořádný proud vody, aby to mělo ten správný efekt.

U zmiňovaného vodopádu Kamieńczyka zase vznikla dřevěná vyhlídka a také stánky se suvenýry, kde se prodávaly skleněné předměty ze sklárny v Harrachově. Je to sice už dvě stě let, ale už tehdy turistický ruch poměrně prosperoval.

A co další infrastruktura? Kdy vznikly první značené trasy?

To bylo až o dost později. Existovaly samozřejmě stezky pro lovce nebo zemědělce, které také využívali turisté. Ale první moderní cesty, chodníky, aby se turisté dostali až na vrcholky hor, vznikaly až v osmdesátých letech 19. století.

Kdo je vůbec vytyčil a postavil?

S jejich stavbou začala místní šlechta, která Krkonoše vlastnila. Veřejnost ale měla pocit, že nevznikají dost rychle, a tak vznikly první dva německé horské spolky, které pomocí veřejných sbírek začaly zřizovat a značit turistické cesty. V roce 1888 pak vznikl Klub českých turistů – nejprve v Praze, ale hned poté to byla pobočka v Jilemnici, která vytvořila značenou cestu na už zmiňovaný vrch Žalý. Vedla přes pozemky hraběte Harracha, který na rozdíl od jiné místní šlechty sympatizoval s českým národním hnutím.

Jak se tehdy cesty značily?

Při značení se už tehdy poprvé uplatnily typické české turistické značky, jak je známe do dneška: bílý proužek, pak červený, a dole zase bílý. Tehdy byly značky pouze červené, více barev se začalo používat až po první světové válce. Bílo-červená barva připomínala národní vlajku.

Kdy přišlo poznání, že z turistiky se může stát byznys, kterým se dá uživit?

Ve střední Evropě se to dělo už od dvacátých let 19. století. Například údolí Rýna se zaplnilo turisty díky parníkům, až si místní stěžovali, že se z toho stal byznys. Vznikaly tam vyhlídky, lavičky, umělé vodopády a tak dále. Krkonoše to velice rychle napodobily, i když to nebylo tak dynamické. Už ve čtyřicátých letech 19. století se objevují písemné stížnosti na to, že turistů je na některých místech až moc. Týkaly se například zmiňovaného vodopádu Kamieńczyka nebo Labských vodopádů.

Existovala mezi Čechy a Němci v Krkonoších nějaká turistická rivalita?

Byla zřejmá od osmdesátých let 19. století po vzniku oněch německých turistických spolků, které se od počátku definovaly jako německé a nedávaly najevo, že by měly zájem o české členy. Češi si proto založili vlastní Klub českých turistů. Atmosféra zhoustla na přelomu století. Hodně to souviselo se zhoršováním vztahů obou národností v českých zemích, což se zákonitě projevilo i v turistice.

Jak se to projevovalo?

Například si vzájemně ničili turistické značení. Když nastal požár nějaké rozhledny nebo turistické boudy, jedna i druhá strana se vzájemně obviňovaly, že to určitě mají na svědomí ti druzí. Německý tisk zase psal, jak se Češi cpou do Krkonoš, i když to jsou německé hory. Český tisk zase psal o českých horách, na které máme právo. Teď to možná zní úsměvně, ale musíme si uvědomit, že přišla první světová válka, vznik samostatného Československa a posléze druhá světová válka, kdy se vztah mezi tehdejším českým a německým obyvatelstvem silně poškodil.

Po válce bylo německé obyvatelstvo odsunuto, německé hranice se posunuly dál na západ a na druhé straně Krkonoš už nebylo Německo, ale Polsko. Jak se polský živel začal projevovat v Krkonoších?

Poláci původně žili daleko od Krkonoš, tak sto kilometrů od jejich hřebenů, takže Krkonoše pro ně byly vlastně cizí hory. Národní hory pro ně byly tradičně Vysoké Tatry. Po druhé světové válce přišli Poláci do Krkonoš, které jim byly poměrně málo známé, což je poznat například na tom, že si museli najít vlastní pojmenování ducha hor, kterým je pro nás od nepaměti Krakonoš.

Co mu vymysleli za jméno?

Někteří Poláci mu říkali Karkonosz, jiní Liczyrzepa, což je vlastně překlad z německého Rübezahl, a někteří třeba jen Duch gór. Dodneška se tyto názvy používají paralelně. Poláci také museli vymyslet úplně nové názvy pro opuštěné německé vesnice. A tak se například z německého Krummhübelu stal polský Karpacz, i když s původním jménem nemá nic společného. V případě českých názvů přitom vidíme společný základ s německými pojmenováními, takže jsme nic nového vymýšlet nemuseli.

A jak to bylo se zimní turistikou, kdy ta se začala v Krkonoších rozvíjet?

Zimní turistika měla velké zpoždění, po většinu 19. století se jezdilo do Krkonoš v létě. Až na konci století se to začalo měnit. První vlaštovkou bylo, že dřevaře, kteří sváželi na sáních rohatkách poražené kmeny, napadlo, že by mohli za určitý poplatek vozit na saních místní hosty. Zlom ale nastal až v devadesátých letech, kdy v celé střední Evropě začaly být populární lyže.

Co je tak zpopularizovalo?

Bylo to především díky výpravám norského polárníka Fridtjofa Nansena, který překonal Grónsko na lyžích a psal o tom knížky. Krkonoše se tehdy staly stejně významným lyžařským centrem jako Alpy.

A zatímco sjezd na sáňkách nebyla úplně levná záležitost, jednoduché lyže si mohl dovolit i méně majetný občan. Do Krkonoš tak začaly mířit napřed stovky, později tisíce lyžařů.

Velice rychle se ukázalo, že na lyžích se nemusí jen putovat po zasněžených kopcích, ale objevila se dodnes velmi populární disciplína, skok na lyžích. Také se do Krkonoš dostaly první sportovní řiditelné sáně. To všechno přitahovalo diváky, aby se přišli podívat třeba na dojezd lyžařských závodů nebo na to, jak se upraveným korytem řítili lidé na bobech.

Kdy vznikla první upravená sjezdovka?

Víme o prvním vleku, což bylo v roce 1910 ve Špindlerově Mlýně. Byl to elektrický vlek, ale nikoli pro lyžaře. Sloužily pro sáňky, protože tehdy byl lyžař kvůli používanému vázání spíše běžkařem než sjezdařem. První sjezdovky s vleky vznikaly v Krkonoších až v šedesátých letech 20. století. První sjezdové závody se ale uskutečnily už v roce 1934, kdy se sjíždělo ze Studniční hory.

Kdy se v Krkonoších začala formovat ochrana přírody?

Je to zlom 19. a 20. století, kdy se začaly množit názory, že turisté v Krkonoších trhají horskou květenu a kleče, a že by to měl stát regulovat. Objevovala se také kritika vůči místním podnikatelům, že neberou ohled na přírodu například při stavbách hotelů.

V té době byla vyhlášena první přírodní rezervace, i když byla soukromá, protože stát ještě neznal koncept chráněných území. Byl to zmiňovaný hrabě Harrach, který vyhlásil soukromou přírodní rezervaci u Labského vodopádu. První státní rezervace vznikaly na české i německé straně ve dvacátých a třicátých letech. Velkou kauzou se tehdy stala stavba železnice na Sněžku.

Jak to někoho napadlo?

V 19. století nastal mohutný rozvoj železnice, stavěly se i první zubačky v Alpách. V Krkonoších ale tyto plány narážely na odpor, protože se kluby turistů obávaly zničení charakteru, estetiky vrcholu Sněžky. A ani německé obce neměly velký zájem na stavbu železnice, protože se obávaly, že by to vedlo k odlivu turistů na českou stranu Krkonoš. Myslím ale, že hlavním důvodem, proč se nikdy žádný plán výstavby kolejí neuskutečnil, byl spíše ekonomický. Podnikatel si nebyl jistý, jestli by se mu vynaložená investice vrátila.

Takže z toho nakonec sešlo…

Všechny projekty, a nebylo jich zrovna málo, nakonec zůstaly jen na papíře. Z české strany se nakonec železnice dostala pouze do Svobody nad Úpou. Ani plány protáhnout železnici až do Pece pod Sněžkou se už nikdy neuskutečnily. Trochu kuriozním projektem byla asi deset kilometrů dlouhá tramvaj z dnešní Jelení Hory do obce Hain (dnes Przesieka) ležící z druhé strany hřebenu u Špindlerova Mlýna. Ale v šedesátých letech 19. století byla stejně zrušena. Jediným krkonošským železničním spojením mezi dvěma státy je v současnosti pouze zubačka mezi Harrachovem a Szklarskou Porębou z počátku 20. století.

Na Sněžku se tedy sice koleje nestavěly, ale desítky let tam vede lanovka. Jak ji lidé přijali?

Když se po druhé světové válce objevily plány na vybudování lanovky na Sněžku přes Růžovou horu, okamžitě následovala reakce turistických spolků, že to bude příliš velký zásah do horské přírody. Přesto ale vznikla v roce 1949.

V roce 1959 se přidala také lanovka z polské strany a Sněžka se stala obrovsky frekventovaným místem. Na polské straně vznikají i dnes velké hotely a další turistické stavby, které by u nás podle mě nikdo nepovolil. Poláci dokonce chtěli vystavět na vrcholu Sněžky vysoký kříž, což ale české úřady odmítly. Musíme si uvědomit, že Polsko má skoro 40 milionů obyvatel a jen málo hor. Proto Poláci tolik využívají nejen Krkonoše, ale i Vysoké Tatry.