Článek
Možná si vzpomenete, jak úpěnlivě jsme vyhlíželi proticovidovou vakcínu a okolo nás umírali lidé v přetížených nemocnicích. A jaké byly fronty a tlaky, když se vakcíny začaly dodávat!
Pro moje německé přátele v Africe, kde šance na vakcínu prostě nebyla, se pandemie proměnila ve snahu onemocnět, aby s důkazem o prodělané infekci mohli cestovat do Evropy a nechat se očkovat. Někteří zemřeli, riziko podstoupili vědomě.
Vakcína byla k dispozici ani ne do roka od začátku pandemie. Za cenu velkých investic, na kterých se významně podílela Evropa i USA. EU jako investor i dozorující regulátor. Základem byl ovšem dlouhodobý vědecký výzkum, v Evropě i v zámoří. Bez něj by to nešlo.
Na celou tuhle smutnou anabázi jsem si vzpomněl v souvislosti s narůstajícím posměchem vůči všem politikám obrany před klimatickou změnou. Zejména vůči unijnímu Green Dealu poté, co člen české vlády deklarativně klimatickou změnu africkým způsobem „zrušil“. Trochu to připomíná 80. léta a rozhodování o tom, zda si připustíme radioaktivní mrak z havárie v Černobylu či katastrofální degradaci životního prostředí u nás a úmrtnost v severních Čechách.
Nezaregistroval jsem v akademických kruzích výraznější ohrazení se proti absurdnosti, v které se česká politika postavila proti dlouhodobě potvrzeným zjištěním mezinárodního klimatického panelu IPCC. Natož pak v obraně implementací navazujících opatření v příslušných oborech a resortech.
Ano, stavět se proti omezování fosilní technologie je populární. Ale státnická politika vyžaduje právě zde sebekázeň. Obhajoba spalovacích motorů vynesla do Poslanecké sněmovny skupinu popíračů změny klimatu, která generuje havlovsky absurdní anti-scientistní postoje jako součást dnešní české vládní agendy. Na vládnutí se opět po dekádách podílejí ti, kteří popírají jak vědu, tak racionalitu, v níž jde o přežití a budoucnost dalších generací.
Stačí si přitom všimnout, jak rychle a silně vysychá naše krajina, jak se odlesnily suchem a kůrovcem naše vrchoviny, jak se mění biotop…
Nic pro seriózní vědce?
Nedivím se, že česká věda spíše zmlkla, od Akademie věd k univerzitám. Pouštět se do diskuse s programovými popírači a vládnoucími „experty“ na klimatickou politiku není něco, oč by seriózní vědec stál. Zejména proto, že dotčená politika seriózní opravdu není.
Navíc, aby svou nízkou odbornou kompetenci ustála, najímá si takzvané komunikační experty, kteří umějí najít tvrzení, jež voličské základně imponují a zároveň neruší její pohodlí zlověstnými vědeckými poznatky. PR machři úspěšně podlamují důvěru v ty, kdo změnu prosazují.
A protože se zde lze dobře opřít o výzkum veřejného mínění, ejhle, jedním z klíčových nepřátel je Green Deal „zakazující auta“. Jeho proponentem je Evropská unie a kruh se uzavírá. Škodlivý „nerozum“ nebydlí u nás, ale v Bruselu, tam třeba adresovat nelibost.
Výzkumné a vědecké pozadí poznatků o zrychlující klimatické změně je pryč, nahradil ho „Brusel“ se svým hloupým Green Dealem. Jako fackovací panák a cíl možného kverulování.
A česká věda z velké části pochopitelně mlčí, protože „Brusel“ to unese, zatímco akademici se zhloupnutím české politiky, která rozhoduje o rozpočtech na vědu, nemusí zabývat.
Mlčení není zadarmo
Kverulování je příznačné tím, že míří proti v převaze užitečnému. Víme všichni, jak nám 22 let členství v EU pomohlo. Počínaje vyčištěním životního prostředí, přes zdvojnásobení počtu univerzitně vzdělaných až po přidání šesti let v délce dožití. V žebříčcích nejšťastnějších společností na světě jsme postoupili do první dvacítky. I když to tak možná nevypadá, unijním institucím věříme násobně víc než svým domácím.
Snížení vědecké účasti ve veřejném diskurzu „horkých témat“ u nás má i své výdaje. Za vytlačení klimatické agendy z politiky platíme dlouhodobou zaostalostí v obnovitelných zdrojích, v jejich vládním zohlednění i v jejich podpoře. Ve sluneční i větrné energetice jsme sotva na čtvrtině kapacity sousedního Rakouska, hluboce jsme propadli i za „uhelné“ Polsko.
Nese to extrémní náklady na import fosilních zdrojů i nebezpečnou závislost na dovozu nafty a plynu, kde jsme se sotva zbavili ruských dodávek a už padáme do područí poněkud neprozíravé operace našich amerických přátel proti Íránu. Kompenzujeme to nadbíháním temným kavkazským režimům.
Místo průběžné, racionální a výzkumem podložené kultivace našich energetických a ekologických možností se také dostáváme do vleku skokových megalomanských projektů jaderné energetiky. Které (ne)zvládáme v periodách dekád a již dnes jsme s nimi cenově mimo racionální poměry. Nepraktikujeme promyšlený a průběžný vývoj, ale krizové šoky.
Pokud lamentuji nad nízkou ochotou či odvahou akademických kruhů vstupovat do stále více sekernického veřejného diskurzu, kde již jasně dominují PR agentury nad fakty a odborností, nutno dodat, že na tango musí být dva. Nabídka kvalifikované rady potřebuje poptávku ze strany kompetentní vlády nebo politiky obecněji.
A upřímně, za jakou práci se lépe vystavují vysoké faktury? Za schopnost prodat nesmysl, nebo za jeho alternaci fakticky správným, ale nepopulárním krokem? Zaostalost se těžce, ale draze prodává a komunikuje. Zdá se, že právě to je jádro dnešní české politiky. Ale diskutujme.
