Krkonošské Dvoračky: V historii ubytovávaly Beneše, nyní jsou rájem pečených housek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dvoračky jsou dnes jednou z nejznámějších horských bud v Krkonoších. Pyšní se krásným výhledem, mají skvělou polohu blízko turistických, cyklistických, běžkařských, skialpových tras i od sjezdovek vedoucích z Lysé hory.

Vyhlášeny jsou jako hotel i místo, kde se návštěvníci dobře nají české klasiky, známé jsou ale zejména pro své borůvkové knedlíky a domácí pečené housky. Ty jako jeden z největších symbolů úspěchu zmiňuje i sedmdesátiletý Milan Starý, který se o Dvoračky i sousední Štumpovku spolu s rodinou stará od počátku 90. let minulého století. V současné době můžete navštívit jen Štumpovku, Dvoračky se po původně plánované rekonstrukci v podstatě staví znova. Obě boudy od sebe dělí jen pár metrů.

Historie Dvoraček i Štumpovky sahá stejně jako příběhy mnoha bud na vrcholcích Krkonoš více jak 300 let zpátky. „Původně se jednalo o letní boudy využívané podle alpského vzoru k pastvě dobytka,“ vysvětluje Martin Bartoš, autor knihy Historie krkonošských bud.

Kolem poloviny 17. století došlo na místě dnešních Dvoraček k odlesnění, díky kterému vznikla rozsáhlá horská enkláva - tedy místo vhodné pro horské hospodaření. První písemná zmínka o místě pochází z roku 1688 z urbáře neboli historického dokumentu, který obsahoval podrobné záznamy o pozemcích, poddaných a jejich povinnostech vůči vrchnosti. Místo v nich bylo podle Bartoše popsané jako „letní boudy - salaše pro 50 krav a 80 koz,“ které spadaly pod jilemnické panství Harrachů.

Na začátku 18. století zde hospodařila rodina Schierova. „Kromě letní pastvy dobytka sloužily boudy i seníky k uskladňování sena. Seno se pak v zimě na hrabačkách sváželo do Rokytenského dvora a dalších hraběcích stavení v údolí,“ vysvětluje v knize Bartoš.

Do chodu horských bud pak zasáhl v polovině 18. století hrabě Harrach, který si najal zemědělského odborníka, hraběte Sweerts-Sporka, aby zahájil projekt výstavby okolních bud a taky oprav těch stávajících. Hlavní z nich byla tehdy přezdívaná Velká bouda sv. Arnošta, nynější Dvoračky.

„V plánu byla kromě opravy i výstavba více než deseti bud na Labské louce nad Dvoračkami. Ta se ale nakonec neuskutečnila, jediným stavením realizovaným podle jeho nápadu byla bouda asi 200 metrů severovýchodně od pramene Labe s půdorysem ve tvaru písmene L a obytnou a hospodářskou částí. Shořela a nebyla obnovena,“ popisuje Bartoš tehdejší plány.

Potenciál místa byl využit až v roce 1790, kdy byla Velká bouda sv. Arnošta přestavěna na hostinec a celé místo se od hospodářství začalo více soustředit na cestovní ruch. Zajímavá etapa pak nastala okolo roku 1883, kdy bouda připadla nájemci Ignazu „Quargnazerl“ Gebertovi, kterému se přezdívalo Tvarohový Nácek. Přezdívka byla spojením jeho jména Ignaz a faktu, že Dvoračky proslavil výrobou vyhlášeného sýra z místního tvarohu (quark).

Krátce na to ale stihla místo pohroma, která, jak už to v historii kdejaké horské boudy bývá, souvisela s požárem. „V roce 1893, konkrétně 29. března, postihlo Dvoračky neštěstí. Došlo zde k velkému požáru, který stál život nejen 22 kusů dobytka, což byla tragédie ekonomická, ale i jednu děvečku, což byla tragédie lidská,“ popisuje tehdejší situaci Radek Drahný, tiskový mluvčí KRNAPu.

Netrvalo dlouho a na místě Dvoraček vznikla horská bouda nová, a to pod vedením Jana Nepomuka Františka, hraběte z Harrachu. Nejprve se jmenovala Gasthaus zur Kesselkoppe neboli Hostinec u Kotle, od roku 1900 byla přejmenována na německé Gasthaus zur Hofbaude neboli Hostinec u Dvoračky.

„Nová bouda byla menší než původní, ve které se chovalo velké množství dobytka, se třemi útulnými a dlouhému pobytu zocelenými pokoji s devíti postelemi pro hosty. Ve velkém sále a přilehlé prosklené verandě si hosté mohli pochutnat na krkonošských specialitách,“ popisuje v knize Bartoš novou etapu místa.

Po první světové válce, konkrétně v roce 1928, koupila hostinec Ella Půhonná, která si ho v té době již sedmým rokem pronajímala. Podle spisovatele Bartoše to byla dáma s bohatými zkušenostmi v pohostinství a díky tomu začaly Dvoračky mimořádně prosperovat.

Za druhé světové války pak patřily Dvoračky Němci Walteru Heinzelovi, který chtěl místo udržet jako lyžařské středisko. Lyžování mělo totiž na Dvoračkách tradici, v roce 1902 se zde například konalo sedmé mistrovství Čech v lyžování. Dodnes je pod Dvoračkami na svahu malá sjezdovka, kde je každý rok vybudováno mnoho skokánků, a tak se tu ani při relativně krátkém sjezdu nenudíte.

Po válce se nemovitost vrátila zpátky Elle Půhonné, která hotel vlastnila další tři roky do jejího zestátnění za minulého režimu. Tehdy připadly Dvoračky i vedlejší Štumpovka státu a období prosperity tím skončilo, i když obě budovy byly provozovány dál. Nekompetentnost dosazených správců vedla dokonce k tomu, že se původní majitelé nakonec mohli vrátit v roli obyčejných zaměstnanců.

V současné době vlastní a provozuje Dvoračky rodina Starých. Ta se k projektu dostala prostřednictvím strýce Jiřího Justice. Ten žil v USA a po pádu komunismu v Česku získal v restituci prostředky. V roce 1991 je investoval do Dvoraček, o rok později pak koupil i spáleniště po sousední Štumpovce, která v roce 1990 vyhořela. Ale právě ta je nedílnou součástí historie Dvoraček.

„Ty horské boudy stály naproti sobě dvě. Jedna z nich, Štumpovka, byla vždycky hospodářským stavením v soukromém vlastnictví Němce Johanna Stumpeho, Dvoračky byly naopak vždycky hostincem,“ vysvětluje sousedství dvou nemovitostí Milan Starý.

Němec Johann Stumpe (z jeho jména se odvozuje název Štumpovka) koupil hospodářské stavení naproti hostinci v roce 1930. Předvečer druhé světové války tak byli majiteli jedné chaty Češi a druhé Němci. Přišly tam na svět jeho dvě dcery, z nichž Kristýna, později Bartoníčková, současnému majiteli o historii Dvoraček vyprávěla. I od ní je tak známo, že Dvoračky za první republiky, poté i v roce 1945, navštěvoval Edvard Beneš se svou ženou Hanou.

Po roce 1956 komunisté Štumpovku předělali na chatu s ubytováním, v roce 1990 z neznámých důvodů vyhořela.

Milan Starý, původně zaměstnanec energetických závodů v Praze, na Dvoračky přišel v roce 1993 na žádost svého strýce Jiřího Justice, který je krátce předtím koupil. Mělo jít jen o krátkodobou výpomoc, ale zůstali na celý život a objekty od strýce nakonec i odkoupili.

„Strýc mě požádal, jestli bych na rok Dvoračky nemohl spravovat, abych zjistil, jaká je jejich tržní hodnota a jak to tam celé vypadá, aby si mohl udělat představu, zda do toho dál investovat, nebo ne,“ vysvětluje Starý svůj původní plán. Spolu s rodinou si řekli, že to zkusí.

„Bylo to v hrozném stavu. Nebyly tam záchody, podlaha, tak jsme se do toho pustili a začali to opravovat. Hned jsme udělali bufet a zhruba po půl roce jsem volal do svého zaměstnání, že už se nevrátím,“ popisuje.

Nyní projekt kousek po vrcholky Krkonoš zaměstnává celou jeho rodinu. „Spousta věcí se povedla i nepovedla, ale jestli mám na něco ohlas, jsou to moje housky a rohlíky, které se na Dvoračkách pečou právě od roku 1993. Jejich příběh ale začal v Orlických horách, kde jsem měl svou privátní chalupu, který sousedila s pekárnou rodiny Kalousových. Já jsem je pozval na týdenní pobyt a oni mě naučili péct rohlíky, housky i vánočky a já to teď předávám jakémukoliv pekařovi u nás,“ vypráví Starý.

Rodina Starých se navíc postarala i o sousední Štumpovku, kterou převzali jako spáleniště. Stavbu nové Štumpovky zahájili svépomocí v roce 2002 a o sedm let později ji otevřeli veřejnosti. „Nová Štumpovka je v podstatě napodobenina staré Labské boudy, která vyhořela v roce 1965, respektive jejího průčelí z pohledu od Labského dolu,“ dodává Starý jako zajímavost.

Nyní je hotel spolu s velikou restaurací jediným objektem, který je na místě v provozu. Plno tu mají velkou část roku, pohodlně sem dojdete jak z Harrachova, tak z Rokytnice nad Jizerou, protože v obou případech si můžete velkou část stoupání přiblížit lanovkami. Jen pozor, ta rokytnická jede v létě jen do stanice Horní Domky, ne až na Lysou horu jako v zimě.

Samotné Dvoračky jsou od roku 2023 v rozsáhlé přestavbě. „Dřevostavba byla napadena dřevomorkou a celá stavba ujížděla ze svahu,“ popisuje Starý. Kvůli havarijnímu stavu se nakonec rozhodli Dvoračky kompletně zbourat a postavit znovu – ve stejném stylu, aby místo neztratilo historickou podobu. Otevřít by se měla na zimní sezónu 2025/2026.