Portrét bez tváře, torzo místo těla. Výstava v DOX zkoumá, jak být dobrý chlap

Přehlídku, která v pražském Centru současného umění DOX potrvá do 24. ledna 2027, v roli kurátora připravil spisovatel Vratislav Maňák. Ten letos knižně vydal pozoruhodnou sérii reportážních esejů nazvanou S Wittgensteinem v gay sauně. Na příkladech ze střední Evropy v nich promýšlí a zkoumá život, pravidla i předsudky obklopující gay komunitu.

Projekt Andros, řecky muž, na tento literární průzkum navazuje. Když pro poslední kapitolu Maňák zpracovával témata spojená s neúplností a nepatřičností, kterou gay komunitě často připisuje heterosexuální většina, došlo mu, že se tato debata týká obecně mužství a maskulinity.

„Sleduji, jak současné středoevropské umění, hlavně malba a fotka, ale také socha a kresba, zobrazuje mužské tělo. Ukazuje se, že mužská tvář i figura bývají velmi často různým způsobem neúplné nebo rozbité. Portrétu pak chybí tvář, z těla se stává estetizované nebo fetišizované torzo, a když už umělec celistvost přece jen zobrazí, prezentuje ji jako násilně pospojovaný kompilát se švy a prasklinami,“ řekl Maňák v rozhovoru pro časopis Host.

Jeho teze zní, že tato fragmentárnost zrcadlí tolik diskutovanou krizi maskulinity. „Mužství tu totiž pokaždé zjišťuje, že něco postrádá a že přesvědčení o vlastní komplexitě je ve skutečnosti klam,“ dodává Maňák.

Pro výstavu v DOX vybral díla od 50 fotografů, malířek či sochařek z Česka, Slovenska, Rakouska, Maďarska, Německa a Polska. „Přesvědčením jsem Středoevropan. Střední Evropa mi tedy přišla jako přirozený prostor, ve kterém se pohybovat,“ vysvětluje autor.

Z tuzemských výtvarníků zde potkáme díla Jiřího Davida, Jiřího Petrboka, který celý život variuje vždy trochu podivné mužské postavy, nebo fotografa Ivana Pinkavy. Ten zkoumá mimo jiné to, jak emoce včetně samoty vyjádřit jinak než skrze oči a tvář. Přehlídku otevírají i uzavírají sochy Kateřiny Komm.

Kurátor práce rozdělil do tří částí pojmenovaných Ztráta kontur, Přetížení těla a Křehké monstrum. Myšlenkovou kostru té první dává obraz Idol od současného rakouského malíře Thomase Riesse, pro nějž je typická rozostřená hranice mezi realitou a snovostí. I na plátně vystaveném v DOX statné tělo oblečené do pěkné bundy tvoří kontrast k dynamicky rozmazané tváři. Co ji trápí, na co myslí, čeho se bojí? Že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, který na svém obrazu Pár na gauči zachytil další umělec zastoupený na výstavě Ruprecht von Kaufmann – tedy že „nasvícená“ by byla tvář ženy, nikoliv muže?

Slovenka Ivana Mojšová na olejomalbě Lovec s mačičkou zachycuje macho sílu, pro část společnosti jeden z odcházejících atributů mužství. Do opačného spektra emocí pak míří malíř Juraj Toman: Detaily nohou oblečených do bílých sportovních ponožek jsou silné svou nedořečeností.

Výstava odkazuje také k dokonalému mužskému tělu, jak jej zaznamenal Leonardo da Vinci. Do této kapitoly patří i Torzo Belvedere II, propracovaná část svalnatého mužského těla od Tomáše Kubíka. Absolvent ateliéru klasických malířských technik Zdeňka Berana na pražské Akademii výtvarných umění svým dílem odkazuje na fragment antické sochy sedícího nahého muže. Kubíkova postava sice má hlavu, ovšem po vzoru životní nejistoty rozmazanou.

Tělo jako předmět erotické touhy by mohl představovat i obraz Záda od Tomáše Němce. Anebo tu jde spíš o stesk a samotu? Odvrácená tvář nabízí více interpretací.

Vratislava Maňáka k přípravě výstavy inspirovala fragmentárnost neboli rozštěpenost mužské existence v 21. století. Mezi díla vystavená v DOX by tak stejně dobře zapadla třeba i hravá dekonstrukce mužské síly v podání Petra Nikla a jeho roztodivných masek nebo ironicky zpochybněná mužská role na kresbách a obrazech Barbory Lungové. Kurátor šel jinou cestou, nicméně neúplnost a zároveň bezbřehost možností mohou být úskalím projektu Andros.

Návštěvníkům poběží hlavou otázky, na čem se dnes zakládá mužství, jakou roli v jeho definici hrají tělo, tvář či autorita, nakolik mužskou sebedůvěru nabourala ženská emancipace nebo jak dnes být „chlapem tak akorát“.

Výstava tak funguje hlavně jako další příležitost pro promýšlení zkušeností, které kromě Maňákovy knihy S Wittgensteinem v gay sauně přináší třeba v Česku populární francouzský spisovatel Édouard Louis. Ačkoliv – jak upozorňuje kurátor – přehlídka nestojí jen na homosexuální zkušenosti.

„Gay sice se svou neúplností soustavněji pracuje, fragmentárnost se ale týká nás všech. Nikdo a nikdy totiž nemůže být kompletní, protože nás od plné existence oddělují role, které zastáváme a které nejde opustit. Mě potom zajímá, jestli a jak si tuhle fragmentárnost připouštíme, a v tu chvíli jde od queer světa poodstoupit,“ řekl v Hostu.

Podobně jako je veřejně zpochybňován gay, totiž může veřejnost zpochybnit jakéhokoliv heterosexuálního muže. „Byť se ta argumentace liší, protože namísto věty ‚nejsi dost chlap‘, která zaznívá u gayů, stojí věta ‚tvoje mužství je toxické,“ uvažuje Vratislav Maňák.