Český byznys proniká do Mexika. V bance pro mě neměli kolonku, líčí Češka

/Od zvláštního zpravodaje v Mexiku/

Země, v níž našla druhý domov, se třese nedočkavostí. Mexiko finišuje přípravy na fotbalový šampionát, očekává velkolepý karneval - a po něm vítaný oddech. Kamila Andree nic takového v plánu nemá. „Rosteme. A docela dost. Máme novou budovu, vyjednáváme nové projekty, nové klienty,“ popisuje Češka, která se vdala za Mexičana a z první řady vidí, jak do obrovské země vstupuje český byznys.

Pomalu, pozvolna. Ale kdo už první kroky udělal, vidí příležitost. „Je obrovská,“ přikývne Andree. Mexiko má 132 milionů obyvatel a v počtu obyvatel je tak 12. na světě. Země má rozlohu 1 973 000 kilometrů čtverečních, pro srovnání, Česko 78 870.

Andree má na starosti administrativní chod mexické pobočky české rodinné firmy Albaform, která vyrábí kovové výztuže do automobilů, jsou ve vozech značek BMW, Volvo, Volkswagen i Tesla. Její obrat přesahuje 400 milionů korun ročně. Albaform manželů Vintrlíkových se nejprve z Česka vydal do USA, tam má zhruba 90 zaměstnanců, doma jich působí třicítka. Tím pádem už je mexická pobočka větší, tady mají čtyřicet lidí.

„A zájem je to v Mexiku rozšířit,“ dodá usměvavá Češka. U velkých hráčů v automotive platí naplno odrhovačka Michala Tučného. Ano, všichni jsou už v Mexiku. Buenos días, já taky jdu?

V Albaformu se tak rozhodli. „Spousta našich klientů už tady má výrobu a kupovat drahé výrobky ze Spojených států je pro ně nevýhodné, hledají lokální výrobce. Abychom udrželi krok, šli jsme sem taky,“ vysvětlí Andree.

Její profesní CV ukazuje, že cesty osudu jsou zcela nevyzpytatelné. Na studijním pobytu v Lotyšsku se zamilovala do Mexičana, pak poprvé navštívila jeho vlast - a vznikla další láska. „Hned jsem se tu cítila dobře,“ říká.

Pak s pomocí kontaktů z české ambasády v Mexico City jako vystudovaná právnička získala místo v advokátní kanceláři, pomáhala mexickým i českým klientům, takto se potkala i s manžely Vintrlíkovými: „Řešila jsem pro ně zakládání firmy, sedli jsme si lidsky a pobavili jsme se, jestli už by nepotřebovali někoho i přímo v Mexiku.“

Z uchopené šance je pobočka se 40 lidmi, včetně managementu, obchodníků, HR i řadových dělníků ve výrobě, pro kterou Andree řeší veškerou administrativu a právní záležitosti. Centrála Albaformu sídlí ve městě Querétaro zhruba tři hodiny jízdy severně od metropole Mexico City. A zkouší uspět na trhu, který Češi neprávem přehlížejí.

Mexiko je přitom podle HDP 13. nejrobustnější ekonomikou světa, náleží do klubu G20. Střední třída roste, Mexičané bohatnou. A cizince tu mají rádi. Nejen turisty, i ty podnikající.

„Mexičané jsou velmi přívětiví, nikdy jsem se tu nesetkala s žádnou xenofobií. Jen jsme často pořád Československo. Když jsem si zakládala účet v bance, kolonku Česká republika neměli,“ usměje se Andree. „Zato se hodně setkávám s tím, že mi lidé říkají: Jo, Praha! Tam jsem byl před deseti lety.“

Nejvýraznějšími reprezentanty Česka jsou stále fotbalisté z generace Pavla Nedvěda, případně zlatá gymnastka z olympiády v Mexico City v roce 1968 Věra Čáslavská. Tuzemské firmy si obrovský trh teprve obšlapávají.

„Trump sice chce, aby se firmy vracely do USA, ale to je nereálné. A trendem současnosti je nearshoring,“ připomíná Andree nový pojem, kdy už nedovážíte přes půl světa, nýbrž od sousedů. Což Mexiko přesně splňuje: „Některé náklady na výrobu jsou tu mnohem levnější než ve Spojených státech. Část produkce vyvážíme tam, část prodáváme přímo lokálním partnerům.“

To v éře, kdy majitel klíčů od Bílého domu nepředvídatelně hýbe s cly, zvyšuje flexibilitu. Ale zdaleka nejde o jedinou výhodu byznysu v Mexiku.

„V rámci Latinské Ameriky je to stát s nejvyšší životní úrovní, konkurentem může být leda Brazílie,“ říká Andree. „Platy zaměstnanců přitom nejsou s USA vůbec srovnatelné. U těch hodně specializovaných se ale dají srovnat s Českem.“

Lidé na vedoucích pozicích berou částky od 60 tisíc pesos měsíčně, v korunách zhruba 72 tisíc; ve Spojených státech by jim nestačil ani dvojnásobek. Což ve spojení s cenovou hladinou znamená jediné.

„Když tu má člověk slušnou práci, myslím, že si může žít hrozně fajn,“ říká ze svých zkušeností Andree. A rozebírá i možné námitky, které Čecha napadnou jako první.

Životní náklady? „Nákup v supermarketu nebo na trhu je trochu levnější než u nás, totéž restaurace. Nájem může být výrazně levnější. Bydlíme ve čtvrti, která se gentrifikuje, za třípokojový byt s parkovacím stáním platíme v přepočtu 15 tisíc korun.“

Bezpečnost? „Za pět let, co tu jsem, jsem nezažila žádný incident. Musíte si dávat pozor, třeba nechodit v noci po ulici a do nechvalně proslulých čtvrtí ani přes den, ale zrovna Mexico City je hodně bezpečné, pro mě víc než mnohá velká evropská města.“

Doprava a obávané zácpy? „Umí být náročné, jezdí sem každý den za prací miliony lidí. Ale já pracuju hodně z domu, takže autem nejezdím ve špičkách. A třeba o víkendech je to v pohodě.“

Podnikání v Mexiku je hodně specifické, přitom ne vždy v negativním slova smyslu něco překvapí. „Účet si cizinec založí úplně stejně jako Mexičan,“ říká Andree. Jindy je naopak nezbytně nutné přijmout náturu země, v níž čas schůzky může být spíše obecný ukazatel, než že byste museli na minutu přesně sedět v zasedačce.

„Mexičani jsou hodně zdvořilí, moc neumí říkat ne. Radši naslibují hory doly a nějak to zaobalí, takže se pak všechno odkládá a odkládá,“ říká Andree. „I můj manžel souhlasí, že by bylo možná lepší to změnit, ale mají to v sobě, je to součást jejich kultury. I když přijdete na návštěvu a vůbec nemáte chuť na nabízenou kávu, stejně ji přijmete. Ne se tady bere jako neslušnost.“

Tím spíš je podle ní nutné mít v zemi zprostředkovatele, ať už Mexičana, nebo Čecha. Pak se věci neztrácejí v překladu.

„Musíte znát prostředí. Obchodní vztahy jsou hodně založené na těch společenských, je potřeba jít spolu na večeři, na kafe, na pivo,“ říká Andree. „Já sama někdy preferuji evropskou přímost: My chceme tohle, vy tohle, tak uděláme objednávku. Mexičané se ale vždycky chtějí nejdřív zeptat, jak se máš a jak se ti daří.“

Velkým rozdílem je pak i pružnost trhu práce. „Neexistuje žádná zákonná výpovědní lhůta. Zaměstnanec může přijít s tím, že od zítřka pracuje jinde,“ vysvětluje Andree s tím, že stejně snadno lze i dávat výpovědi, jen jsou pro zaměstnavatele drahé: „Musíte zaplatit odstupné, v tom zákon zaměstnance chrání.“

Mexiko totiž bylo a je levicové. Pro našince někdy až příliš. „Mexičané nadávají na jakoukoli vládu a mrzí je nejen problémy s bezpečností v problémových regionech. Vidí obrovský potenciál, Mexiko má ropu i jiné nerostné bohatství, země mohla být už ekonomicky úplně jinde,“ soudí Andree. Zároveň sama oceňuje, že současná vláda investuje třeba do vlakových spojů, ať už s „jejich“ Querétarem, nebo na turistickém poloostrově Yucatán.

V této pozoruhodné zemi můžete zažít bez přehánění vše, nač si vzpomenete. Když spolu sedíme v kavárně v nejlepší čtvrti hlavního města Polanco, Evropa by jen záviděla. Naopak v chudých federálních státech kontrolovaných narkobarony Mexičané živoří.

„Přirozeností Mexičanů je být šťastní, ať se děje cokoliv. Mají pozitivní náturu,“ líbí se Andree. „Evropan by často řekl: To jsou hrozné životní podmínky. Ale tady každý den svítí slunce a platí, že rodina je nade vše, což není klišé, ale součást kultury. I moje tchyně mi říkala: Mám dva syny a tebe beru jako dceru. To je přece moc hezké.“

Kamila Andree není naivní, nepopisuje život v Mexiku jako pohádku. Potíže země včetně těch bezpečnostních vůbec nezlehčuje, jen touží přepsat mediální klišé o tom, že tu nezažijete nic než války gangů.

„Není to pro každého, člověk musí být otevřenější a víc v pohodě. I já teď říkám převážně pozitivní věci, i když vás tu toho hodně štve, doprava, pomalé úřady,“ jmenuje Andree.

Zároveň na rozdíl od komisních Němců, jejichž velké automobilky už v Mexiku dávno všechny jsou, česká nátura nemá k místní zase tak daleko.

„Třeba oba národy rády děláme věci po svém, umíme si poradit, nějak to obejít,“ říká Andree.

A někde by se klidně i Evropa mohla inspirovat. Třeba tím, jak do zdravotnictví pronikl soukromý sektor.

„Veřejné zdravotnictví je přehlcené. Může se vám stát, že na vás v nemocnici ani nezbude postel. Kapačku nakonec dostanete, i když na zemi,“ říká Andree. „Zároveň je běžné platit zaměstnancům soukromé zdravotní pojištění, i my to jako firma děláme. Pak můžete do privátních nemocnic, kde se sice platí určitá spoluúčast, ale kvalita je úžasná. Jako v hotelu, včetně výběru jídla.“