Kurt Vile řídil vysokozdvižný vozík. Dnes patří k oceňovaným kytaristům

V džínech, flanelové košili, s tváří částečně skrytou pod hustými zvlněnými vlasy až pod ramena vypadá Kurt Vile trochu jako flákač. Místo zpěvu spíš mluví sám k sobě. Také jeho písně plynou nenuceně, zdánlivě bez většího úsilí. Zdání ale klame.

Americký zpěvák a kytarista je možná plachý introvert pohlcený klukovskou láskou k hudbě. Především se ale jedná o zdatného muzikanta, jenž se znuděně pouze tváří v rámci stylizace. „Jedna věc je samozřejmě ta persona na pódiu. Ale mimo něj se musíte hodně snažit, aby to znělo tak, jak chcete. Musíte se pořádně stresovat, aby byla na konci pohoda,“ řekl v letošním interview hudebník, který se tuto středu po sedmileté pauze vrátil do Česka. V zaplněném pražském prostoru Archa+ jeho koncert poslouchaly stovky diváků.

S výjimkou retro tabule s nápisem evokujícím noční bar na americkém maloměstě byla na pódiu jen pětičlenná kapela. Hodinu a půl hrála převážně skladby z letošní desáté studiové desky nazvané Philadelphia’s Been Good to Me.

Šestačtyřicetiletý Vile byl krátce členem indie sestavy The War on Drugs. S vlastní tvorbou prorazil začátkem minulé dekády. Od té doby předskakoval rockerům Neilu Youngovi i Thurstonovi Moorovi, hrál s Johnem Calem z The Velvet Underground a časopis Rolling Stone jej zařadil na seznam 250 nejlepších kytaristů všech dob.

Nenaplňuje přitom stereotypní představu o oslnivém rockovém virtuosovi. Za celý večer se takto v Arše představí jedinkrát, v hitu Wakin on a Pretty Daze z roku 2013, který natáhne na desetiminutovou stopáž a zpestří dvojdílným sólem se zkreslením za použití takzvaného wah-wah pedálu. „Moje hudba není kdovíjak technická, nic jako třeba Led Zeppelin. V nějakém ohledu mi moje písně vždycky přišly jednodušší. Úplně si s tím nelámu hlavu,“ pronesl v aktuálním rozhovoru.

Hraje zvláštní směs rocku, folku, indie či alternativního rocku 90. let minulého století, osobitý amalgám stejnou měrou inspirovaný Neilem Youngem, Grateful Dead či Tomem Pettym jako Beckem nebo kapelami Dinosaur Jr a Pavement. Skladby jsou místy zasněné, mlhavé, postavené na neustálém opakování motivů a instrumentálních pasáží.

Dojem podtrhují texty připomínající mumlavý proud řeči, hovorově neuspěchané, ledabyle vyslovované, pohřbené hluboko mezi kytarami. Málokdy v nich Kurt Vile artikuluje naléhavější témata. Ke světlým výjimkám patří existenciální song o pocitu odcizení Pretty Pimpin. Skladba s vybrnkávaným motivem, která má na Spotify přes 125 milionů přehrání, nechybí ani na středečním koncertu.

Kurt Vile není žádný rebel. Vyrůstal jako jedno z deseti dětí starostlivé matky a pracovníka příměstské železnice. Otec měl rád bluegrass a country, pročež synovi ve čtrnácti daroval banjo. Z něj přešel Vile na kytaru, kterou si přál víc.

Umělecké sklony spojuje s dětstvím v početné domácnosti, kde se pět kluků tísnilo v jedné ložnici se dvěma palandami a rozkládací postelí. „Každý si našel nějaký způsob, jak unikat do svého světa,“ řekl před lety.

V dospívání ho kromě muziky zaujal skateboard, díky němuž ještě na střední škole poznal manželku. Dnes vychovávají dvě skoro dospělé teenagerky.

Dřív prý pil, to už je ale passé a dnes se označuje za vegetariána. Po střední škole pracoval jako řidič vysokozdvižného vozíku a několik let dělal v pivovaru, od roku 2009 se živí jen hudbou. „Jsem si poměrně jistý, že k vysokozdvižnému vozíku už se nebudu muset vracet,“ poznamenal nedávno.

Prakticky celý život Kurt Vile strávil ve Philadelphii, o které zpívá na aktuální desce. Natáčel ji po nocích, když šly manželka a dcery spát, v domácím studiu. To si postavil ve sklepě domu ve čtvrti Mount Airy, kde žijí desátým rokem. „Vždycky jsem byl noční pták. V jednu chvíli všichni usnou a vy máte celou noc sami pro sebe,“ vysvětluje, jak právě tehdy rozvíjí útržky nápadů, jež přicházejí přes den.

Vile už na město odkazoval dřív, fotografii zdejší zdi s graffiti roku 2013 umístil na obal alba Wakin On A Pretty Daze. Na předešlou desku Watch My Moves se zase nechal zvěčnit s dcerami a krokodýlí maskou na tváři v místním parku.

Na novince teď vypráví o řece Schuylkill nebo bulváru Lincoln Drive. V jednom bodě připomene i dlouholetého spoluhráče Roba Laakse, který zemřel roku 2023 ve věku 44 let.


Philadelphia’s Been Good to Me ale není koncepční album. Obsahuje mimo jiné skladbu Bassackwards, kterou Vile v Praze zařazuje jako přídavek a kde pro změnu zpívá o dovolené na pláži v Ocean City ve státě New Jersey. „Neměl jsem lepší nápad, jak tu desku nazvat,“ pokrčil rameny v interview.

Ze všeho nejvíc novinka vypovídá o Vileově aktuálním rozpoložení: zpívá o zjevně docela příjemném životě, manželce, dcerách, lásce k hudbě i městu. A příliš se s texty nepředře, viz píseň Zoom 97 o tom, jak píše píseň, nebo skladba 99th Song o tom, že už má plnou paměť v kytarovém pedálu. Obě zařazuje také v Arše, kde z nového alba hraje většinu položek, a to počínaje úvodní instrumentálkou Red Room Dub.

Celou dobu ho doprovázejí bubeník Kyle Spence, baskytarista Adam Langellotti, kytarista Jesse Trbovich a klávesista Matthew Jugenheimer, střídající elektrické piano a syntezátor s mellotronem, použitým třeba ve starším songu Girl Called Alex.

Vile si na každou píseň nechává donést jinou elektrickou kytaru, mimo jiné hraje na zachovalý Fender Jazzmaster z 60. let minulého století, dále na model Gretsch Tennessean, kytary Gibson nebo několik akustických nástrojů – na jeden sám bez spoluhráčů přednese titulní skladbu Philly’s Been Good To Me.

Z pedálů kytarista opakovaně využívá fuzz či kompresor, o něco méně zřejmě phaser a overdrive.

Někdejší technika hry na banjo částečně ovlivnila jeho styl, kdy Vile více melodií a riffů vybrnkává prsty. Zvonivý zvuk často vytváří tím, že při hraní nechává horní strunu prázdnou. Jeho písně díky tomu mají lehce transovní nádech, také v Arše bylo vidět, jak se publikum houpe do rytmu. Někdy je to podpořené tím, jak dlouho kytarista opakuje jednotlivé pasáže. Do extrému to ve středu dovádí tvrdší rockovou písní Chance to Bleed, v podstatě celou tvořenou refrénem.

Občas se kapela trochu rozklíží, na pár místech jsou zřetelné nedokonalosti. „Když mám náladu, začnu hrát a ono se to nějak poskládá,“ odpověděl letos Vile na dotaz, jak často cvičí. Chtít ale zrovna po něm perfekcionismus by znamenalo popřít jeho estetiku.

„Daří se mi živit hudbou. Mám z toho fakt radost,“ kvitoval v letošním interview Kurt Vile, kterému není důvod věřit, že by skrýval větší ambice. Takhle to stačí.