Čelíme nejsuššímu jaru za 65 let. Česko má plán, ale neplní ho, varují experti

Na Česko se od západu ženou toužebně očekávané deště. Jen těžko však v následujících dnech napraví hrozivou jarní bilanci. V březnu a dubnu na naše území v průměru spadlo jen 32 milimetrů srážek. „Je to nejméně od roku 1961, kdy je plošné zpracování srážek k dispozici v naší databázi,“ upozornili odborníci z Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).

Pro představu, v nejdeštivějších letech to bylo až pětkrát víc, v novém tisíciletí v těchto dvou měsících většinou naprší okolo dvojnásobku. „Půdní sucho konstantně narůstá od začátku března až k vrcholu, který zažíváme. Nejcitelnější je v povrchové vrstvě do 40 centimetrů,“ vysvětluje meteorolog a klimatolog Pavel Zahradníček z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR.

Polovina území Česka trpí dvěma nejvyššími kategoriemi sucha. Nejhůře je na tom pás jižních Čech, Vysočiny, Jeseníků a Beskyd, ale i celá řada dalších oblastí. Pro velkou část země také platí meteorologická výstraha před nebezpečím požárů.

Paradoxně nejméně vody v půdě je však na jižní a střední Moravě a závětrné straně Krušných hor. „Naše mapky tam však tolik červeně nesvítí, protože je to tam už běžný stav,“ dodává Zahradníček.

Srážkově se vymykají také úvodní čtyři měsíce letoška, kdy zatím napršelo pouhých 101 milimetrů srážek. Letošní rok tak zatím aspiruje na překonání smutného rekordu z loňska, kdy za úvodních šest měsíců spadlo 222 milimetrů a bylo to nejnižší číslo za 65 let měření. Za celý rok běžně v Česku spadne okolo 700 milimetrů.

Na extrémním suchu se podepsala i mírná zima. Méně pršelo a v průměru napadlo o 40 % méně sněhu. Se zvyšováním průměrné teploty na zem často dopadnou dešťové kapky namísto sněhových vloček. Roli hraje každý stupeň navíc. Na Lysé hoře za letošní zimu evidovali o 171 cm méně sněhu, v brněnských Tuřanech o 27 cm.

„V posledních letech pozorujeme v ČR výrazný trend, kdy v zimním období přibývá srážek ve formě deště na úkor sněžení. Je to důsledek rostoucí průměrné teploty vzduchu, která má za následek zkracování doby trvání sněhové pokrývky, snižování sezonních maxim výšky sněhu a zvyšování hranice nadmořské výšky, kde se v průběhu zimy vyskytuje souvislá sněhová pokrývka,“ upřesňuje Šimon Bercha z oddělení hydrologického výzkumu ČHMÚ.

Právě zásoby vody ve sněhu jsou však důležité pro hydrologickou bilanci na pomezí zimy a jara. „Kdybychom seřadili od roku 1990 sumy týdenních zásob vody ve sněhu, tak by mezi deseti nejhoršími zimami bylo sedm zimních sezon z posledních dvanácti let,“ dodává Bercha.

Podle něj se maximální zásoby sněhu přesouvají do období mezi prosincem a koncem února, namísto dřívějšího ledna až půlky března. Sněhová pokrývka má pro následné vegetační období zásadní vliv, při tání může konstantně napájet půdu a rostliny.

Letošní teploty byly nadprůměrné hlavně v březnu, ale také v zimě. „Nicméně na současné sucho nemají tak zásadní vliv jako nedostatek srážek,“ podotýká Zahradníček.

Podle něj sice v Česku dlouhodobě neubývá průměrné množství srážek, ale březnové a dubnové úhrny bývají v novém tisíciletí nižší opakovaně a po suché zimě často přichází i suché jaro. „Není to tak překvapivé při změně klimatu, kterou zažíváme,“ říká odborník.

Absence srážek se dále promítá do celého hydrologického cyklu, dlouhodobé povrchové sucho tak vede i k nedostatku vody v půdě a vody podzemní.

Letos byla situace podle Martina Hanela z České zemědělské univerzity v tomto ohledu příznivá díky poměrně nízkým teplotám v první části roku. „Vegetace je oproti jiným letům opožděná, takže nedocházelo k takovému výdeji vody, jíž tak z půdy neubývalo tolik,“ vysvětlil Hanel.

Prudký nárůst teplot v posledních dnech ale situaci významně mění. „Nejextrémnější je situace v Pardubickém a Královéhradeckém kraji, ale i zbytek republiky je silně pod normálem,“ upozornil Hanel.

U hydrologického sucha, tedy množství vody v řekách, situace zatím tak dramatická není. Pokud ale budou pokračovat vysoké teploty a velmi nízké srážky, situace se může rychle zhoršit.

Nedostatek vody v půdě má vliv především na rostliny a zemědělství. Strádající vegetace a žalostný pohled na suchou krajinu ale nejsou jediným efektem, který s sebou chybějící voda v půdě přináší.

„Když v půdě voda je, rostliny ji využívají a výpary ochlazují krajinu. Každý to zná, když jdete po vyprahlém poli, je vám vedro úplně jinak, než když je pole mokré. Má to na teplotu poměrně zásadní efekt,“ dává příklad Hanel.

Pokud je půda suchá, nedochází také k doplňování podzemní vody, což už nyní podle Hanela vedlo k současnému podnormálnímu stavu v Česku.

Obavy naopak lidé nemusí mít z nedostatku pitné vody. „Pokud nedojde k nějaké extrémní události, v celorepublikovém měřítku jsme díky velkým vodním nádržím schopni zvládnout i relativně extrémní sucho,“ shrnul Hanel.

K vysychání ovšem může dojít v obcích, které jsou zásobované z podzemních vod. „To už by byl ale spíše logistický problém s dovážkou vody, který naštěstí zatím nenastal,“ doplnil.

Méně negativně zatím nedostatek srážek a sucho dopadají na lesy, které v poslední dekádě na některých místech zdevastovala kůrovcová kalamita.

Podle mluvčí Lesů ČR Evy Jouklové kvůli dosavadním nízkým teplotám stromy teprve raší, v následujících týdnech je tak stále dost času na to, aby dřeviny dostaly potřebnou vláhu i navzdory výraznému srážkovému deficitu.

Podle Jouklové je úplná ochrana porostů před suchem nemožná. Postupně pomáhá vysazování odolnějších dřevin, ale to je dlouhodobý proces.

„Pro dostupnost vody budujeme malé vodní nádrže v lesích, které mohou zlepšit klima v jejich okolí a zajistit dostupnost vody pro faunu v lese v době sucha,“ shrnuje Jouklová současná opatření.

Po největším požáru v historii Česka v roce 2022 se podle expertů v adaptaci na intenzivnějších sucha částečně probral i stát. Resorty životního prostředí a zemědělství pravidelně aktualizují Koncepci ochrany před následky sucha pro území České republiky. Nyní platí pro období 2023 až 2027.

„Její vyhodnocení očekáváme na konci února 2028. Poté se posoudí, jak se daří jednotlivá opatření uskutečnit a zda je potřeba koncepci prodloužit,“ uvedla mluvčí Ministerstva životního prostředí Veronika Krejčí.

Stát také po letech slibů v roce 2024 schválil „Plán pro zvládání sucha a stavu nedostatku vody pro území České republiky“, své koncepce aktualizují i jednotlivé kraje. Dokumenty shrnují opatření a navrhují další úkoly: Třeba rozsáhlejší propojování vodárenských soustav, budování vodních nádrží, krizové plány pro delší etapy sucha.

„Máme plán pro zvládání sucha, který můžeme vnímat jako jakýsi návod pro instituce, jak postupovat v případě sucha, jak hospodařit s vodními zdroji. Je tam jednoznačně nastavena odpovědnost, kdo koho kdy oslovuje,“ míní bioklimatolog a jeden z největších českých odborníků na sucho Miroslav Trnka z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd.

Podle vědce je však co zlepšovat. „Nemáme jasný časový rámec třeba na příštích deset, dvacet let, v němž bychom si ujasnili třeba potřebu vodních zdrojů. Není na tom shoda napříč politickým spektrem. Přitom zajištění pitné vody pro obyvatele i průmysl nemá být předmětem politického boje,“ dodává Trnka.

Klimatolog a vysokoškolský pedagog Jakub Hruška jde v kritice ještě dál. „Strategické dokumenty jsou jedna věc a chovat se podle nich je věc druhá. To se podle mě neděje. Tyto materiály mají zajistit změnu zákonů, ale ty se mění velmi nedostatečně. Třeba lesní zákon nedává žádné jasné pokyny, jak se chovat v suchých oblastech. Obecně je to velmi slabé,“ míní vědec.

„Předchozí vláda zanedbala budování nádrží na vodu, Ministerstvo životního prostředí zaujímalo značně negativní pozice k přehradám/nádržím na vodu. Také se věnovali ‚boji‘ s uhlíkem, na který vydávali značné množství peněz, které mohly být použity na podporu adaptace na sucho, tedy reálnou ochranu životního prostředí,“ míní ministr životního prostředí Igor Červený.

Adaptační opatření spočívají třeba v obnově či stavbě tůní, remízků, zasakovacích pásů nebo mokřadů. Pokud kříží soukromé pozemky, stát často naráží na překážky. Majitelé jsou v mnoha případech neochotní na opatření na vlastním pozemku přistoupit, odrazuje je také přílišná byrokracie.

„Vlastníci prostě jednají svébytně a je to tak zcela v pořádku. Je potřeba umět s nimi dlouhodobě vyjednávat, s respektem a transparentně – a to ze strany všech státních orgánů a podniků,“ popisuje expertka na problematiku regulace přírodních zdrojů z Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Lenka Slavíková.

V řadě případů podle ní nejde přímo o principiální odpor vlastníků, ale o kombinaci nejistoty, ekonomického rizika a netransparentního vyjednávání. „Pokud má vlastník nést náklady nebo omezení, ale přínosy jsou veřejné a dlouhodobé, je logické, že se do toho sám nepohrne,“ sdělila Slavíková.

Hruška míní, že je role státu nezastupitelná. „Máme dílčí pozitivní příklady větších soukromníků, jako jsou Kinští s lesním hospodařením na Žďársku. Co se ale nemůže žádnému jednotlivci podařit, je proměna struktury české krajiny – že budou renaturalizované vodní toky, které jsou nyní z velké části umělé kanály,“ zdůrazňuje.

Přidává také klíčovou otázku melioračních opatření, včetně závlah či odvodňovacích kanálů, které od dob Rakouska-Uherska postupně proměnily ráz české krajiny a negativně přispívají k jejímu vysušování. „Je na státu, aby to přivedl do stavu, který pro současnou krajinu bude dávat smysl. A tohle žádná vláda od roku 1990 nedělá,“ tvrdí Hruška.

Slavíková vidí slabinu v tom, že stát nemá dostatečně rozvinuté transparentní a funkční nástroje, které by umožňovaly systematické vyjednávání s vlastníky půdy a hledání oboustranně přijatelných řešení. „V tomhle ohledu tedy připravenost státu naráží spíš na institucionální limity než na nedostatek odborných znalostí nebo peněz,“ doplňuje.

Podle jejího univerzitního kolegy Jana Macháče, který se zabývá managementem a ekonomií životního prostředí, brání rychlejšímu zavádění opatření lepší motivace. „V zahraničí se stále zvyšuje ochota vlastníky podpořit třeba platbami, když zadržují vodu v krajině. To je velká cesta, jak to posunout dál,“ říká.

Státní podniky podle něj řeší techničtější opatření v podobě plánování velkých vodních nádrží, Macháč postrádá jiný typ zásahů. „V procesu, který napomůže k ‚houbovité‘ krajině, schopné držet vodu, jsme stále na začátku. Soukromníci vnímají, že když půdu nevyužijí pěstováním plodin, tak je to stojí peníze. Úplně lidsky jsou pro ně zatím tůně nebo mokřady příliš drahý luxus,“ dodává.

Ministerstvo přiznává, že dosavadní pobídky mířily spíše do veřejného sektoru či k jednotlivcům. „Nicméně si uvědomujeme velký potenciál, který pro adaptační opatření skýtá soukromý sektor, a rádi bychom se proto v následujícím období společně s relevantními resorty této problematice detailně věnovali,“ uvedla mluvčí ministerstva Krejčí s tím, že resort chce motivační prostředí i pro soukromníky zajistit.

Trnka zdůrazňuje, že řada zemědělských podniků už rizika sucha bere vážně a dělá maximum. „Mnohé firmy cíleně používají agrotechniku odolnější proti suchu, používají nové plodiny, jako je čirok, které byly před rokem 2015 výjimečné, dělají si větší rezervy v píci či zásobách vody,“ říká.

Nicméně je třeba počítat se stále většími epizodami sucha. „Klíčový je průmysl a odolnost proti suchu. Snížení dodávek vody kvůli suchu je u nás něco, co ani není na obzoru, ale firmy mají mapovat rizika, aby byly co nejodolnější. A stát s tím musí intenzivně pracovat,“ dodává.

Podle něj nyní nedokážeme říct, zda letošní sezonu zachrání třeba větší květnové srážky. „Ale z dlouhodobějších klimatických odhadů nečekáme průměrné zvýšení ročních srážek. Zároveň očekáváme výrazné pokračování nárůstu teplot, více dnů beze srážek. To všechno vede k tomu, že budoucí suchá epizoda může přijít dřív a může být intenzivnější, než jsme kdy čekali. Letošní jarní sucho to dokládá,“ míní Trnka.