V tomto UFO budou Češi hrát mistrovství světa

/Od zvláštního zpravodaje v Mexiku/

Kdo si rád povzdechne, že by se při zápasech fotbalové reprezentace nejradši dal na modlení, konečně zde dostane příležitost. A jako návštěvník z Evropy zase jednou protáhne tvář v údivu. Pouhých pár kroků od tunelu, kterým Ladislav Krejčí, Patrik Schick a další české hvězdy půjdou vstříc životnímu zápasu, je totiž kaple.

S dřevěným obložením, dvěma svazky bílých květin ve vázách a se stříbrným reliéfem Panny Marie Guadalupské.

V Mexiku několik věcí berou naprosto a bez výjimky vážně. Tuto světici - a také fotbal.

Na Estadio Akron se spojuje obojí. Právě tady 11. června (v českém čase o den později ve čtyři hodiny ráno) národní tým proti Jižní Koreji ukončí dvacetileté čekání na účast na mistrovství světa. Pokud hráči či realizační štáb věří ve věci mezi nebem a zemí, neuškodí vyřknout tichou modlitbu těsně předtím, než vstoupí do padesátitisícového kotle.

Přímo na místě získáte jistotu, že to bude zážitek z kategorie intenzivních. Hodně jiný. A hodně mexický. Nejen proto, že občerstvení v aréně nabízí místní typické pálivé bagety tortas ahogadas, chicharrón ze smažené vepřové kůže (chutná to líp, než to zní) nebo čerstvé drinky z tropického ovoce.

Pokud měla reportážní cesta Seznam Zpráv po Mexiku pár dobrodružnějších momentů, mezi jeden takový se řadila chvíle, kdy mi Uber přiděluje jako řidiče Luise Alberta. Jedna ruka ovázaná, pohyby až přespříliš těkavé a čelní sklo vozu popraskané zleva doprava i shora dolů. Nicméně řekou aut proplouvá překvapivě ladně a zkušeně zdolává příčné prahy, které by zastavily i kamion.

Jedeme dál a dál, město už zůstává za námi. Ještě kus. Ještě chvíli. Trpělivost!

Až pak se ukáže Estadio Akron.

V Mexiku se mistrovství světa odehraje na třech místech. Prvním je Aztécký stadion v Mexico City, legenda nad legendy, kde dal Maradona gól století i svoji stejně proslulou podvodnou branku rukou - jednoznačně nejslavnější místo. Druhý má zase bez debat nejkrásnější okolí, za arénou v Monterrey se tyčí velehory Sierra Madre Oriental, až to celé vypadá spíše jako výtvor AI.

A pak je tu Estadio Akron. Jako by uprostřed polí přistálo UFO. Tráva byla zrovna vyšisovaná do žluta, kam jen dohlédnete, teploměr ostatně ukazoval 36 stupňů ve stínu. Ale podstavec mohutné stavby zářil zelení a na něm se hrdě předváděl stadion s bílou střechou.

Obr mimo dění mnohamilionového města. Představte si to zhruba tak, že kdyby Česko postavilo Národní stadion na Proseku, bude pocitově oproti Estadio Akron málem v centru. Tady není vůkol vůbec nic. Široká cesta, mimochodem s velmi dobrým asfaltem. Adekvátně obrovská parkoviště, neboť sem se i na zápasy domácího velkoklubu Chivas jezdí autem či Uberem. Toť vše.

A je dobré si vysvětlit, kam vlastně jedete.

Místní mezinárodní letiště náleží ke Guadalajaře, nejmexičtějšímu městu Mexika, neboť odsud pochází jak tequila, tak hudebníci mariachi. Guadalajara je metropolí federálního státu Jalisco, které se dotýká svojí západní hranicí pacifického pobřeží a s rozlohou 78 596 kilometrů čtverečních je shodou náhod stejně velký jako celé Česko (78 871 km²).

Estadio Akron nicméně spadá pod Zapopan, což není čtvrt, nýbrž město, které postupně prorostlo s Guadalajarou do metropolitní oblasti čítající zhruba pět milionů lidí. I ze Zapopanu je to kus cesty, ovšem kdo by si chtěl po přistání vyzvednout kufry a rovnou vyrazit do arény, ať předtím radši absolvuje kurz trpělivosti.

Z letiště je nutno urazit přes 30 kilometrů, zhruba jako z pražské Ruzyně do Berouna. Jenže v úplně jiných časových relacích. Teoreticky to může být svižných 40 minut, ovšem v mizerný den i ke dvěma hodinám. A z logiky věci jsou zápasové dny těmi horšími.

Což vysvětluje, proč domov Chivasu nezažívám jako burácejícího obra, ale v extrémně komorním rozpoložení. Dostat se sem je anabáze, po stadionu se ve volném dni pohybuje jen pár zaměstnanců a jejich pes ve stínu dychtivě hltá vodu z kýblu.

Na oficiální prohlídku tak dorazíme pouze tři. Mexičan žijící v Chicagu a jeho syn, který Chivas miluje a obřadně zírá na trofeje v klubovém muzeu, plus návštěvník z Česka. Tím pádem hlavní atrakce.

„A který mexický tým máš nejradši?“ ptá se hned šibalsky průvodce Jorge. V ten moment neexistuje jiná správná odpověď než Chivas. Klub s fanouškovskou základnou k závidění. V tunelu, kde se Češi brzy pozdraví s Jihokorejci, velkým písmem - tady je všechno velké - stojí poznámka o čtyřiceti milionech příznivců, jež tým s oficiálním názvem CD Guadalajara má v Mexiku, ve zbytku Latinské Ameriky i na severu v USA.

Chivas je všude. Nabízí svůj vlastní televizní kanál či centrálu pro esporty. Dokonce i prodavač všech myslitelných nesmyslů, které se snaží vnutit autům stojícím v kolonách, na sobě má dres Chivasu. Když se hraje šlágr s Clubem América z Mexico City, nazvaný vznosně El Súper Clásico, země zadrží dech.

A vy se raději podle daného města rychle přizpůsobte, v tomto místní najednou neznají slitování.

„Chivas? Dios mío! Proboha, jen to ne,“ chechtal se pro změnu taxikář Alberto v Mexico City, celý svůj vůz vyzdobený do žluto-modré kombinace Clubu América.

„Na hřišti nás nikdy není jen jedenáct, ale čtyřicet milionů,“ kontruje mu pyšně na dálku Jorge.

V Mexiku je divné nefandit a Chivas je svého druhu úkazem, protože kategoricky odmítá cizince v kádru. Má to tak odjakživa a drží se svých zásad i v časech globalizace, kdy by se nabízely posily jak z Evropy, tak z Jižní Ameriky. Slovy našeho průvodce: „Děláme to pro mexický fotbal, vychováváme mu hvězdy.“

Na šampionát si aktuálně z hráčů Chivasu myslí gólman Raúl Rangel, trojice záložníků Roberto Alvarado, Luis Romo a Brian Gutiérrez i útočník Armando González, řečený Hormiga (Mravenec), navzdory zdrobňující přezdívce jedna z největších hvězd týmu.

Jejich domov se po mnohaletém zpoždění otevíral v roce 2010 svátečním duelem proti Manchesteru United. První gól na něm tak dal Mexičan Javier Hernández, známý v zemi jen a pouze jako Chicharito; bylo to tím stylovější, že odehrál po poločasu za Chivas i za hosty, neboť zrovna tehdy do Manchesteru přestupoval.

Chicharito dávno není gólový vlčák, zestárnul. Což platí rovněž pro Estadio Akron. Není ani omšelý, ani supermoderní. Zároveň se dbalo na detaily, nejen na kapli, která spadá k šatně domácích. Ti mají poblíž i šikovnou rozcvičovnu a autobus s nimi sjede do podzemí tak blízko ke vchodu, že skutečně nemusí před úvodním hvizdem nijak plýtvat krokem.

Otázkou bude stav trávníku - při návštěvě Seznam Zpráv zrovna pokládali novou vrstvu, mexickou ligou unavený povrch nahradila čerstvá stébla. Estadio Akron dříve sázelo na umělou trávu, což soupeře štvalo, nyní jde podle Jorgeho o mix přírodní a umělé trávy.

Stoupat na něj nebylo povoleno, když omylem ukročím tam, kam nemám, najednou mě v přátelském Mexiku počastují káravým výrazem. Zato střídačku si vyzkoušet můžu. Pohodlná sedačka a parádní výhled, i když zrovna tady nikdo z hráčů nebude chtít skončit.

Kdo z českých fanoušků touží od místních vidět uznalý palec nahoru, ať vytáhne ze skříně reprezentační dres současného manažera Pavla Nedvěda. Toho v Mexiku absolutně uznávají. V hlavním městě, v Guadalajaře, kdekoli.

„Znám taky tým Pilsen. Pak Sparta, Slavia. Kdo je teď u vás nejlepší? Patrik Schick? A kde že v bundeslize hraje, prosím?“ přiznává Jorge, že současná generace zde má jen zlomkové renomé oproti ikonám Nedvědovi, Rosickému, Čechovi, Barošovi.

Brzy se to může změnit. Právě tady, uprostřed polí mexického státu Jalisco, kde se pije tequila a hltá fotbal.