Slzy štěstí nad buřtgulášem v Mexiku. Vaří ho tam Čech, jehož vyhnala zima

/Od zvláštního zpravodaje v Mexiku/

Ve čtvrti, kterou proslavila malířka Frida Kahlo, čekáte nevšední obrazy, zvlášť když Mexiko tak umí míchat realitu se sněním. A ony přicházejí. Setmělo se, Mexico City dál žije a tepe, v okolí hučí tisíce motorek a desetitisíce aut, útočí na vás barvy a vůně, právě skončil tropický liják, všechny exotické vjemy dohromady.

Zároveň jako bych seděl na vesnickém fotbale v Česku. České pivo, domácí klobása, čerstvě upečený chleba. Deset tisíc kilometrů od domova.

„Člověče, víš, na co jsem nedávno dostal chuť?“ přidá jiný zážitek Petr Bláha. „Na buřty na ohni. Tak jsem si je nachystal, pěkně s hřbetním sádlem, odjeli jsme na pláž, pět metrů od tebe šplouchá moře, opékáme si buřtíky s chlebem a hořčicí. Ty vole, to byla dobrota!“

Laskavý čtenář jistě odpustí, že tento text nebude plný jen zcela spisovných výrazů a nepůjde v něm o „velké věci“. Vypráví o nezvyklém osudu, o šikovnosti i o radosti z takových drobností, jako je zakousnout se na druhé straně světa do jídla, které vás přenese domů.

Stará se o to právě Petr Bláha, svéráz a chlap, co se rozhodně nebere vážně. V Mexiku žije přes čtvrt století a náhoda, ta mocná čarodějka, mu poslala do cesty další záležitost - česká reprezentace zde sehraje dva zápasy mistrovství světa, ve čtvrtek 25. června proti domácím na Aztéckém stadionu v Mexico City dokonce přímou bitvu o postup. A co by to bylo za fotbal, kdyby si u něj český fanoušek nedal klobásu?

O to se právě Petr postará. Jak v oficiální fanzóně světového šampionátu v parku Chapultepec, tak při akcích organizovaných českou ambasádou, kam ostatně své domácí výrobky dodává roky. Dělává i rauty pro mexickou pobočku CzechTourismu anebo, když je řeč o fotbale, se postaral o oba slavnostní barážové dny, kdy Češi postupně porazili Iry a Dány a na českém velvyslanectví chtěli kolegy z těchto zemí pohostit něčím typickým.

Reprezentanty své země jsou tedy nejen Patrik Schick, Pavel Šulc a Ladislav Krejčí, ale i tenhle chlapík z jižních Čech, však s ním teď dělají rozhovor i mexické weby, jimž ukazuje, co je ona záhadná svíčková. Už desítky let Petr Bláha v Mexiku propaguje naši gastronomii, jakkoli ne fine diningem, nýbrž lidovými dobrotami typu klobás, grilovaného kolena či loveckého salámu. Ano, umí si připravit i ten. Anebo sekanou, tlačenku, utopence.

A vůbec, proč to vlastně celé zlehčovat? Nejsou náhodou tohle také „velké věci“?

„Viděls Ratatouille?“ odpoví na otázku Petr jinou otázkou a myslí tím scénu ze slavného animovaného filmu, v níž chuť vyvolá u strávníka tolik emocí, až začne plakat. „Já se tomu vždycky smál, ale fakt to existuje.“

Tohle byl totiž jeho nejsilnější osobní „Ratatouille moment“. Když se na české ambasádě v Mexico City kdysi potkali s rodákem z Argentiny, který měl českou maminku, začal se Petra vyptávat, jestli náhodou neumí uvařit jeho milované jídlo z dětství. Doloval z paměti vzpomínky na zesnulou mámu, na ztracená slova i ztracené chuti - a ukázalo se, že šlo o prachobyčejný buřtguláš.

„Tak mu za nějakou dobu volám, že jsem ho uvařil. Přišel, vzal do ruky lžíci, ochutnal a začal brečet jako malej kluk,“ tlumočí Petr. „Když přestal brečet, ještě pofrkával, tak mu říkám: Prosím tě, jez, jinak ti to vystydne. A on mi dojatý povídá: Já jsem zavřel oči a zase uviděl maminku, jak mi chystá oběd v kuchyni. Tys mi ji oživil!“

Na oživování vzpomínek je jeho stánek jménem Pitiwis ve čtvrti Coyoacán ideální. Za vším hledej ženu, za Petrovým životem tady i za názvem místa, kde si dáte s přehledem nejlepší klobásu na stovky kilometrů široko daleko. S mexickou manželkou mají dvě dcery, velkou slečnu Anežku a malou Elišku.

„Anežka mívala s kamarádkami svoji tajnou řeč, kdy ke každému jménu přidávali na konec -wis. Já jsem Petr, Piti, takže Pitiwis,“ vysvětluje.

A tak právě tady podniká, druhý stánek má poblíž mexického parlamentu a otevíral i třetí, tam ho ale momentálně trápí nedostatek personálu. Kdo by si pomyslel, že skončí takhle! Z Česka ho kdysi vyhnala zima, podíval se na mapu a dva oceány na dosah rozhodly, že zkusí Mexiko. Nejdřív pracoval pro kamaráda, pak měl autodílnu, šikovný je na to dost.

„Akorát jsem furt žvanil o tom, že si tady nemůžu dát české jídlo, až se jeden kamarád vytočil a povídá: Tak už o tom přestaň kecat, jo? Protože jestli budeš o tom kecat dalších deset let, tak už neuděláš ani hovno, jak budeš unavenej,“ směje se. „Mně to dva dny vrtalo v hlavě. A pak jsem si řekl: Vždyť má pravdu, kdo ví, jak dlouho tady budu. Tak jsem si koupil mlýnek na maso a malou udírnu.“

Nejprve chuti testoval na známých, pak poslouchal chválu na jednorázových akcích a to ho přesvědčilo, že se tím může živit, načež našel vhodné místo v Coyoacánu. Pokusy o české hospody v Mexico City neuspěly opakovaně, na svíčkovou tu nikoho příliš neužije, dlouhé vaření, těžká logistika. On sortiment trefil. I proto obráží v českých barvách gastronomické festivaly, zrovna po našem setkání sbalil klobásy a lovečáky a odjel do města Querétaro, kde zase všem chutnalo.

„Už roky takhle vyrážíme s jednou Mexičankou, co prodává český křišťál a bižuterii, ona reprezentuje tuhle část Česka a já zase jídlo,“ dodává.

Za roky se pro krajany v Mexiku stal svébytnou institucí. Pořád v žabkách, i na akcích na ambasádě. Kdo je tu nový a potřebuje radu, u Petra ji najde. I proto, že je jako další krajané příjemně „pomexičtělý“. Neformální, přátelský, nevytváří problémy tam, kde nejsou. Než by spekuloval nad budoucností, užívá si přítomnost.

„Mexičani možná v sobě podnikatelského ducha mají, ale moc je nezajímá. Jsou zvyklí žít z ruky do huby a stačí jim to. Když se něco nepovede, tak se to nepovede. Nestresují se tím a dál jedou ve svých kolejích,“ říká. „A když se nad tím zamyslíš, má to svoji logiku.“

Na mysli má spoustu známých a kamarádů, co zde za roky potkal, k nimž jezdí do zcela neturistických oblastí Mexika a vidí úplně jinou zemi než běžný návštěvník Cancúnu. Žádné luxusní hotely s all you can eat. Lidé, kteří nemají plná konta, ale zároveň se nikam neženou. Často jsou šťastnější než evropský nebo severoamerický manažer.

„Politici tady pořád mluví o tom, jak skoncují s extrémní chudobou, ale ta v Mexiku nemůže existovat. Tady je všechno na dosah. Natáhneš ruku a máš v ní mango. Vezmeš kousek provázku a na udičku chytneš rybu. Tady nemůžeš umřít hlady,“ poví.

Mexiko je totiž historicky levicovou zemí. Tak moc, že to našinci, který pamatuje komunistickou éru, často nemusí vonět. Zvlášť když je někdo svéráz jako Petr Bláha a zcela kašle na dobovou korektnost.

„Lemplovi nepomůžou peníze, to z něj bude ještě větší lempl,“ pronese. „Mám kamaráda, celá jejich rodina rybaří, a když mu řeknu, proč ryby prodávají celé, když je můžou nafiletovat a vydělali by násobek, odpoví třeba: Ale u nás hrozně vypadává proud, tak by mi věčně nefungoval mrazák. Aha. Mexiko je nádherná země, bývala to lodička plná zlata, akorát je teď prázdná a má díru ve dně. Vždyť sám víš, jak dopadl socialismus u nás. Robin Hood, co bere bohatým a dává chudým, nefungoval nikde.“

Ať už jsou jeho názory jakékoli, v mnohém mají oporu v realitě. Také Mexiko zasáhla výrazná vlna inflace, stát tiskne další a další peníze, sociální systém je potřebuje. Jeho jídla v přepočtu na koruny lehce nad stovku začínají být drahá. Mexičané kolikrát projdou okolo, slíbí, že brzy ochutnají - a pak si stejně dají tacos za pár korun.

„Inflace ti zvedne náklady a sundá marži, tím pádem jsi někde jinde. Před deseti lety nás dobře živil jeden stánek, teď máme tři a zbývá nám míň,“ srovnává.

Ale pořád jsme v Mexiku. Manga rostou na stromech, moře je stále plné ryb a na venkově vládne neskonalá pohoda. Přes všechno, co ho v této obrovské zemi štve, tady Petr Bláha plánuje zůstat.

„Vracet se mi nechce, děti nemluví česky. A navíc je tu krásně,“ pronese. „Teď jsem měl problémy se srdcem a kamarád mi pořád říká: Tak k nám přijeď na pláž, bydlet budeš u mě, na dva měsíce, klidně na tři, odpočineš si, uvidíš. No jo, ale kdy?“

Fotbalový šampionát a s ním spojené akce totiž pro něj představují mnohem víc práce než obvykle. Češi a klidně i Němci, Poláci a další národy, pro něž je spojení fotbal a klobása přirozené, budou překvapeni, jakou kvalitu vyrábí, i když je samouk.

Když sousto buřtguláše někoho dovede k slzám, je to výjimečná chvíle jako v Ratatouille. I „obyčejný“ spokojený zákazník postačí. A ten pocit se neomrzí.

„Často kolegům na festivalech říkám: Volové, já vám tak závidím, vy koupíte a prodáte a já si všechno musím vyrobit sám,“ směje se. „Ale když pak uděláš lidem radost, napadne tě, že to celé má cenu. Protože v dnešní uspěchané době už něco takového moc často nezažiješ.“