Členové umělecké skupiny Bezhlavý jezdec měli místo manifestu jen přátelství

Umělecká skupina Bezhlavý jezdec vznikla před třemi dekádami na pražské Akademii výtvarných umění. Existovala pouze sedm let, přesto si získala věhlas. Nyní ji Galerie hlavního města Prahy připomíná velkou výstavou, která v Domě U Kamenného zvonu potrvá do 11. října.

Doprovází ji výtečně zpracovaná kniha. Společně mapují nejen začátky čtyř členů, v současnosti významných umělců Josefa Bolfa, Jana Šerých, Tomáše Vaňka a předčasně zemřelého Jána Mančušky. Výstava i publikace jsou navíc dobrým průvodcem při vzpomínání na 90. léta minulého století a na poslední generaci, jež dospěla ve světě bez online technologií.

V atriu galerie parkuje náležitě „jetá“ Škoda 105. Z pootevřených dveří se ozývá záznam depresivní rozhlasové hry Josefa Bolfa. Je to sugestivní úvod, na který přehlídka navazuje trochu rozvlekle.

Jestliže nejúspěšnější výstavy Bezhlavého jezdce v 90. letech sázely na atmosféru celku víc než na souhrn děl jednotlivých členů, ta aktuální se zdá jít opačným směrem. Zarámovaný „igeliťák“ od Jána Mančušky a další mikrotenové obrazy nejsou příliš kontaktní, poměrně řídké rozmístění prací zpočátku působí nevzrušivě, než si návštěvník zvykne na jemný, civilní projev a ocení i drobný zásah do prostoru, jakým je nasprejovaná skoba na zdi a její stín od Tomáše Vaňka.

S představou divokých „devadesátek“ se lépe pojí Bolfovy komiksem inspirované obrazy s humanoidními zvířátky a protestní texty na zdech. Před internetovou, televizní éru evokují prostor zabydlený jako pokoj s nafukovacími křesílky, gramofonem, akváriem a starým televizorem.

Živelnosti je přitom na výstavě dost, jen není pokaždé tak okatá. K nejstarším pracím Jána Mančušky patří barevné kresby, košatící se psychedelické arabesky, které vnímal v drogovém opojení. K experimentům s LSD se hlásí i ostatní členové skupiny.

„Drogy jsem nejprve objevoval přes zájem o změněné vědomí, ale postupně se to od romantických póz posouvalo k vyčerpání,“ píše v katalogu neobyčejně otevřeně Josef Bolf. Za zlomový označuje rok 2001, kdy absolvoval krátkou odvykací kůru na psychiatrii v Bohnicích. Ke kolapsu ho přivedly osobní problémy, dolehly na něj i světové události. „Měla na tom velký podíl i práce u filmu, která mě vysávala. Ve stejné době v New Yorku spadla Dvojčata… nějak poté jsem měl ještě autonehodu,“ zmiňuje. K hospitalizaci přispěly také jeho bipolární porucha a deprese.

Bolf se tehdy z uměleckého světa začal pomalu vytrácet, opustil sdílený ateliér na Václavském náměstí. Brzy ale zjistil, že s malováním přestat nemůže. „Začal jsem znovu kreslit a obnovovat svůj jazyk – tentokrát i s motivy sídliště, dospívání, dětství. Nějak se mi věci přeskládaly a já začal pracovat dál, do ateliéru jsem se zase vrátil,“ shrnuje.

Také ostatní umělci jsou ve svých životopisech otevření. Jan Šerých popisuje počátek 90. let jako čas „hektického zaplňování mezer všeho druhu, což dobře korespondovalo s mými tehdejšími potřebami“. V roce 1993 s kamarádem podnikl dvouměsíční cestu do Nepálu a Tibetu. „Během přistání v Káthmándú mě poprvé přepadl strach, že zemřu. V Tibetu mi došlo, že Země je mnohem větší, než jsem se dosud domníval,“ líčí.

Patřil k prvním českým umělcům využívajícím počítač, tvořil videa, ale jako svou absolventskou práci na Akademii výtvarných umění odevzdal 18 do mřížky uspořádaných monochromních geometrických obrazů, které zobrazovaly iluzivně pojatá tlačítka. Rozměrná práce měla název Dial a Šerýchovi ji záhy vystavila Národní galerie.

Do této instituce po škole nastoupil na civilní službu a „v různých fázích kocoviny“ spoluvytvářel její grafickou identitu.

Tomáš Vaněk měl k umění nejdelší cestu, je také o pět nebo šest let starší než ostatní. Pochází z dělnické rodiny na jihu Čech a víc než výtvarno jej zpočátku přitahoval fotbal. Hrál krajskou ligu za Slavoj Žirovnice, vyučil se truhlářem a restaurátorem. Na vojně začal intenzivně kreslit a malovat. „Maloval jsem naivně satirické komentáře k vojenské službě a zažil pocit smyslu umění,“ vypráví.

Po sametové revoluci, kterou pomáhal organizovat v Žirovnici, byl roku 1990 přijat na akademii. V ateliéru umělce Vladimíra Kokolii založil se třemi spolužáky skupinu Bezhlavý jezdec. V roce 2001 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, v letech 2014 až 2022 byl přímo rektorem Akademie výtvarných umění.

Chalupeckého cenu získal v roce 2004 i Ján Mančuška, který brzy dosáhl mezinárodního renomé. Jeho instalace Konference se dostala do sbírek Muzea moderního umění v New Yorku. Mančuška měl dobrodružné dětství: rodiče původem ze Slovenska studovali na pražské FAMU. Brzy se rozešli a synek vyrůstal pouze s matkou. Načerno s ní bydlel na koleji, přičemž den trávil ve škole a na filmových projekcích. „Měl jsem hrůzu z Kurosawy,“ vzpomínal na známého japonského režiséra Akiru Kurosawu.

Střední uměleckoprůmyslovou školu zakončil studentskou stávkou. „Spolu s ostatními školami jsme podnikli převrat. Bylo to strašně exaltované období, na které nerad vzpomínám. Pak skončil komunismus,“ uvedl Mančuška. V textu napsaném roku 2006 také otevřeně mluvil o své nemoci, která mu o pět let později vzala život. Bylo mu 39 let. Poprvé se u něj hemolytická anémie, což je označení pro chudokrevnost, objevila v roce 1996. „Od té doby každé dva roky končím na čtvrt roku na infuzích v nemocnici. To byl konec pokusů s dlouhými večírky,“ popisoval.

Nemoc proměnila i jeho umění, téměř přestal malovat. „Už předtím mě hodně zajímaly výlevky od umyvadel, trysky od sporáků a podobné části bytu. Začal jsem používat různé materiály a sestavovat z nich objekty,“ objasňoval.

K nejpůsobivějším na aktuální výstavě patří jeho instalace Ráno 2001. Představuje zařízení bytu vytvořeného z netypických materiálů. Umyvadlo je sestaveno z kostek mýdla, okno z brček, krabice mléka na stole z kostek cukru. „Jde o jakousi krátkodechou sci-fi, ne tu technologickou, ale spíše existenciální. Jak si člověk s nemocí představí svůj pokoj v blízké budoucnosti?“ ptá se kurátor výstavy a spoluautor publikace Vít Havránek.

Mezi dobová díla umělci přidali i nové „kusy“. Například ve velkém gotickém sále na konci prvního patra Josef Bolf ozdobil zeď fragmenty fresky ve stylu restaurátorských odkrývek. Vaněk potáhl tři gotická okna papírem, za kterým prosvítá jednoduchý abstraktní motiv. Prostor dotváří zrcadlová stěna od Jána Mančušky.

Autoři přehlídky Vít Havránek a Sandra Baborovská si dali záležet, aby Mančuška nebyl méně zastoupený, i když jeho dílo už dál růst nemůže. Stejní autoři připravili také knihu, jež přesahuje formát klasického katalogu. Zahrnuje mnoho archivních materiálů, fotografií, rozhovorů a reprodukcí. Podrobně mapuje činnost skupiny a zasazuje ji do kontextu českého současného umění.

Název Bezhlavý jezdec pochází z titulu ruského westernu. Čtveřici tvůrců fascinoval nejen příběh zabitého muže, který se vrací mezi živé, aby sjednal spravedlivý soud nad svým vrahem, ale také ta bizarnost – western byl natočen na Krymu a v Ázerbájdžánu, Mexičany v něm ztvárnili Kubánci. Zpočátku se čtveřici studentů Akademie výtvarných umění líbila i mnohoznačnost – bezhlavá byla skupina také v tom smyslu, že neměla vedoucího. Navíc v tom byla skrytá narážka na populární, generačně starší skupinu Tvrdohlaví, vůči nimž se členové vymezovali. Později se jim nicméně název zdál moc naivní a začali se označovat zkratkou BJ.

Na začátku se také pokoušeli dát uskupení nějaký hlubší smysl, promýšleli společný manifest. Ale byli příliš rozdílní, v přístupu k umění neměli mnoho společného. Nakonec se spokojili s konstatováním, že skupinové vystupování nemá jiné opodstatnění než jejich přátelství.

Společné výstavy byly charakteristické civilností, kutilskou estetikou ve stylu do it yourself, neboli udělej si sám, zájmem o klasickou a sci-fi literaturu, stejně jako o neoavantgardní umění. Neagresivně se vymezovali proti všudypřítomné reklamě a popkultuře.

Jediný Jan Šerých nesdílel nadšení pro „bastlení“, jak nazývá kutilství. „Já jsem byl úplný protiklad, protože jsem se v té době snažil rukopis úplně popřít,“ vzpomíná. Na výstavě to dokládají jeho hypnotické, odosobněné obrazy a monumentální vyřezávaná písmena složená v obtížně čitelnou skrumáž.

Kniha o Bezhlavém jezdci sleduje všechny jejich výstavy. První se uskutečnila roku 1996 v Galerii AVU a byla čistě obrazová. „Instalace byla úplně rigidně rozdělena podle světových stran, každý měl svoji zeď. Takové školní to bylo,“ vybavuje si Josef Bolf. Poněkud výstředně se vernisáže zúčastnil profesionální kouzelník, který svými triky obstaral „kulturní vložku“. Tímto způsobem se umělci pokusili vytěsnit dlouhé kurátorské úvody.

Skupina také provozovala soukromou minigalerii. Byla to vitrína vedle trafiky na ulici Komunardů v pražských Holešovicích. Mikrovýstavy, ve kterých se střídali i jiní umělci, trvaly tak dlouho, dokud se nenašel někdo další. „Vždycky jsme někoho oslovili, já jsem mu dal klíčky a řekl jsem, že na to nemáme peníze,“ prohlašuje Vaněk, který se o vitrínu staral.

Kniha mapuje i existenční potíže, které čtveřici začínajících umělců tížily. Kromě Jana Šerýcha, jenž se uchytil jako grafik, se zbylí členové živili prací pro velké filmové produkce, jakých bylo v Praze tou dobou mnoho. Pracovali jako malíři pozadí. Ač studenti malířského ateliéru, museli se přiučit: „Byli tam takoví jako staří ‚pozadáři‘, kteří měli zkušenosti z Krkonošských pohádek a vlastně nám ukazovali fígle, jak malovat pro oko kamery, protože my jsme to malovali pro oči diváků,“ doplňuje Tomáš Vaněk. Byla to vyčerpávající práce a obzvlášť Mančuška a Bolf ji upřímně nenáviděli.