Zpráva z evropských gay saun a klubů. Kniha přibližuje, jak se setkávají muži

Od první stránky literárních reportáží nazvaných S Wittgensteinem v gay sauně je zřejmé, že spisovatel a novinář Vratislav Maňák explicitním popisem erotiky nabízí otevřenou hru ve stylu „ber, nebo nech být“. Kniha, kterou nedávno vydalo nakladatelství Host, nás zavádí do budapešťských lázní Rudas, založených před polovinou tisíciletí osmanskými Turky.

Během výlučně pánského dne starobylé sály s majestátní kupolí připomínají jakýsi tradiční pánský klub. Potom ale pomyslná kamera zaostří na detaily: „Mnozí muži v Rudasi nepřivírají víčka jenom kvůli slasti koupele. Ostří a sledují jiné mokré muže, kteří pomalu korzují v loubí bílých sloupů, nebo otálejí ve sprchách a vyhlížejí nově příchozí, nebo si pohledem měří ty, kdo se s nimi máčejí ve vanách, a když se hodně osmělí, přisednou si blíž, nebo hledají, s kým se zavřít v malé šatní kóji, nebo s tázavým výrazem postávají u dveří vedoucích do páry a plaše pobízejí ke vstupu, nebo se rovnou sesednou na dřevěných lavicích, stehno se opře o stehno a ruce se dají do pohybu, protože rozpálená mlha nabízí laskavou skrýš a úlevné vzdychy mohou mít různé příčiny,“ vypočítává Vratislav Maňák.

Jeho kniha zavádí čtenáře ještě do dalších pěti měst střední Evropy, včetně Prahy, vždy na místa, kde se setkávají muži. Autor nepředstírá pozici nezúčastněného pozorovatele, zároveň ale jako vypravěč nikdy ani přímo nevstupuje do děje.

Pasáže, v nichž „postele zalehla poddajná hnízda vzdychajících těl a člověk se proměnil ve chtivý pulz“, jak básnivě popisuje dění v berlínském gay klubu KitKat, nabízejí čtenářům možnost otestovat si mantinely své sexuální morálky a případné sklony k prudérnosti. Kniha se nesnaží vzbudit soucit s jednou společenskou menšinou. Nejde o snahu přiblížit se tomu, co je statisticky většinové a normální. Chybí tu omluvný tón pro jinakost, kterou si člověk podle všeho nevybírá.

Je na čtenářích, zda se nad předkládanými obrazy z gay saun a klubů pohorší, nebo je ocení jako zprávu o tom, co bývá obvykle vytěsněno na okraj coby znepokojivé.

Nejspíš proto Maňákova reportážně-esejistická publikace začíná cestu po střední Evropě právě v Maďarsku, které se za éry premiéra Viktora Orbána už druhé desetiletí profiluje jako ostrov národně konzervativního myšlení uprostřed Evropy tonoucí v liberalismu. Vládnoucí strana Fidesz prosadila do ústavy existenci dvou pohlaví. Projevy sexuální jinakosti jsou potírány jako projev kulturního kolonialismu Západu s jeho bobtnajícími nároky na práva menšin.

K porozumění světu, před nějž nás Maňákovy reportáže staví, je skutečně nutné adoptovat pojmy jako gay nebo queer, vystihující téma daleko přiléhavěji než lékařský termín homosexualita. Otázkou není, zda si tím většinová společnost nenechává vnutit dekadentní agendu, jak to vykládají populisté. Spíš jde o to, jestli jsme ochotni učinit byť jen nepatrný vstřícný krok, abychom druhým alespoň částečně porozuměli. Střelbou a dvěma mrtvými před bratislavským klubem Tepláreň v říjnu 2022 skončily plané debaty o tom, zda je v našich zemích homofobie reálným problémem.

S ohledem na současné politické proudy, jimiž se sexuální menšiny skutečně mohou cítit ohroženy, je Maňákův text obdivuhodně prostý účelu bránit se ideovému protivníkovi, tedy nacionalistickým populistům a jejich bájím o posvátnosti krve, národa a rodiny. Spíš než střelivo do kulturní války nabízí kniha S Wittgensteinem v gay sauně to, co bychom se špetkou patosu mohli nazvat hledáním identity, lidské důstojnosti, coby hodnoty nezávislé na momentální společenské konstelaci a na tom, jak nás vnímají či hodnotí druzí.

Řečeno v názvu jedné z kapitol, jde o jakousi epifanii bez Boha, v níž se hledající Vratislav Maňák vyjeví sám sobě. Ne snad takový, jaký by měl nebo chtěl být, ale takový, jaký je.

Autor se jako esejista a intelektuál v knize odvolává na dějiny lidského myšlení. Odtud se do názvu dostal filozof Ludwig Wittgenstein, „kterého touha po mužském těle v kulisách prudérní monarchie přivedla k trýznivým výčitkám a mnohaleté obranné askezi“. O čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet, zní Wittgensteinův nejznámější výrok. Maňák ho interpretuje jednak v kontextu filozofovy tehdy společensky nepřípustné homosexuality, ale hlavně jako odrazový můstek k vlastnímu pokusu uchopit a tlumočit zkušenost gay muže.

Nejpřesvědčivější je tam, kde myšlení konfrontuje s vlastní fyzickou zkušeností. Reportážní postřehy naznačují, že odpovídající sexuální orientace ani četba filosofů Ludwiga Wittgensteina nebo Michela Foucaulta nepřipraví jemného intelektuála a introverta na to, co zažije v gay sauně.

Osvobodivý, jemně poťouchlý smích autora se ozývá v kapitole, kde Maňák nabízí místopis domovské Prahy s jejími holandami – jak se v době, kdy byla homosexualita trestná, nazývala místa pro nečekaná dostaveníčka podobně naladěných mužů. Obvykle šlo o značně nehostinná zákoutí, jako pánské záchodky. Překvapením nejspíš bude, že tradice pokračuje na vypulírovaných toaletách nákupních center.

Místy však autorův jazyk podstatu věci spíše zakrývá, než by ji vyjevoval. Jindy suverénní stylista občas na moment přeskočí do jazyka dobové ideologie či dokonce náboženské imaginace v jakési variantě freudovského přeřeknutí, odhalující touhu po harmonickém světě. Například když vysvětluje scény z gay klubů jako zhmotnění „starých fantazií o osvobozeném, bratrském a spolupracujícím lidství“. Nebo když poněkud šišatým jazykem popisuje dění v chrámu hédonismu jako „sex, který se vyvazuje ze svazkových závazků a dává se zcela ve prospěch přítomné chvíle“. Případně, když náhodné erotické dobrodružství vylíčí jako bezmála charitativní projekt, v němž „tělo je tělem pro druhé“.

Což je zcela okrajová výtka k textu inspirativnímu nejen pro komunitu, o níž Maňák píše. Životní zkušenost těch, kdo nedokázali zapadnout do sexuálních a genderových vzorců, nevyhnutelně těsných a nedostatečných, je pro čtenáře cenná a osvobozující bez ohledu na osobní preference a volby. Bez ohledu na to, zda je společnost většinově liberální, nebo konzervativní.