Tady nesmíte být naivní. Přímo z Mexika o tom, jak bezpečné bude MS

/Od zvláštního zpravodaje v Mexiku/

Po nádherném bulváru, z nějž by i Paříži spadla čelist a už by ji nezavřela, projíždí policejní auto s kulometem na korbě. Zneklidňující, divný moment. Jenže kromě vás se na vůz nikdo ani nepodívá.

„Za pět let v Mexico City mi nikdo nic neukradl, nikdy nedošlo k žádné potyčce, nikdo na mě nenamířil zbraň. Vůbec nic takového. Cítím se tady bezpečně,“ říká Češka Kamila Andree, která v jednom z největších měst světa dohlíží na mexickou pobočku české rodinné firmy Albaform. „Poslední dobou mě okradli jedinkrát. V Barceloně, když jsem letěla domů.“

Totální paradox, ale v Mexiku jen první z mnoha.

Sedíme v trendy kavárně, pod jarním nebem vládne dokonalá idyla a z každé druhé reklamy se usmívají fotbaloví reprezentanti. Ve sportu neexistuje větší akce než mistrovství světa a to, že na něj Češi postoupili po dvaceti letech, vzrušení fanoušků ještě stupňuje. Jenže souběžně platí, že málokterá země generuje tolik negativních zpráv jako Mexiko, nejčastěji zmiňované kvůli kriminalitě a řádění drogových kartelů.

A předchozí měsíce to nebylo jiné.

Po zavraždění bosse zvaného El Mencho členové jeho kartelu v únoru v ulicích zapalovali auta a autobusy, město Guadalajara se na dva dny kompletně uzavřelo, lidé panikařili na tamním mezinárodním letišti. Právě tady přitom Česko zahájí světový šampionát duelem s Jižní Koreou.

Následně 20. dubna na slavných pyramidách v Teotihuacánu, nejznámější památce Mexika ležící hodinu od metropole, šílený útočník začal střílet do lidí, zavraždil kanadskou turistku, další zranil a pak zabil sám sebe.

To vše pár týdnů před oficiálním zahájením šampionátu. Svátku nad svátky, který začne právě v Mexico City na legendárním Aztéckém stadionu, kde Češi sehrají proti domácím svůj závěrečný duel skupiny.

Co se tedy v zemi děje? Je cesta na fotbal příliš riskantní? A představuje armáda v ulicích důvod k nervozitě, nebo je garancí pořádku?

Reportér Seznam Zpráv proto navštívil Mexico City, Guadalajaru i Teotihuacán, hovořil s diplomaty i podnikateli, s Čechy i s Mexičany, s místními novináři i s fotbalovými legendami. A bez ohledu na respondenty slyšíte dokola totéž. Že Mexiko má řadu problémů a nelze je přehlížet, z pohledu návštěvníka se ale většině z nich dá předejít. A že redukovat Mexiko pouze na násilnosti a průšvihy je dost zavádějící.

Na místě ostatně sami nespatříte žádné inferno, nýbrž zemi se srdečnými a nápomocnými obyvateli, ohromujícím kulturním dědictvím, nečekaně zelenou metropolí - a také totálně posedlou fotbalem.

Zápasy v Mexiku slibují mimořádný zážitek, nepoměřitelný s děním v USA a v Kanadě. Tedy pokud zůstanou bezpečné.

Pod mrakodrapy, jakých se Česko ani většina Evropy nikdy nedočkají, oblepili zoufalí příbuzní celý kruhový objezd portréty pohřešovaných, oběťmi řádění kartelů. U cedule lákající podnikatele ke coworkingu leží hned pod semaforem bezdomovec ve spacáku. Jiný má o kus dál svůj život sbalený do dvou jutových pytlů a prázdně hledí na výlohy luxusních značek.

Mexico City je v doslovném významu slova neuvěřitelné město – často nevěříte, co se tu souběžně děje, je jako mikroskop a vše nazvětšuje do extrémů, to dobré i to nejhorší.

Pro české fanoušky bude tento babylon paradoxů klíčovou destinací. Do Guadalajary není nutné letět přímo z Evropy, mezi oběma městy křižují mexické aerolinky co půl hodiny a Mexico City toho nabízí násobně víc. Cokoli, nač si vzpomenete: památky, špičková muzea, zámek mexických Habsburků uprostřed zeleně větší než Central Park, taneční kluby, restaurace s michelinskými hvězdami i stánky na ulici, kde kolikrát dostanete lepší jídlo než u stolů se stříbrnými příbory.

V metropolitní oblasti žije hodně přes 20 milionů lidí a nikdo s jistotou neví, kolik jich přesně je. Stejně tak nikdo nespočítá, kolik z nich přišlo z mexického venkova se snem o práci a tím pádem o lepším životě, ale Mexico City je pozřelo a oni dnes představují jeho temnou stranu.

To je zásadní rozdíl oproti minulosti. Moc dobře to cítí Marcela Hanušová, která sem poprvé přiletěla na sklonku roku 1963, kdy zde žilo šest milionů lidí. Její otec v Mexico City působil jako československý velvyslanec, diplomatem se stal i její mexický manžel, a tak s paní Marcelou putovali mezi kontinenty. Viděla, jak se mění svět i její druhá vlast.

„To bylo úplně jiné Mexiko, i jako cizinka jsem všude mohla jezdit sama autobusem,“ vzpomíná. „Anebo manžel skončil v práci po půlnoci, sedli jsme do auta a vyrazili do Acapulca. Tam bych už dnes v noci nejela ani za boha.“

To je zcela zásadní poznatek - Mexico City se po setmění mění. Přes den je sice riskantní chodit do čtvrtí, jako je Tepito, jenže to je pro turistu stejně zbytečné, nenajde tam nic, jen problémy. Ale v noci se rozdíly stírají. To může být nebezpečná i hipsterská Condesa nebo luxusní Polanco. Proto platí, že když se pracovní schůzka natáhne k půlnoci, je lepší volat taxík, i kdybyste to domů měli pět minut pěšky.

Podobná pravidla jsou ostatně k užitku i v Birminghamu či v Marseille, o špatných částech New Yorku a jiných amerických velkoměst ani nemluvě. Tedy žádné viditelné drahé šperky, hodinky či kabelky. Metro v noci vynechat, na křižovatkách raději nezastavovat, jen přibrzdit.

A místo taxíků z ulice vždy používat Uber nebo jeho čínskou obdobu Didi, zde adekvátně oblíbenou. Jen u Uberu pozor, někteří vykukové vaši jízdu přijmou, ale pak čekají opodál a věří, že ji raději zrušíte a zkusíte jiného řidiče, neboť ceny jsou nízké, klidně i sto korun. Přijít o ně je pořád daleko lepší varianta než skončit ve voze, který se řítí vstříc průšvihu.

„Skutečně to není legrace,“ zdůrazní Marcela Hanušová. A přidá slova, jež mohou být mottem tohoto textu: „Nestrašit, ale nebýt naivní. To zde být nemůžete.“

Anebo jiná situace. Kdo zůstane poslední v restauraci, může nabýt dojmu, že na něj krásná Mexičanka hledí s větším než malým množstvím náklonnosti. A pak se ukáže, že to byla gotera, od španělského gota neboli kapka. Stačí pár kapek do nápoje - a z lásky bude nejhorší kocovina vašeho života, probudíte se bůhvíkde, zdrogovaní, sice živí, ale beze všeho.

Takový výpis možných rizik působí výhrůžně, jenže přes den je Mexico City v širším centru opravdu pohodové, přátelské. Plné běžců a pejskařů, vstřícné vůči cyklistům. Několikrát jsem sešel z hlavních tras nebo hledal stanici metra a nenásledovaly žádné zlé pohledy, vůbec ne.

Mexiko je naopak země, kde kýchnete na letišti a z vedlejší řady vám neznámý člověk hlasitým salud popřeje hodně zdraví.

„Kdyby se mi tady nelíbilo, asi bych tady nežila,“ logicky poví Lada Veselá, bývalá modelka a dnes zaměstnankyně české ambasády. V jejím případě jde o více než dvacet let: „Pravda je taková, že bezpečnostní situace se v posledních letech trošku zhoršila. Je otázkou, jestli proto, že máme více informací, anebo ve skutečnosti agresivita postupně narůstá. Spíš bych se možná přikláněla k druhé variantě.“

Na což Mexico City reaguje zvýšenou přítomností policie, národní gardy či armády. A také extenzivní sítí kamer.

„Policejní ochrany je hodně, monitoruje se všechno. A organizovaný zločin není zaměřený na cizince. Už tím, že jinak vypadáme, jsme trochu chránění,“ říká Lada Veselá. To neznamená, že turistu nikdo neokrade nebo se za tmy nepřimotá k potyčce. Ale hůř bývá jen velmi výjimečně: „Pokud budou lidé hlavně v noci dodržovat bezpečnostní doporučení, myslím si, že žádné velké nebezpečí nehrozí.“

Tak proč tolik špatných zpráv? Český velvyslanec Tomáš Hart tomu říká mentální cvičení: „Když vezmete mapu Mexika a položíte ji přes mapu Evropy, začnete někde v Dublinu a skončíte v Rumunsku, je to ohromná země. Ano, děje se tu hrozně moc věcí, i těch bezpečnostně negativních. Ale v mnoha případech k uklidnění stačí podívat se na mapu. Dějí se tisíce kilometrů od vás.“

A připomíná, že navzdory všemu špatnému je Mexiko sedmou nejnavštěvovanější zemí světa: „Což není v protikladu, protože tyto věci se velmi často vůbec nepotkávají.“

Pětihvězdičkové resorty Cancúnu ztělesňují paralelní vesmír, jehož kontrastem je brutalita narkobaronů ve státě Sinaloa či v Tijuaně.

A tak je čas vyrazit z metropole tam, kde hořela auta v ulicích. Guadalajara čeká.

Pod vámi se tyčí sopky, za zády necháváte velehory. Najednou jste „jen“ na Sněžce a ne ve Vysokých Tatrách, Guadalajara uvádí jako nadmořskou výšku 1566 metrů, zatímco Mexico City přes 2200 metrů nad mořem. Svižná cesta, ani ne hodinu a půl.

A pokud čekáte, že se na letišti bude něco dít, tak leda to, že hučí jako lidské mraveniště už ve čtyři ráno. Jinak je to nadstandard, naleštěná podlaha, na stojanu nový model čínské automobilky BYD, zcela dostatečný výběr jídla a ještě víc prodejen suvenýrů.

Právě odsud jsou záběry z mobilů, které prosvištěly světem od CNN přes všechny další globální mediální domy. Když zemřel boss kartelu El Mencho, ve městě se střílelo - a lidé na letišti za ozvěn ran panikařili, utíkali, snažili se skrývat.

„Zrovna jsem byl na cestách v Mexiku,“ vzpomíná Václav Stoszek, který v Guadalajaře vede mexickou pobočku známé české firmy mmcité. „Ale samozřejmě jsme ve firmě museli zareagovat.“

Stalo se tak v neděli ráno - a Guadalajara vypnula. Pro lepší pochopení, samotné město má zhruba 1,5 milionu obyvatel a v metropolitní oblasti včetně Zapopanu, kde se bude hrát světový šampionát, jde aspoň o pět milionů lidí.

„Život se zastavil z hodiny na hodinu. Kompletní blackout. Nemocnice, školy, logicky firmy, všechno zavřené,“ popisuje Stoszek. „Ale během pondělí zasedla vláda a bezpečnostní složky a dohodly se, že od úterý se všechno vrátí do normálu.“

A tak se i stalo. Jak typické pro Mexiko! Jistě, tohle nikdo nechce zažít, zároveň Stoszek zdůrazňuje, že dojem z místa byl jiný, než když čtete o válce mezi narcos a armádou: „Nikdo nezemřel, a pokud vím, ani nikdo nebyl zraněný. Zaplať pánbůh. Na ulicích zapalovali jen vraky, ani naši zaměstnanci nic neviděli, občas jen slyšeli zpovzdálí výstřely. Míra nebezpečí pro jakéhokoliv civilního občana byla velice malá, zároveň všechny ty obrázky samozřejmě byly pravdivé. V Mexiku člověk musí občas číst mezi řádky.“

Podobná věc, jako když děláte mentální cvičení s mapou. Guadalajara je totiž - kolikátý paradox už to je - jinak poměrně bezpečná. Překvapí v řadě ohledů.

„Ze všech měst, kde se šampionát v Mexiku koná, je asi nejvíc v pohodě,“ srovnává Stoszek s obřím Mexico City a průmyslovým Monterrey. „Krásné čtvrti, kde se dá chodit pěšky, já tu o víkendu jezdím jen na kole. Spousta kaváren a barů, žádné vysoké ploty nebo zdi. Příjemné místo na pobyt i na život.“

Pořád pochopitelně nejsme v Singapuru ani v Curychu, zvlášť noční ostražitost je podle něj nutná. „Některé uličky nejsou tak dobře osvětlené a není úplně jisté, kde se kdo zjeví, to je potřeba mít oči otevřené. Takže si radši vzít taxíka,“ doporučuje. „Pravděpodobnost, že by se něco stalo přes den, je velice malá.“

I proto v Guadalajaře žije tolik amerických expatů. V centru města se tyčí jeden vznešený kostel vedle druhého, celé je zjednosměrněné, aby doprava v rámci možnosti aspoň trochu fungovala. Ale i tak, podobně jako v metropoli, způsobuje bolehlav. Jakkoli se mi to zdálo nemožné, zažil jsem v Guadalajaře horší zácpu než v Mexico City, kataklyzmatickou záležitost, kdy 30 kilometrů z centra k letišti zabralo skoro dvě hodiny.

Bez ohledu na to se mexické pocity opakují, neklepete na bránu pekelnou, naopak. V útulné čtvrti Americas u tacos na yucatánský způsob a typického místního džusu z ibiškových květů je Guadalajara tuze příjemná záležitost.

Jen na Estadio Akron je to odsud docela dálka, ve špičce aspoň tři čtvrtě hodiny, leží totiž až vprostřed polí za Zapopanem. Po trase letiště-hotel-stadion ho navštívila inspekce z FAČR i konzulové ze zemí, které zde budou hrát.

„Na normální ligový zápas tam mají dva tisíce policistů a vojáků. Naše konzulka se vrátila s tím, že na mistrovství světa jich bude na zápas dvanáct tisíc,“ tlumočí český velvyslanec Tomáš Hart. Šestkrát víc!

V tomto je obrovské Mexiko připraveno reagovat. Když se rozhodlo zadržovat proud migrantů z vlastní země i z celé Střední Ameriky do USA, vyslalo k severní hranici deset tisíc vojáků. To je pro představu zhruba třetina celé české profesionální armády. Plus je tu La Guardia Nacional, mezičlánek mezi policií a armádou.

„I když přijede na šampionát spoustu cizinců, Mexičané říkají, že jsou na situaci připraveni,“ dodává Lada Veselá.

V Mexiku je nepravděpodobné vždy hned na dosah ruky, a tak cestou do Teotihuacánu neřešíme ani bezpečnost, ani fotbal. Klábosíme o NHL, právě tu má můj novinářský kolega Israel Germán ze všeho nejradši, i v této zemi najdete hokejové nadšence.

Sem pravděpodobně vyrazí každý návštěvník MS - nevidět Teotihuacán, to je jako odjet z Prahy bez procházky po Karlově mostě. Zrovna je státní svátek, pár malých kolon projíždíme, ale nic mimořádného. Což platí i o momentu, kdy vstupujeme do areálu. Před tragédií z 20. dubna stačilo ukázat lístek, teď člen národní gardy s automatickou zbraní přes rameno jen poprosí, ať mu ukážeme kufr auta, u vstupu je bezpečnostní rám a jiný člen ochranky nahlédne do batohu.

Rychlé, slušné, profesionální. Pak už jen máte pocit, že by se patřilo padnout na kolena před Pyramidou Slunce a Pyramidou Měsíce na monumentální Cestě mrtvých, kde stávalo největší město předkolumbovské Ameriky.

Slunce, které zde uctívali, je ostré jako nůž, jako by všechna božstva Toltéků, Mayů, Aztéků a mnohých dalších foukala na teploměr. Po chaosu ale ani stopa. I Češi, kteří zde dlouhodobě žijí, upozorňují na to, jak se nepotkává všední život s tím, co slyšíte v zahraničních zprávách o Mexiku.

A znovu: Děje se to, jen mimo návštěvnické trasy. Řada regionů úpí a spousta lidí trpí, většinou těch nejchudších a nejbezbrannějších, což je krutý princip dějin.

Ve čtvrtích Mexico City či Guadalajary, které budou zajímat návštěvníky turnaje, se žije jinak. V Mexiku jsou cizinci vítáni, pomáhá tomu i fakt, že místní jsou obecně nápomocní a umí si užít přítomný okamžik.

„Nedávno jsem tady měla na návštěvu mamku, líbilo se jí tu moc. A cítila se bezpečně,“ dodává Kamila Andree.

Pokud to bude platit i pro fotbalové fanoušky, mistrovství světa bude ohledně mezinárodní reputace to nejlepší, co se Mexiku za poslední dobu přihodilo.