Tvořit pod pseudonymem nešlo. Umělci, kteří podepsali Chartu 77, se neschovali

Přehlídka, která v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích potrvá už jen do 27. září, připomíná výročí 50 let od politického procesu s undergroundovými hudebníky, především s kapelou The Plastic People of the Universe.

Skutečnost, že komunistický stát v roce 1976 poslal do vězení čtyři umělce za jejich koncertování, se pro dramatiky Václava Havla a Pavla Kohouta stala pohnutkou k vytvoření Charty 77. Nejvýznamnější protestní dokument komunistické éry podepsalo do sametové revoluce téměř 1900 občanů. „Na rozdíl od spisovatelů, překladatelů, filozofů nebo hudebníků, mezi nimiž jsou známá jména signatářů, výtvarníci dosud zůstávají stranou,“ upozorňuje kurátorka výstavy a ředitelka litoměřické galerie Dana Veselská.

Když si dělala osobní průzkum mezi téměř třiceti dotazovanými, jen několik odborníků na umění si vzpomnělo na tři jména. „Jiřího Koláře, Otu Slavíka a poněkud překvapivě i na Pavla Opočenského, jehož podpis zmiňovala bulvární média, když psala o jeho porevolučních osobních problémech,“ uvádí Veselská v katalogu k výstavě.

Umělců nakonec mezi chartisty dohledala čtyři desítky. Nebylo to jednoduché. I když seznam signatářů je veřejný a každý u svého jména uvedl i povolání, k úplnému rozpoznání to nestačilo. „Někteří signovali pod jiným povoláním, například Roman Trabura se uvedl jako jevištní technik, Opočenský jako dělník,“ zmiňuje kurátorka. Další si doplnili akademické vzdělání později – někdy v exilu, protože doma se na umělecké školy nedostali kvůli špatnému rodinnému původu.

A naopak ne každý, kdo se za výtvarníka označil, jím skutečně byl. „Na identifikaci jsem spolupracovala s knihovnou Libri prohibiti. Čtyři lidé, kteří uvedli povolání výtvarník, jsou nedohledatelní. Neměli výstavu, nejsou uvedeni v žádném soupise ani databázi. O těch si myslíme, že mohlo jít o nastrčené agenty StB. To se ví, že do těch struktur rychle pronikli. Povolání výtvarník se těžko ověřovalo,“ zmiňuje odbornice, která si je tak mezi signatáři Charty 77 jistá čtyřmi desítkami umělců. „Z nich vystavujeme osmadvacet. Nespojuje je výtvarná volba, ale občanský postoj, stylově jsou to naprosto různorodé osobnosti, které dosud nikdy společně nevystavovaly,“ deklaruje.

Práce rozdílných stylů, témat a autorských přístupů by nejspíš nepřinesly mnoho diváckého porozumění, kdyby jediným kritériem zůstal podpis pod občanským protestem proti bezpráví komunistického režimu.

Výstava má naštěstí větší ambice. V několika kapitolách připomíná, co Chartě 77 předcházelo z uměleckého hlediska, a zasazuje práce signatářů do širších uměleckých proudů či tendencí. Připomíná také další dvě desítky autorů, kteří většinou též zažívali nepřízeň oficiálních institucí nebo dokonce státní šikanu. Důvodem byl jejich svobodný projev, nevyhovující komunistické ideologii.

Přehlídka se rozpíná od přelomu 50. a 60. let minulého století, kdy se začaly formovat umělecké skupiny, přes rok 1968 a následnou emigraci. Výrazná část je věnována akčnímu umění a tvorbě umělců okolo undergroundových kapel, především The Plastic People of the Universe.

Časově vše začíná zhruba okolo československého úspěchu na Světové výstavě Expo 1958 v Bruselu. Kurátorka Veselská ukazuje poněkud vtipný moment, a sice jak se „bruselský styl“, hodně barevná móda plná geometrických tvarů, otiskl do bytového designu a architektonických prvků, přičemž ovlivnil i umění. „Popularita bruselského stylu byla důležitá pro uznání abstrakce. Komunisti pochopili, že se tímto stylem dá prezentovat,“ zmiňuje expertka, podle které se nefigurativní umění stalo přijatelné až v polovině 60. let. „Do té doby se to nesmělo vystavovat ani kupovat, protože na tom nebylo vidět, ‚co to je‘,“ objasňuje.

O vlně svobody, jakou umělci zažívali ve druhé polovině 60. let, a následném rychlém konci, který jim svobodu vzal, píše v katalogu výtvarník Zbyněk Benýšek. „My jsme byli ta generace, která ten komunismus ani nevnímala. Umění už bylo v podstatě tak otevřené, že jsme měli pocit, že žijeme ve svobodné zemi. Tak je to tady trochu jiné – máme levné nájemné, nemáme tady obchody plné zeleniny, ale máme tady časopisy, máme bigbít, máme kontakt na Západ, můžeme jezdit. Samozřejmě, že pro všechny byl osmašedesátý, ten srpen, šok,“ vybavuje si.

K nejvýraznějším dílům reflektujícím pocity z invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 patří grafika Karla Nepraše nazvaná Nepříjemná situace (Hlava v lisu) a koláž od Jiřího Koláře nazvaná Pocta Janu Palachovi.

„I když byla mnohokrát vystavena, trvala jsem na tom, že Kolářova Pocta tu musí být. Je to krásná jednoznačná práce. Kolář zachytil, že ne všichni invazi tanků zvládli,“ ukazuje kurátorka na levou část obrazu, kde je skrumáž osmi parte. „Mezi umělci se objevilo mnoho sebevražd a podivných úmrtí. Kolář do díla vlepil parte těch, kteří jen v letech 1968 až 1969 zemřeli. Chybějí ti, kteří emigrovali,“ dodává.

Emigrace je jednou z dalších kapitol výstavy. „Říká se, že odešlo 300 činných umělců, ale ono jich odešlo mnohem víc. Odešli i studenti, například Jan Knap. Emigrovalo hodně autorů z okruhu strukturalistů a konstruktivistů, protože ti věděli, že úplně skončili,“ zmiňuje Veselská.

Rok 1968 proměnil také české akční umění, se kterým u nás v první polovině 60. let začali Milan Knížák nebo Eugen Brikcius. Výstava dokumentuje Knížákovu Demonstraci jednoho, akci, při které žádal kolemjdoucí, aby kokrhali, zatímco sám ležel na břiše, četl knihu a přečtené stránky vytrhával.

Brikcius v pražské Fürstenberské zahradě zinscenoval happening, při němž měli lidé rituálně přinést chléb k nohám dívky hrající bohyni. Akci však přerušila policie. „Brikcius byl souzený, ale ne odsouzený, protože se mu podařilo získat posudky tří kunsthistoriků, kteří potvrdili, že je to umění,“ připomíná kurátorka.

Akční umění se v Česku rychle etablovalo. Bylo to něco svobodného, lidé na to reagovali. Zatímco první akce se odehrávaly na veřejnosti a účastnily se jich desítky náhodných kolemjdoucích, v 70. letech už se jednalo o soukromé záležitosti. Shromažďování začalo být nebezpečné, přitahovalo policii.

Výstava dokládá dobovými fotografiemi akce pro pár přátel Jana Steklíka, Zorky Ságlové či Olafa Hanela. Jejich následovníci Jan Mlčoch nebo Jiří Kovanda pořádali dokonce jen individuální akce, kterých se několik zasvěcených účastnilo jen v rolích pozorovatelů.

Velký prostor v Litoměřicích patří undergroundovým kapelám, především The Plastic People of The Universe. Jejich manažerem byl historik umění a básník Ivan Martin Jirous, zvaný Magor, který inspiroval k tvorbě například Jana Šafránka. Jirousova sestra Zorka Ságlová pro Plastiky navrhla plakáty ve stylu amerického pop-artu, sochař Karel Nepraš zhotovil obal jejich desky Půlnoční myš, album Leading Horses zase doprovodil umělec Olaf Hanel. To vše je v Litoměřicích k vidění, stejně jako málo známé obrazy inspirované byzantským uměním od Jirousovy ženy, malířky Juliany, rozené Stritzkové.

Nechybějí ani fotografie z Druhého festivalu Druhé kultury, který se roku 1976 konal pod záminkou oslavy svatby Ivana Jirouse a Juliány Stritzkové v Bojanovicích. Právě po něm začalo hromadné zatýkání, na jehož konci byli po soudním procesu čtyři lidé posláni do vězení – Ivan Jirous, Pavel Zajíček, Vratislav Brabenec a Svatopluk Karásek.

„Fotky z Bojanovic jsem vybrala záměrně. Ukazují, že jsou to lidé, kteří neškodí, nic temného se na těch oslavách nedělo. Mně vadí odsuzování undergroundu, když někdo říká – co to bylo za lidi? Pořád lze cítit vliv tendenčního seriálu Třicet případů majora Zemana,“ myslí si kurátorka výstavy Veselská.

Nelidskost naopak projevoval státní aparát, který na Chartu zveřejněnou 1. ledna 1977 zareagoval akcí zvanou Asanace. Vytvářel nátlak na signatáře, aby opustili republiku.

Výslechy, sledování členů rodiny a domovní prohlídky skutečně vyhnaly do exilu mnoho tvůrců. Například výrazného koloristu Petra Koubu, experimentálního básníka a výtvarníka Karla Trinkewitze, Ondřeje Kohouta, syna spisovatele a spoluautora Charty 77 Pavla Kohouta, nebo Jaroslava Hutku, o němž se málo ví, že je vystudovaný grafik. V Litoměřicích jsou k vidění jeho „lidové“ plakáty pro písničkáře z neoficiálního uskupení Šafrán.

Pár umělců podepsalo Chartu neveřejně. Patřila k nim například malířka Dana Puchnarová Štormová, která v té době sama vychovávala dvě malé děti. Své angažmá ale neutajila, stejně byla perzekuovaná. V Českých Budějovicích, kde žila, mohla učit jen děti na základní umělecké škole. Po sametové revoluci působila na olomoucké univerzitě. „Vychovala řadu skvělých lidí, jedna její žačka, astronomka Jana Tichá, po ní pojmenovala planetku,“ zmiňuje kurátorka.

Výtvarníkům se příliš nedařilo skrývat se za pseudonymy. Například Vladimír Líbal ilustroval pod jiným jménem jedinou barevnou knihu českého samizdatu, sborník pohádek disidentů nazvaný Čert má kopyto. Státní bezpečnost ale do měsíce zjistila, kdo je autorem. „Byli infiltrovaní, měli své zdroje. Ale hlavně, na rozdíl od spisovatelů, kteří běžně publikovali pod cizími jmény, u výtvarníků to nešlo. Prozradil je jejich styl. Každý umělec chce být svůj, takže se okamžitě odhalí,“ uzavírá kurátorka výstavy Dana Veselská.

Téměř na konci se nacházejí dva obrazy od Davida Němce, které pořadatelka podle svých slov musela vystavit, neboť je milují chartisté. Abstraktní „portrét“ Vratislava Brabence a Brambory pro pana profesora (Jana Patočku) visely doma v rodině chartistů Dany a Jiřího Němce, kde se lidé z neoficiální kultury scházeli, a dodnes mají díla s touto dobou spojená.