Článek
Huť ve waleském Cardiffu, elektrické obloukové pece, lodě pendlující každé dva týdny mezi Norskem a Finskem se šrotem a hotovou ocelí. Tak vypadá provoz, který pod českou skupinou Sev.en Global Investments řídí Libor Černý, šéf její ocelářské divize.
A právě britské sídlo české skupiny v Cardiffu je odrazovým můstkem pro mnohem ambicióznější krok. Sev.en chce získat znárodněné britské hutě a stát se největším výrobcem oceli ve Spojeném království.
Znárodněný majetek
Britská vláda se ocitla v prekérní pozici, když loni v dubnu fakticky znárodnila huť Scunthorpe ve východní Anglii, což byl poslední velký, a také vysoce prodělečný provoz s vysokou pecí v zemi. Předchozí vlastník, čínská skupina Jingye, odmítla státní pomoc ve výši 500 milionů liber a chystala se pec zavřít.
Vláda Keira Starmera před pár dny oznámila, že chce kontrolu nad hutí legalizovat a převzít provoz úplně. Starmer totiž považuje ocelářství za věc národního zájmu. Daňoví poplatníci však už na udržování firmy v chodu utratili 419 milionů liber (12 miliard korun), přičemž další sumy bude nutné investovat do modernizace pecí.
Tykačova skupina nabídla, že provozy převezme. „Jsme přesvědčeni, že můžeme pro vládu být spolehlivým partnerem,“ uvedl pro deník Guardian šéf Sev.en Global Investments Alan Svoboda. Skupina plánuje investovat do svých hutí v Cardiffu 100 milionů liber a naznačuje, že další „stovky milionů liber“ by mohla investovat v rámci akvizic.
Tykač je už dnes v Británii největším výrobcem oceli v elektrických obloukových pecích. Zaměstnává přibližně 1 600 zaměstnanců přímo a dalších asi 5 500 je na jeho hutě navázáno. „Británii vnímáme jako zajímavý ocelářský trh,“ potvrzuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy Libor Černý, ředitel ocelářské větve Tykačovy skupiny.
Jak funguje oblouková pec
Elektrická oblouková pec (EAF) funguje na principu tavení materiálu pomocí tepla elektrického oblouku, který hoří mezi napájecími elektrodami a vsázkou (zpracovávaným kovem). Elektrický proud prochází přímo přes ohřívaný materiál, což generuje extrémní teploty dosahující až 3 000 °C až 3 500 °C. To umožňuje rychlé roztavení kovového šrotu nebo redukovaného železa.
Ocelářství v Evropě v minulých letech upadalo hlavně kvůli levnému dovozu z Turecka, Číny a dalších států. Tyto státy často ceny dotovaly, aby mohly evropským hutím konkurovat. To se ale postupně mění, protože Evropská unie i Velká Británie zavádí ochranářská opatření namířená proti dumpingu.
Narovnání trhu neboli pravidla namířená proti státům, které dovážejí do Evropy levnou a subvencovanou ocel, pomůže evropským výrobcům včetně britských. Znovu by mohli být výrazně profitabilní a to i přesto, že budou vyrábět ocel ekologickým způsobem. „Je mýtus, že zelená ocel je dražší. Zákazník platí jednu cenu, která je tržní. Pro ceny na trhu zkrátka není důležité, jestli je ocel zelená, nebo ne,“ dodává.
Tři zbraně Bruselu
- Už od roku 2018 platí na ocel dovozní kvóty. Avšak jejich mechanismus nebyl efektivní. Kvóty mírně rostly, přičemž evropská poptávka klesala. Doplatily na to evropské hutě, kdy se využití kapacit hutí propadlo zhruba z 80 na 60 procent. „Po velkém tlaku výrobců a vítězství zdravého rozumu došlo ke snížení stávajících kvót v průměru o 47 procent, tedy skoro o polovinu,“ říká šéf ocelářské divize Sev.en Global Investments Libor Černý. Nad rámec kvóty bude nově platit clo 50 procent. Dovozní kvóty do EU klesnou o 14 milionů tun ročně, což odpovídá přibližně 10 procentům evropské spotřeby. Opatření je zčásti reakcí na Trumpova cla. Bez ochrany evropského trhu by se levná čínská, indická nebo alžírská ocel – původně mířící do USA – přelila na evropský kontinent. „Alžírsko je přitom případ méně známý než Čína. Ještě před deseti lety ocel dováželo, dnes ji ve velkém vyváží. Mají dostatek zemního plynu, vyrábějí přes přímou redukci železné rudy, jsou relativně levní a blízko,“ uvádí Černý.
- Uhlíkové clo (CBAM). Tento mechanismus zdaňuje ocel vyrobenou mimo EU s vyšší uhlíkovou stopou. Dosud sice existovaly emisní povolenky, ale evropské hutě dostávaly od vlád bezplatné příděly, takže fakticky vlastně nefungovaly. To se mění, protože příděly budou každoročně klesat (v prvním roce o 2,5 %, pak rychleji) a souběžně poroste „clo“ za nezelenou importovanou ocel. „Pokud Evropa tlačí vlastní výrobce do zelených investic a zároveň dovolí dovoz oceli, která zelená není, je to nonsens. Tak to prostě fungovat nemůže,“ komentuje Černý.
- Pravidlo původu (Melt and Pour). Toto opatření, o jehož zavedení se uvažuje na podzim letošního roku, má být nejúčinnější. Dosud platí, že původem ocelového výrobku je místo, kde byl naposledy válcován. To otevírá prostor pro obcházení, protože čínská ocel se jako polotovar doveze do Evropy, zde se převálcuje a výrobek je „made in EU“. „Po zavedení pravidla melt and pour bude původ určen místem, kde byla ocel roztavena a odlita,“ dodává.
Zelený Tykač
Ekonomika elektrické obloukové pece, která taví šrot místo železné rudy, skutečně může vycházet. Na tunu oceli klasická vysoká pec spotřebuje přibližně 1 600 kg železné rudy, 500 až 600 kg koksu a 200 až 300 kg vápence, tedy kolem 2,5 tuny vstupního materiálu. „Elektrická pec potřebuje 1 100 kilogramů šrotu a téměř nic dalšího. Méně materiálu, méně dopravy, méně zaměstnanců. Je to paradoxní, ale ekologičtější výroba oceli přes elektrické obloukové pece není nákladnější než přes vysoké pece,“ konstatuje Černý.
V případě norské hutě skupiny Sev.en hraje klíčovou roli tamní elektřina, která pochází z 98 procent z vodních elektráren a stojí výrazně méně než v kontinentální Evropě. Výsledkem je jedna z nejnižších uhlíkových stop v oboru.
Zelená ocel z těchto norských pecí přitom začíná proudit i do Česka. Prvním tuzemským odběratelem je firma Feri z Hradce Králové, jejímž majitelem je Ivo Novák. Firma funguje jako subdodavatel na velkých českých stavbách. „Je to firma, která vnímá, že dříve nebo později bude dobré mít zelený zdroj oceli. Dnes to v Česku nebo Polsku nikoho moc nezajímá, ale přijde to. Zákazníci se budou ptát, zadavatelé státních projektů se budou ptát,“ dodává Černý.
Tykač v rámci podpory svých pecí svolil i k poměrně nelogickému kroku. Dovolil Třineckým železárnám, aby se jejich lidé přijeli podívat do norské hutě skupiny Sev.en, i když jsou přímí konkurenti. „Dovolili jsme jim přijet, protože je v našem zájmu, aby bylo více elektrických ocelářů. Mají specifické potřeby – třeba šrot – a můžeme společně prosazovat naše zájmy,“ říká Černý, který v ostravských hutích dlouho pracoval. S třineckými byznysmeny v čele s Tomášem Chrenkem budou společně lobbovat za podporu takových podniků a ochranu evropské oceli.
Strategická surovina
Kromě stávající regulace v oboru se rýsuje další velké téma, které zatím není moc vidět - regulace vývozu šrotu z Evropy.
S přechodem od vysokých pecí k elektrickým se klíčovou surovinou stane místo železné rudy právě šrot. Evropa ho však dnes ve velkém vyváží, zhruba 15 až 20 milionů tun ročně, z toho více než polovinu do Turecka. Velká Británie vyváží dalších přibližně 10 milionů tun. „Pokud se vývoz šrotu nezačne regulovat, může se stát, že evropští výrobci, kteří investují do elektrických pecí, nebudou mít z čeho vyrábět. Jsem si jistý, že bude třeba přijmout opatření, aby se šrot z Evropy neztrácel. Stane se strategickou surovinou,“ říká Černý.
Ocel je přítomna v infrastruktuře, dopravě, stavebnictví i zbrojním průmyslu, který je v Evropě v kontextu bezpečnostní situace na vzestupu. Skandinávské země v současnosti budují infrastrukturu ve směru východ-západ, aby doplnily stávající osu sever-jih. Podle Černého budou potřebovat hodně oceli, což znamená příležitost pro Sev. en Global Investments.
Británie jde podobnou cestou. Tamní vláda chce zvýšit podíl domácí produkce na celkové spotřebě ze 30 na 50 procent. K tomu potřebuje nejen ochranná opatření, ale i funkční hutě, aby mohla ocel odebírat od svých výrobců.
Sev.en, jehož zakladatel Pavel Tykač svou skupinu budoval primárně v uhelném byznysu, se v tomto kontextu stává překvapivým hráčem v zeleném sektoru.
