Recenze: Rockeři připomněli opilé mrtvé kamarády. V čele byl Johnny Depp

Hollywood Vampires byl neformální pijácký klub rockerů, kteří se v 70. letech minulého století scházeli nejčastěji v dodnes existujícím baru Rainbow na hollywoodském Sunset Stripu, tedy úseku ulice Sunset Boulevard. „Stát se členem vyžadovalo mimořádnou stupiditu, protože jste museli být ochotni vypít toho každou noc co nejvíc, dokud vás nesnesou dolů nebo nespadnete ze schodů,“ vzpomínal v roce 1991 rocker Alice Cooper, který se na rozdíl od Lemmyho Kilmistera z kapely Motörhead, Johna Lennona nebo Keitha Moona dožil toho, aby mohl vyprávět.

Teď o tom i zpívá. „Stojím sám / V podniku plném duchů / Jsou tři ráno a zase jsem tu / Přišel jsem se ztřískat / Ale už to není jako dřív,“ líčí ve skladbě My Dead Drunk Friends, kterou tuto neděli uvádí v pražské Sportovní hale Fortuna s kapelou nazvanou právě Hollywood Vampires.

Dnes osmasedmdesátiletý Cooper ji založil s hollywoodským hercem Johnnym Deppem a kytaristou Joem Perrym z Aerosmith. Jednou za pár let se sejdou, aby zahráli coververze svých oblíbených skladeb a zavzpomínali na již nežijící přátele. Poprvé koncertovali roku 2015, od té doby vydali dvě alba s hosty jako Paulem McCartneym či Davem Grohlem a dvakrát už se také představili v Česku.

Minulý měsíc odstartovali Hollywood Vampires první turné po tříleté pauze. Delší prodlevu způsobil souběh okolností, kdy Joe Perry připravoval rozlučkové turné Aerosmith, Alice Cooper propagoval vlastní desku a Depp natáčel filmy. Byl důvod k obavám, britský deník The Telegraph jejich koncertu minulý měsíc udělil jen jednu hvězdičku z pěti s dodatkem, že „vysávají život z klasických rockových pecek“ a že Depp vyzařuje „nulové charisma“.

O ničem takovém naštěstí v Praze nemohla být řeč. Sedmičlenná kapela nechala diváky 20 minut čekat, pak ale odehrála solidní, hodinu a tři čtvrtě dlouhý koncert, jehož leitmotivem bylo připomínání zesnulých. „Jmenujeme se Hollywood Vampires. A jsme tu proto, abychom uctili naše mrtvé, opilé kamarády,“ oznamuje zkraje Alice Cooper.

Předchází tomu animace na velkoplošné obrazovce, která znázorňuje průlet tajuplným zámkem v dešti a končí v kryptě, kde z rakví vylezou čtyři kostlivci. Následně pódium v holešovické hale zahalí kouř a kostlivce střídají muzikanti z masa a kostí. Na scénu je doprovází hlas již nežijícího herce Christophera Leeho, mladším ročníkům známého jako Sarumana z Pána prstenů, avšak dávno předtím hvězdy hororových filmů a představitele hraběte Drákuly.

Téma se vrací celý večer. „Náhlý rychlý skon, tělo umírá / Hudba ale zůstává / Pojďme vzkřísit mrtvé,“ vyzývá Alice Cooper v jejich autorské skladbě Raise The Dead. Pozdější, rytmicky skoro punkrockový track People Who Died doprovázejí fotografie zesnulých muzikantů. Když se objeví Ozzy Osbourne a Prince, z plochy na stání je slyšet hlasitý aplaus.

Úvodní částí večera provází právě člen Rokenrolové síně slávy Alice Cooper, jenž proslul koncertními show s prvky hororu a kabaretu. Před Pražany předstupuje v černém fraku, kalhotách s červeným páskem a masivní přezkou ve tvaru lebky se zkříženými hnáty. Koženými rukavicemi svírá černou hůlku. Bílý make-up na tváři zdůrazňuje namalované černé stíny kolem očí a ústa zvýrazněná rtěnkou.

Není to úplně shock rock, jako když se Cooper před desítkami let nechával na pódiu teatrálně oběsit na maketě šibenice nebo zdánlivě přišel o hlavu pod gilotinou, přesto se kolem něj pořád něco děje. Když v neděli zpívá svůj hit I’m Eighteen z roku 1971, mává kolem sebe dřevěnou berlí, o kterou se chvílemi opírá nebo s ní ukazuje na muzikanty. Přiznaná stařecká nadsázka trochu zjemňuje fakt, že téměř osmdesátník Cooper křičí: „Je mi osmnáct / Ještě nevím, co chci / Je mi osmnáct, musím utéct.“

V závěru show se rocker podobně vrací k hitu o konci školního roku School’s Out, ironicky týden poté, co se čeští žáci do lavic naopak vrátili. Na tuto píseň zpěvák pro změnu nasazuje bílý frak, bílý klobouk a bílou hůlku. Když kapela do publika vystřelí obří nafukovací balonky, Cooper je jeden po druhém hůlkou propichuje. Trochu pouťový dojem umocní, když píseň plynule přejde v coververzi Another Brick in the Wall od Pink Floyd.

Hollywood Vampires sice v letech 2015 a 2019 vydali studiová alba a například jejich také v Praze zahraná skladba The Boogieman Surprise má výborný riff, přesto na ně nikdo nechodí kvůli vlastní tvorbě. Většinu z 21 položek koncertu tvoří coververze písní od The Doors přes Davida Bowieho po AC/DC, přičemž Alice Cooper a Joe Perry uvádějí i songy svých kapel.

Nejsledovanější na pódiu je samozřejmě Johnny Depp, ověšený prsteny, náhrdelníky a náramky na potetovaných pažích, oblečený v černé vestě a košili, černých brýlích a čapce, pod kterou později odhalí pirátský šátek na hlavě. V tu chvíli připomene svou nejznámější filmovou roli kapitána Jacka Sparrowa ze série Piráti z Karibiku, jejíž pět snímků celosvětově utržilo přes 4,5 miliardy dolarů, v přepočtu 94 miliard korun.

Depp se nyní vrátil do Česka v době, kdy podle producenta Jerryho Bruckheimera jedná o účinkování v šestém dílu. A to přesto, že během ostře sledovaného soudu s exmanželkou Amber Heard v roce 2022 rezolutně odmítl, že by Sparrowa ještě někdy ztvárnil.

Spor s exmanželkou Deppa zřejmě natrvalo připravil o část příznivců, přesto jej roku 2021 na karlovarském festivalu vítaly davy a také tuto neděli v Praze, kdykoliv začne zpívat, lidé na ploše na stání hned zvedají nad hlavy mobilní telefony.

Depp pochopitelně není žádný zpěvák, ale zároveň to není špatný kytarista. Hudbě se věnoval dávno před svým debutem ve filmu Noční můra v Elm Street z roku 1984, později mimo jiné natáčel s kapelou Oasis a stál na pódiu se všemi od Shanea MacGowana po kytaristu Jeffa Becka, s nímž vystoupil také v Praze.

Z jejich společné desky Depp připomíná coververzi Venus in Furs, temného hitu skupiny The Velvet Underground, ve kterém basista Chris Wyse smyčcem na elektrický kontrabas napodobuje zvuk elektrické violy Johna Calea. Deppův hluboký hlas se k tomu překvapivě hodí, stejně jako k industriální rockové skladbě The Death and Resurrection Show z repertoáru skupiny Killing Joke, kterou spíše recituje s mechanicky zkresleným hlasem. Alice Cooper za ním celou dobu třese rumba koulemi ve tvaru lebek s červenou stuhou.

Cooper, jenž v Praze mimo jiné hraje na foukací harmoniku, představuje Deppa jako „muže tisíce tváří“. Samozřejmě i toho kytaristu s rockerskými gesty, například když ve skladbě Baba O’Riley z repertoáru The Who teatrálně bičuje svou kytaru Ibanez Destroyer, Johnny Depp hraje. Zjevně si tu roli ale užívá. A sympaticky se v doprovodu zdatnějších muzikantů nedere dopředu a přehnaně na sebe neupozorňuje.

„Když jsem s těmihle chlapy na pódiu, cítím se jako kluk. Vrací mi to svobodu. Ve filmech vám pořád někdo říká, co máte dělat. V téhle kapele mám svobodu, kterou mi jinak moje zaměstnání neumožňuje. A hlavně je to zábava,“ řekl Depp před lety britskému deníku The Guardian. Očividně to stále platí.

Když v závěru koncertu zpívá triumfální hit Heroes od Davida Bowieho, je to navzdory hodně nedokonalému přednesu jeden z vrcholů večera a na hercově zpocené tváři září úsměv. Stejně jako když připomíná Jeffa Becka jeho slavnou instrumentálkou Beck’s Bolero, na kterou Depp symbolicky nasazuje dost možná přímo Beckovu bílou kytaru Fender Stratocaster.

Hudebně největší dojem dělá pětasedmdesátiletý Joe Perry, jenž poctivě hraje většinu riffů a několikrát za večer skvěle sóluje – ve skladbě People Who Died na kytaru Vox ve tvaru Teardrop, v Bright Light Fright z repertoáru svých Aerosmith na model Gibson Flying V. Kromě mnoha dalších kytar Perry hraje i na jednu s portrétem své ženy Billie. Jen když kytarista Aerosmith začne zpívat, například You Can’t Put Your Arms Around a Memory, je to hodně slabé.

Opak platí pro nejméně viditelného člena skupiny, dvaašedesátiletého kytaristu Tommyho Henriksena. „Tommy je náš kapelník. Ví přesně, co se v každé skladbě děje. Když se některý z Vampires ztratí, stačí se podívat na Tommyho,“ popisuje v aktuálním vydání časopisu Classic Rock Alice Cooper, kterého Henriksen roky doprovází a také v Praze s ním prakticky vše zpívá dvojhlasem. Když se v závěru večera Henriksen sám ujme mikrofonu v coververzi Highway to Hell od AC/DC, je to suverénně nejlepší pěvecký výkon.

Na velkoplošné obrazovce dění doprovází většinou asi umělou inteligencí generované klipy plné očních bulv, nemrtvých, žhnoucích lebek či hřbitovů. Když zhruba v polovině vystoupení basista Chris Wyse začne sólovat, nahoře nad scénou se nafouknou několikametrové obří zuby, které už tam pak zůstanou viset po zbytek koncertu, jako by kapela koncertovala ve chřtánu obludy.

Potěší i drobné rekvizity, například zesilovač se žlutou policejní páskou a nápisem „Pozor, tady přecházejí upíři, místo činu“.

Sedmičlennou sestavu doplňují bubeník Glen Sobel, jenž v písni Baba O’Riley sóluje na počest Keitha Moona z The Who, a klávesista v klobouku Buck Johnson. Ten například skladbu You Can’t Put Your Arms Around a Memory ozvláštní hrou na Hammondovy varhany.

Je to záměrně přepálená, s nadsázkou podaná fantazie, která recykluje ta největší klišé a mýty o rockových hvězdách, přičemž jim zároveň vzdává hold. Tak jako je pop music plná umělců čerpajících z 80. let minulého století, vrací se Hollywood Vampires o dekádu dříve. Shodou okolností v době, kdy mladší hvězdy jako skupina Måneskin nebo zpěvák Yungblud přebírají některé prvky tehdejšího stylu zvaného glam rock.

Z nedělního koncertu ale člověk neměl dojem, že by to Hollywood Vampires dělali pro peníze. Spíš opravdu hrají pro radost a vzpomínají autenticky na kamarády. „Upíři opět povstanou. V noci, u vás doma, kdy je tma a nikdo vás neuslyší křičet. Dobrou noc,“ loučí se Alice Cooper. Možná s vědomím, že jednou na těch obrazovkách připomínajících zesnulé budou svítit i jména členů Hollywood Vampires.