Zkouška rakví, detektory smrti. Osamělost mění byznys s umíráním

V univerzitní učebně v jihokorejském přístavním městě Pusan stojí v řadách rakve připravené k výcviku budoucích zaměstnanců pohřebních služeb. Studenti Pusanského institutu vědy a technologie nad figurínou pečlivě uhlazují tradiční pohřební plátno, a pak ji opatrně ukládají do rakve.

Pro sedmadvacetiletéholetého Čang Čin-jonga nejde o morbidní výjev, ale o příležitost. V zemi s rychle stárnoucí populací a rekordně nízkou porodností je pohřebnictví stále lukrativnější obor. „Poptávka po tomto druhu práce bude jen růst,“ věří.

Na jiném místě Jižní Koreje se do práce chystá i Čo Un-sok. Dříve jej živila hudba, dnes obor, který roste spolu s počtem osamělých úmrtí - s úklidovými pomůckami chodí do tichých bytů, ve kterých zůstaly úhledně srovnané nádobky s kořením, zaprášené krabice s nikdy neotevřenými dárky, někdy i zapomenutý domácí mazlíček.

„Ty domovy jsou jako portréty těch lidí,“ řekl agentuře AFP. Vzápětí změnil tón ze sentimentálního na krutě realistický: „V létě se ten zápach šíří rychle a nic se nedá zachránit.“

Jak specifický je zápach smrti, ví i šestasedmdesátiletá Japonka Noriko Šikama. Žije sama na předměstí Tokia a uvědomuje si, že i jí se jednou nejspíš dotkne takzvané koduši - situace oficiálně definovaná jako „smrt člověka, aniž by se o něj někdo staral, a jehož tělo je nalezeno až po určité době“.

Takto před pár lety zemřela i sousedka Noriko Šikamy. Když si lidé uvědomili, že seniorku dlouho neviděli na balkoně, bylo už pozdě. V bytě ležela mrtvá několik měsíců. „Ten zápach je nesnesitelný… zůstane vám v paměti navždy,“ popsala Šikama.

Pro tyto případy Japonsko do některých domácností zavádí systém kizuna, monitorovací zařízení vybavené senzory, které ověřuje, zda se obyvatel bytu pohybuje.

V komplexech, kde žijí lidé seniorního věku, také hlídkují dobrovolníci, kteří hledají náznaky něčeho neobvyklého - příliš dlouho pověšené prádlo na balkonech, zatažené závěsy během dne, nevyzvednutou poštu a noviny nebo světla svítící celou noc.

Trend osamělých úmrtí se týká i Jižní Koreji, kde je přibližně 42 procent domácností jednočlenných a stále více lidí tak žije i umírá bez partnera, dětí nebo širší rodiny.

Čo Un-sok však neuklízí jen po starých lidech. Volají mu i společnosti pronajímající auta, jejichž zákazníci ve vozech spáchali sebevraždu. Právě tady se nejostřeji ukazuje další temná strana jihokorejské reality - země má nejvyšší míru sebevražd mezi vyspělými státy a osamělá úmrtí se netýkají jen seniorů, ale i těch, kteří si život vzali.

Demografický tlak je v Jižní Koreji mimořádně silný. Země má jednu z nejnižších porodností na světě, téměř polovina obyvatel je starší padesáti let a průměrná délka života dosahuje 83,5 roku.

Singapur se letos stal „superstárnoucí“ společností, což znamená, že pětina lidí je starších 65 let. Thajsko, Vietnam nebo Malajsie se k této hranici rychle blíží.

Klesající porodnost a prodlužující se délka života vytvářejí tlak nejen na zdravotní systémy, ale i na infrastrukturu kolem samotné smrti. Otázky na příští desetiletí jsou tak pro vlády těchto zemí jasné - kdo zajistí péči, kdo ji zaplatí a jak bude vypadat důstojný konec života ve společnosti, o kterou se nemůže postarat vlastní rodina?

Smrt se tak napříč stárnoucí asijskou populací stává sociálním i ekonomickým faktorem, který utváří nová pracovní místa i služby.

Jedním z prvních, kdo v Koreji vycítil obchodní příležitost, byl Gil He-jong, který svůj podnik založil v roce 2011. Z původně jednočlenné firmy Sweepers je nyní franšízová společnost.

„Jen včera jsem byl na třech místech úmrtí,“ řekl Gil, který kvůli pracovnímu náporu některé noci tráví ve stanu v koutě své kanceláře. „Obvykle je zabije nemoc nebo alkohol,“ vysvětlil. „Často jsou obklopeni desítkami nebo stovkami lahví soju.“

Ve svých podnikatelských začátcích neměl konkurenci. „Když jsem s touto prací začínal, téměř neexistovali jiní úklidoví pracovníci specializující se na místa traumatických událostí. Před pěti lety jich bylo možná kolem 30. Nyní jich snadno najdete 300, kteří uklízejí místa osamělých úmrtí,“ dodal Gil.

Pro thajského podnikatele Viroje Suriyaseneeho se smrt stala doslova rodinným podnikem. Vyrábí rakve na míru, od prostých dřevěných modelů až po luxusní kusy s pozlacenými detaily.

Moderní zákazník prý nechce unifikovaný obřad. „Lidé chtějí poslední moment kreativity,“ popsal Viroj a dodal, že v kurzu jsou rakve s LED podsvícením, v barvách oblíbených fotbalových klubů nebo interiéry z luxusního červeného sametu.

„Lidé se dnes chtějí rozhodnout, dokud jsou naživu. Přemýšlejí o tom, co po sobě zanechají,“ vysvětlil obchodník.

V Bangkoku je smrti věnovaný celý festival - na Death Festu si návštěvníci mohou rakve prohlédnout, lehnout si do nich, či si v nich udělat selfie. Akce, která by v evropském kontextu mohla působit až provokativně, spojuje edukaci, otevřenou debatu i jistou nadsázku, se kterou místní ke smrti přistupují.

„Lidé se ptají: co se mnou bude, když nebudu mít děti? Kolik to bude stát?“ řekla organizátorka Wanna Jarusomboon.

V Japonsku se trend přípravy na smrt rozmáhá pod pojmem šukacu. Někteří senioři si i vybírají své „posmrtné jméno“, zkoušejí si líčení do rakve a organizují si pohřební hostiny, dokud jsou naživu, aby si je sami užili.

Trh osamělé smrti rozšiřuje nabídky o služby, které dříve zajišťovala rodina a komunita. Jde tak o zásadní posun oproti tradičnímu modelu, na němž východoasijské společnosti dlouho stály. Do tradic vstupují i moderní technologie.

V Japonsku existují služby, které umožňují „na dálku“ pečovat o hroby - specializované firmy hrob vyčistí, naaranžují květiny, provedou krátký rituál a klientovi pošlou fotografii jako důkaz, že pieta proběhla.

Vedle toho se rozvíjejí digitální památníky a online pietní platformy, kde mohou pozůstalí sdílet fotografie, vzkazy nebo zapalovat virtuální svíčky bez ohledu na vzdálenost.

Ještě dál jde automatizace fyzického prostoru - v tokijských kolumbáriích návštěvník nepřichází ke konkrétnímu hrobu, ale přiloží kartu ke čtečce a robotický systém mu urnu zesnulého přiveze k oltáři ze skrytého úložiště.

Součástí tohoto posunu jsou i nové formy plánování smrti, například digitální závěti nebo správa „posmrtné online identity“, kdy si lidé předem určují, co se stane s jejich daty, účty a vzpomínkami ve virtuálním světě.