Mexiko doma vítězí, uši dostávají zabrat. A příště jste na řadě vy, Češi!

/Od zvláštního zpravodaje v Mexiku/

México, México!

Kdo ve vyprodané aréně mlčí? Jeden, dva, tři… No, málokdo.

Těsně před zápasem se na stadionu měří hluk – v jednu chvíli překročí 140 decibelů a ze zdravotního hlediska spadá do nesnesitelné kategorie.

Na druhou stranu není důvod neždímat hlasivky. Mistrovství světa se v Mexiku hraje po dlouhých 40 letech a domácí parta zatím baví.

Na výhru 2:0 nad Jihoafrickou republikou navázala v povedené bitvě s Koreou a s předstihem si pojistila první místo v „české“ skupině A.

Ve velkolepé atmosféře to bylo natolik okouzlujících 90 minut, že ani host ze střední Evropy, který píše tenhle text, nelituje, že musel letět deset tisíc kilometrů.

Ještě maličkost: Do arény v Zapopanu přišlo něco přes 45 tisíc lidí – a když si chcete představit, jaký hukot čeká Čechy 24. června v rozžhaveném kotli na Aztece, musíte to vynásobit bezmála dvěma.

Hned po rozednění byste spolehlivě poznali, že Guadalajaru čeká další sváteční den.

Ulice jsou plné zelených mexických dresů, auta na silnicích melodicky troubí a ani taxikáři nemluví o ničem jiném než o fotbale. Město znovu hltá fotbal plnými doušky – včetně partie Česka s Jihoafrickou republikou, která v Atlantě začínala už v deset dopoledne mexického času.

Ovšem to byl pořád jen předkrm před hlavním menu, které obstaralo Mexiko s Koreou.

Už tři hodiny před výkopem se fanzóny kolem stadionu solidně zaplňují. A jeden překvapivý moment: Zdá se, že doprava je o fous plynulejší než před týdnem, kdy v Guadalajaře hrálo Česko s Koreou.

Před arénou hlasitě vyhrává místní kapela a fandové v zeleném poskakují na rozpálené betonové ploše s takovým nadšením, jako kdyby už celý mundial vyhráli. Další skupinka v sombrerech si natěšeně fotí kdeco, včetně novinářského autobusu.

„Doma si můžeme věřit na kohokoliv. Jižní Afriku jsme před týdnem porazili, dneska je na řadě Korea a za týden vy Češi,“ hlásí rozesmátý mexický fanoušek Ángel, přičemž euforie v jeho hlase s každým dalším slovem roste. Závěr věty už skoro odzpívá.

Korejci měli před týdnem nad Čechy v hledišti převahu, ale tentokrát se podle očekávání sejde mnohem víc Mexičanů, kteří názorně ukazují, kdo je tady doma.

„Korejský velvyslanec mi říkal, že v celém Mexiku je asi 50 tisíc lidí, kteří se hlásí ke korejským kořenům. A nemálo Korejců má přijet na šampionát z Ameriky,“ popisoval minulý týden Tomáš Hart, český velvyslanec v Mexiku.

Na mexické domorodce to však zdaleka nestačí, červené korejské ostrůvky se ztrácejí v nekonečném zeleném moři. V něm se od první do poslední minuty zpívá, tleská i píská.

Prošedivělý trenér Javier Aguirre, jenž v elegantním obleku korzuje za postranní čárou, se občas snaží extrémně hlučné davy překřičet, ale jeho hráči si musí spíš domýšlet, co jim kouč chce říct.

Největší aplaus mají čtyři borci z domácího CD Guadalajara alias Chivasu: brankář Raúl Rangel a záložníci Luis Romo, Brian Gutiérrez a Roberto Alvarado. A v první půli si vyslouží velkou pochvalu kapitán Edson Álvarez, jenž před brankovou čárou efektně vykopl gólovou střelu Son Hung-mina. Případná Sonova trefa by kvůli ofsajdu neplatila, ale i tak to je působivý moment.

Když snaživí Korejci dlouho drží míč a pokoušejí se něco vymyslet, spustí se ohlušující pískot. A když se soupeři něco nepovede, nastupuje mexická škodolibá radost: Třeba když Sol Jong-u na konci první půle netrefí branku.

Strhující fotbal vypadá jinak, do kabin se jde za stavu 0:0.

To hlavní teprve přijde.

Po střele Jesúse Gallarda se míč otře o boční síť a pak už konečně následuje gólová radost, o kterou se v 50. minutě postará pohotový Luis Romo. Po kiksu korejského gólmana končí míč v prázdné brance. Vzduchem létají kelímky se zbytky piva a už zase zaléhají uši, jako když startuje letadlo.

Zahraniční reportéři na novinářské tribuně užasle kroutí hlavou: Vážně se nám to nezdá?

Raúl Jiménez a žolík Obed Vargas mají na kopačkách gólovou pojistku, jenže ani jeden neuspěje. Korejci se snaží zabrat, ale jediné dvě přímé střely na branku stihnou až v napínavém závěru – a čarující brankář Rangel se po Luisi Romovi stává druhým hlavním hrdinou večera, který pro fotbalové Mexiko dostává sladkou tečku.

Pro český tým se po výhře Mexika nad Koreou nic nemění. Už před utkáním v Guadalajaře bylo jasné, že Češi potřebují Mexičany za každou cenu porazit.

Čistě teoreticky, kdyby tým trenéra Miroslava Koubka opravdu zvítězil, se čtyřmi body by mohl pomýšlet i na druhé místo ve skupině, záležet bude také na paralelně hraném utkání Korea vs. Jihoafrická republika.

Ale to už moc předbíháme.

„Upřímně, budete to s námi mít těžké. Doma jsme silní a na tomhle turnaji obzvlášť,“ poznamená Eduardo, novinář z Guadalajary. Mexický nároďák už desetkrát za sebou neprohrál (osm vítězství, dvě remízy) a velkou roli může hrát i nadmořská výška: V Česku nenajdete místo, které by leželo přes 2200 metrů nad mořem jako Mexico City.

„A navíc na Aztece nejsme zvyklí prohrávat,“ zdůrazní Eduardo. Těžko s jeho slovy polemizovat, kouzlo posvátného stadionu otevřeného v roce 1966 na soupeře funguje.

Mexická reprezentace v obrovské aréně ležící jižně od centra Mexico City padla jen v osmi zápasech, z toho ve dvou soutěžních. Na Aztece uspěla v kvalifikaci na mistrovství světa pouze Kostarika (2001) s Hondurasem (2013), v obou případech šlo o vítězství 2:1. Kostaričané svůj velký den hrdě nazývají Aztecazo, Hondurasané používají slovo Haztecazo.

Evropané za 60 let vyhráli na Aztece nad Mexikem jen ve třech přátelácích: Řeč je o Maďarech, Italech a Španělech.

Jak dopadnou za týden Češi?

Hraje se příští čtvrtek od tří ráno středoevropského času.