Článek
/Od zvláštního zpravodaje v USA/
Miroslav Koubek vykročil po prvním gólu rázně před střídačku, v černém tričku bez rukávů natáhl ruce k působivé zatažené střeše a vztyčil dva prsteníčky. Dlouho to vypadalo, že zvítězí a bude veleben za to, že se nebál radikálního řešení.
Trenér fotbalové reprezentace, bezmála pětasedmdesátiletý matador, totiž ve druhém utkání na mistrovství světa vyměnil půlku základní sestavy.
Jeho strategii ovšem narušila zbytečná bázlivost ve druhém poločase a pak nešťastný moment v 82. minutě, kdy Pavel Šulc zblokoval centrovaný pokus rukou a americká rozhodčí Tori Pensová bez váhání odpískala penaltu.
Byť se Češi snažili protestovat, že měl Šulc ruce na hrudníku, verdikt platil. Teboho Mokoena suverénně proměnil a zaslouženě vyrovnal.
„Převládá zklamání. Tohle bolí,“ vydechl do kamer jediný český střelec Michal Sadílek.
Bod za remízu 1:1 je prostě málo, i když naděje na postup ze skupiny neumřela. Podmínkou je však porazit ve čtvrtek na Aztéckém stadionu domácí Mexiko, což se jeví jako mimořádně těžký úkol. „Dokud žijeme, budeme bojovat,“ konstatoval útočník Adam Hložek.
Kdy hrají Češi a výsledky na MS ve fotbale 2026
Jakkoli se česká hra oproti premiéře proti Jižní Koreji krapet zlepšila, pořád to rozhodně nebyl povedený výkon. S výjimkou výborné úvodní čtvrthodiny a začátku druhého poločasu to od Čechů bylo bázlivé, v některých pasážích až nudné. „Musíme si sednout a říct si do očí pravdu. Čím to je? Jestli je to otázka sebevědomí nebo odvahy,“ přemýšlel kapitán Ladislav Krejčí.
Trenér Koubek před utkáním avizoval, že přijdou změny: „Určité standardy se nalomily. Musíme reagovat.“ Co si pod tím představit? Pět škrtů oproti pokažené premiéře proti Jižní Koreji. A kdyby z posledního tréninku neodkulhal David Jurásek s nataženým stehenním svalem (šampionát pro něj skončil), nejspíš jich bylo ještě o jeden víc.
Národní tým však dál sázel především na precizní bránění v bloku a opatrný způsob fotbalu. Přesto scházelo patnáct minut, aby vyhrál, což by bylo pro další pokračování šampionátu klíčové.
Zbrusu novou sestavu vymyslel Koubek během tréninků u Dallasu a použil o 1300 kilometrů na východ v Atlantě. V pravé poledne. Z pohledu konzervativní povahy provedl něco převratného. Že na stoperu místo nervózního mladíka Štěpána Chaloupka upřednostní Tomáše Holeše, to se čekalo. Ale kouč si dovolil vynechat bývalého kapitána Tomáše Součka, jenž roky platil za nepostradatelného. A do týmu se mu nevešel ani Pavel Šulc, úřadující Fotbalista roku, jeden z nejproduktivnějších hráčů francouzské ligy.
Rázem byli ve středu pole tři snaživí běhavci, čímž vznikla nejmenší záložní řada: Vladimír Darida – 171 centimetrů, Lukáš Červ – 182 centimetrů, Lukáš Sadílek – 169 centimetrů. Nemuseli se dlouze sehrávat, věděli, jak rotovat, aby byli užiteční. Sadílek navíc vstřelil rychlý gól a Darida ho mohl hned po pauze napodobit. Dlouze si pak vyčítal, že špatně zpracoval balon a nechal soupeře zblokovat střelu.
Český střelec Michal Sadílek v obležení spoluhráčů. Jenže pak tým zásadně polevil.
Mladý univezál Alexandr Sojka, který tak mile překvapil proti Jihokorejcům, kmital tentokrát podél levé lajny. Na hrotu se k elitnímu útočníkovi Patriku Schickovi nově přidal robustní Adam Hložek.
Ustrašenost a trému z prvního utkání však vystřídaly jiné neduhy.
Kdyby fotbalisté pokazili i druhý zápas, klidně se jim mohlo stát, že budou úplně prvním vyřazeným týmem ze šampionátu. Ale proč jejich převaha trvala jen úvodních patnáct minut? Gól mohl už po 40 vteřinách vstřelit Schick, ale dlouhý centr od Krejčího se mu ztratil v nasvícené hypermoderní aréně, která byla téměř vyprodaná. Fanoušci z celého světa proudili v davech, přišlo jich přes 67 tisíc, jen jaksi na mohutných tribunách nebyli moc slyšet. Fandilo se pomálu a zhruba dva tisíce Čechů všechno neukřičelo. Mimochodem, Schickovi šel balon přímo na hlavu, ale nakonec mu sjel po čele do ramene a skončil vedle.
Sadílkova šance naštěstí klapla. Zahájil ji Coufal tím, že kousek od jihoafrické střídačky čapnul míč a dlouhým hodem ho poslal na rozběhnutého Hložka. Následovala prudká zpětná přihrávka na hranu pokutového území, Sojka přiklepl na volného Sadílka a bylo hotovo. Záložník, kterému před dvěma lety hrozilo, že kvůli děsivé bouračce na tříkolce přijde o levou nohu, zakončil precizně. Pokud neznáte Sadílkův příběh, kterak jeho holeň hyzdila jizva se 65 stehy, můžete si ho zpětně připomenout.
Závar před českým gólmanem Matějem Kovářem. Ten nakonec inkasoval z penalty.
Zatímco léto 2024 proležel v slzách a museli mu doma pomáhat, aby si mohl dojít na záchod, v Atlantě odmakal velmi dobrý zápas. Češi ho ovšem vůbec neměli pod kontrolou. Trenér Koubek dokonce v jedné chvíli vyrazil dva metry do hřiště, jak to s ním šilo, když se žluté dresy soupeře přibližovaly příliš snadno ke Kovářově brance. Deset minut po přestávce do mužstva řízl znovu a ukázal hned na dva náhradníky.
Jak běžel čas, přibývalo nervů a hlavně nepřesností. Tým nedokázal podržet míč na útočné polovině a když kombinoval, tak jen na jistotu. Kapitán Krejčí si čtvrt hodiny před koncem vykoledoval žlutou kartu od americké rozhodčí, která řídila zápas na mistrovství světa jako druhá žena v dějinách. Byla precizní a suverénní. A zapískala penaltu!
Tori Pensová nakonec štěstí nepřinesla. Národní mužstvo si to ovšem pokazilo samou vlastní pasivitu a nadále platí, že světový zápas vyhrálo naposledy 12. června 2006. Od té doby zapsalo jen tři porážky v řadě a remízu, což se zásadně nehodí. Nutno však zdůraznit, že byla zasloužená. Teď přichází nejtěžší možná mise. „Kdo nevěří, tak tady nemá co dělat,“ pravil kapitán Krejčí, jenž dostal cenu pro Muže utkání.
Česká hra neměla šmrnc, zato jí překážela spousta nedostatků. Lehkým paradoxem je, že chybělo jen patnáct minut a z rozpaků by najednou byla euforie.
Mohl ji prožít i pan Petraska, syn emigrantů, který už přes čtyřicet let nepromluvil česky. S dětmi dorazil ze Severní Dakoty a když sjížděl z 54. patra hotelu Westin v národním dresu, zkřížil ukazováček s prostředníčkem pro štěstí a pravil: „Snad dobže to dopadnout.“
Nedopadlo. Ale naděje ještě žije.
