Evropu zasáhly protesty Gen Z. Mladí nevěří, že vlády znají cestu z krize

Světem se loni prohnala lavina revolucí Generace Z. Protestní hnutí vedená mladými zahýbala politickou situací v řadě zemí. V Nepálu, Bangladéši a na Madagaskaru dokonce svrhávala režimy.

Evropě se dosud až na výjimky vyhýbala. Teď ji ale, zdá se, zasáhla s nebývalou silou.

Ve Francii, Španělsku, Itálii, Portugalsku, Řecku, Albánii i Srbsku se v poslední době šíří rozsáhlé protesty, které na mnoha místech přerůstají v násilné střety s policií. Spojuje je přitom jeden podstatný rys – jejich hybatelem jsou mladí lidé, kterým došla trpělivost se současným nastavením světa.

Studenti ve Francii od září blokují své školy a stěžují si na špatné podmínky ve vzdělávání i na to, že je vláda neposlouchá a nedbá na jejich budoucnost.

Jejich hnutí inspirovalo belgickou i řeckou mládež, které se taktéž vymezily proti neuspokojivému stavu školství. Do ulic vyhnalo také Italy, kteří se s heslem „udělejme to jako ve Francii“ vzbouřili proti rostoucím životním nákladům.

Demonstranti ve Španělsku a později Portugalsku se zase utábořili v centrech měst, aby se vymezili proti čím dál palčivější krizi bydlení. Mladí Albánci mezitím v rámci pokračujících protestů volají po lepším vzdělání i ukončení korupce. A v Srbsku mladí po téměř dvou letech v ulicích slaví nedělní porážku dlouholetého vůdce země Aleksandara Vučiće.

Spouštěče i požadavky demonstrací, které se nyní valí Evropou, se v jednotlivých zemích liší. Nespokojenost, která žene mladé do ulic, ale podle expertů pramení ze stejných míst.

Ve Francii celonárodní protesty nečekaně spustila stávka učitelů na jedné ze škol na pařížském předměstí. V Albánii nepokoje zažehly plány Jareda Kushnera, zetě Donalda Trumpa, na výstavbu luxusního resortu v místě chráněné přírodní rezervace.

Ve Španělsku bylo pohnutkou vystěhování a následné úmrtí 87leté seniorky Maricarmen. Podle socioložky Marii Silvestre Caberové šlo nicméně pouze o „jiskru, která zažehla oheň už dlouho doutnající pod povrchem“.

„Dala průchod mnohem širší a hluboce zakořeněné frustraci – pocitu, že v naší společnosti přestalo fungovat něco zásadního,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

„Značná část mladých lidí má pocit, že budoucnost již není příslibem pokroku, ale spíše zdrojem nejistoty,“ pokračuje akademička, která působí na Universidad de Deusto ve španělském Bilbau.

„Bylo jim řečeno, že pokud budou tvrdě pracovat, studovat a získají odpovídající kvalifikaci, budou se moci začlenit do společnosti a vybudovat si nezávislý život. Když na to ale přijde čas, čelí nízkým mzdám, nejistému zaměstnání a trhu s bydlením, který je pro ně prakticky nedosažitelný,“ říká s tím, že došlo k narušení společenské smlouvy mezi generacemi.

Mladí Evropané, kteří mají za sebou několik let rychlého růstu životních nákladů, se oprávněně obávají, že jejich životní podmínky se nevyrovnají těm, na které dosáhli jejich rodiče a prarodiče.

Francouzští studenti, se kterými reportéři Seznam Zpráv nedávno mluvili během protestů v Paříži, si hlasitě stěžují například na to, že navzdory dosaženému vzdělání si jen obtížně hledají práci. Španělští mladí zase před časem hromadně popisovali, jak je pro ně obtížné dosáhnout na vlastní bydlení a odstěhovat se v dospělosti od rodičů.

Ať už jsou nejpalčivější problémy v jednotlivých zemích jakékoliv, mezi mladými hromadně panuje přesvědčení, že vlády jejich obavy neposlouchají, nechtějí je řešit, případně na ně nedokážou poskytnout efektivní lék.

„Protesty pojí mimo jiné silná nedůvěra v řešení, která nabízejí národní a evropské politické instituce, a v širším smyslu také ve sliby neoliberálního ekonomického systému, pokud jde o řešení společenských problémů, od sociálního blahobytu přes změnu klimatu až po veřejné zdraví,“ říká pro Seznam Zprávy italská socioložka Ilaria Pittiová z Boloňské univerzity.

Ve výrocích protestujících Evropanů se přesně tyto obavy zrcadlí. „Máme pocit, jako bychom na této planetě neměli žádnou budoucnost. Planeta hoří a naše školy se rozpadají. A my musíme žít s vědomím,  že nás nikdo neposlouchá, vláda pro nás nic nedělá, a přitom neustále přemýšlet, co nás čeká,“ řekla v Paříži Seznam Zprávám sedmnáctiletá Capucine.

Protesty ve Francii začaly u špatných podmínek ve školách na periferiích, brzy ale přerostly v širší vlnu nespokojenosti s počínáním francouzské vlády i světových elit. Spolu s ní se rozšířila i paleta požadavků. Ty se kromě lepšího školství začaly zaměřovat i na klimatickou krizi, situaci v Gaze nebo to, jak by měl vypadat vhodný model budoucnosti.

„Mladí lidé vnímají nerovnosti jako propojený systém,“ podotýká v rozhovoru pro Seznam Zprávy francouzský sociolog Paolo Stuppia z univerzity Sciences Po s tím, že dnešní mladí zažívají „polykrizi“, tedy souběh několika krizí, které se navzájem zesilují.

„Jednotlivé požadavky nestaví hierarchicky nad sebe. Vycházejí do ulic, aby bojovali za vyšší kupní sílu, větší rovnost mezi muži a ženami, konec policejního násilí nebo třeba podporu Palestiny, která je vnímána jako určitý symbol utlačovaných,“ dodává.

Podstatnou roli přitom během protestů hraje také environmentální krize. „Mladí lidé si uvědomují, že i oni jsou obětováni na oltář klimatických změn – a možná jsou jejich dopadům vystaveni ještě více než ostatní,“ říká Stuppia.

Protesty šířící se Evropou volně navazují na vlnu revolucí Generace Z, která se v loňském roce šířila asijskými a africkými zeměmi a dala o sobě vědět i v Srbsku. Mladí se během nich bouřili proti korupci, špatnému stavu veřejných služeb i nerovným podmínkám a dávali najevo frustraci ze současného stavu věcí.

To, že se dnes protesty nespokojené mládeže přesouvají do samotného centra Evropy, podle expertů svědčí o mnohém.

„Nejviditelnější mobilizace Generace Z v letech 2024 a 2025 se odehrály v zemích globálního Jihu nebo na geografických a politických ‚okrajích‘ Evropy. Dnes jsou podobné projevy nespokojenosti stále častěji patrné i v zemích v ‚centru‘ EU,“ popisuje socioložka Pittiová.

„Vyvolává to otázky nejen o schopnosti evropských institucí reagovat na požadavky mladých lidí, ale také ohledně jejich role při definování toho, jak by mohla vypadat společná evropská budoucnost a kdo ji bude utvářet,“ dodává.

Vlna nepokojů přitom Evropu zastihla v rozhodující moment. Starý kontinent čeká v nadcházejícím roce volební maraton, který rozhodne o složení vlád ve čtyřech z pěti nejpočetnějších zemí – ve Francii, Itálii, Španělsku a Polsku.

Rozsáhlé protesty mladých dostávají současné evropské vlády, které čelí četným výzvám, pod další tlak. Těžit z nepokojů se mezitím snaží krajně pravicové síly, které chaos a násilnosti v ulicích dávají do souvislosti s imigrací a tvrdí, že je potřeba nastolit pořádek vládou pevné ruky.

„Zklamání z fungování politického systému může některé mladé lidi tlačit k antisystémovým postojům, ať už na krajní pravici, nebo na krajní levici,“ shrnuje socioložka Caberová s tím, že sdílený pocit frustrace se může promítnout oběma ideologickými směry.

Evropské vlády podle ní musí pochopit, že nestačí mladým naslouchat, ale musí řešit i konkrétní materiální podmínky, které jsou příčinou jejich nespokojenosti. A navrch musí usilovat o obnovení důvěryhodnosti společenské smlouvy mezi generacemi.

„Výzvou, před níž stojí evropské demokracie, není pouze zvládání protestů mládeže, ale pochopení toho, co tyto protesty odhalují o fungování našich společností. Když generace ztratí víru ve svou schopnost vést lepší život než ta předchozí, nejedná se pouze o problém, který se týká mladých lidí. Čelíme krizi očekávání, sociální soudržnosti a politické legitimity,“ shrnuje.