Druhý požár Českého Švýcarska připomněl varování vědců

Čtyři roky po historickém katastrofálním požáru Českého Švýcarska hoří národní park na severu Čech znovu. Vypuknutí lesního požáru mezi Rynarticemi a Dolní Chřibskou předcházelo několik menších lesních požárů jinde po republice a hlavně už delší dobu trvající intenzivní sucho, ke kterému se v posledních dnech přidalo i teplo a vítr.

Hasičům se podařilo nenechat požár rozhořet nad plochu 100 hektarů, takže škody jsou s rokem 2022, kdy na českém území shořelo přes 1000 hektarů, mnohem menší. Určitě k tomu přispívá jejich nasazení, lepší zkušenosti i množství práce na prevenci, která se v parku za několik let od velkého požáru stihla udělat. Vypadá to tedy, že sledujeme vlastně pozitivní příběh, protože se ukazuje, že Česko je na lesní požáry lépe připravené.

Dění má ale i negativní poselství.

Připomíná nám totiž varování, které od vědců zaznívá už řadu let – počasí bude lesním požárům v Česku kvůli změně klimatu nahrávat stále častěji a obrana proti nim proto bude stále náročnější.

Předpoklad stojí na jednoduchém principu. Kvůli klimatické změně, ve zkratce řečeno, přibývá teplých dní a přestože množství srážek se kvůli oteplení na našem území prakticky nemění, jejich měnící se rozprostření v čase a prostoru (v Česku hraje roli i úbytek sněhu) spolu s větším výparem způsobeným teplem vyvolává častější a intenzivnější vlny sucha.

„Loni narostl dostatek vegetace a tedy paliva, současně byly vyčerpány zásoby podzemní a půdní vláhy. A do toho přišla teplá zima bez sněhu následovaná velmi suchým jarem. Takže stařina a hrabanka (vrchní vrstvy zeminy) zůstaly spíše načechrané a suché. Dá se říct, že podmínky byly nachystané tak, že loňská biomasa a klest v lesích může dobře hořet,“ popsal podmínky předcházející požáru bioklimatolog a expert na problematiku lesních požárů Miroslav Trnka.

Že jsou takové situace u nás častější než dřív, Trnka dobře ví. Přesně se to pozná podle počtu tzv. dní s požárním počasím, kterých podle studie, na níž se vědec podílel, v Česku přibývá nejméně od roku 1956 a s dalším postupem oteplení klimatu jich bude přibývat i nadále.

Nejde přitom o české specifikum. Zrovna nedávno vyšla v časopise Science Advances globální studie, která došla k výsledku, že počet dní s příhodným počasím ke vzniku a šíření požárů se v průměru globálně za posledních 45 let skoro ztrojnásobil. V Evropě se podle dat unijní služby Copernicus zpracovaných týmem datových novinářů španělské organizace CIVIO od roku 1971 do roku 2021 také zdvojnásobila velikost území, na kterém nastává požární počasí s velmi vysokým nebo extrémním rizikem.

V posledních 20 letech, kdy máme k dispozici kontinuální sadu dat vycházejících ze satelitního pozorování od Evropského informačního systému pro lesní požáry (EFFIS), má tento trend i zřetelně negativní dopad přímo na požáry.

Větších požárů totiž přibývá a zvětšuje se i celková spálená plocha. Zrovna loni přesáhla spálená plocha v zemích EU milion hektarů, což je nejvíc v historii celého datasetu. Druhým nejhorším rokem v historii datasetu byl rok 2017 a třetím 2022:

Nedávno publikovaná výroční zpráva od unijní služby Copernicus Emergency Management Service (CEMS) k datům dodává, že kromě celkové plochy a četnosti požárů se mění i jejich výskyt v čase a prostoru.

„Stejně jako v posledních letech i loňská požární sezona začala brzy, přičemž už v březnu spálená plocha vystoupala na 100 tisíc hektarů. Požáry se také stále víc posouvají do severnějších oblastí, které byly dřív považovány za méně náchylné, jako je například Skandinávie a střední i severozápadní Evropa,“ stojí ve shrnutí hlavních závěrů zprávy.

Že tyto trendy pokračují i v letošním roce, dokazuje právě aktuální situace v Česku. Zvyšování rizika požárů v posledních 20 letech v celé střední Evropě pak jasně vidíme i z přehledu počtu požárů a spálené plochy nejen u nás, ale i u všech sousedních zemí:

Zajímavý je pohled do hlubší minulosti. Ukazuje totiž, že v 80. nebo 90. letech v Evropě nejspíš hořelo velmi podobně, nebo možná ještě více než dnes.

Nevíme to jistě, protože neexistuje ucelený dataset se stejnou metodologií. Alespoň nějaká starší data nicméně lze najít například v loňském vydání výroční zprávy CEMS, v níž u mnoha zemí sice jasně vidíme vícero silných sezon v posledních letech, ale tu vůbec nejsilnější často ještě před rokem 2006.

To je mimochodem i případ Česka, kde mělo v roce 1996 shořet dokonce přes 2000 hektarů, což je o několik stovek víc než v roce 2022, kdy došlo k rekordnímu požáru Českého Švýcarska.

Jinými slovy se zdá, že za posledních přibližně 30-40 let v Evropě vzestupný trend spálené plochy není viditelný. Jde sice jen o letmý pohled na neúplná data, ale podle Trnky se k podobnému obrázku postupně propracovávají i vědci.

„Už jsme dělali analýzu v řadě evropských zemí a už pracujeme na celé EU. Vyplývá nám z ní, že ve většině zemí se spálená plocha na jeden hektar lesa v zásadě nemění, nebo dokonce ubývá,“ řekl k tomu expert.

Paradox s nejvyšší pravděpodobností tkví ve zvyšování kvality hasičských zásahů, monitoringu a prevence, tedy například požárních předpovědí nebo zásahů přímo v lesích mířených na snižování jejich zranitelnosti. Z nárůstu v posledních letech se nicméně bohužel zdá, že změna klimatu tento „náskok“ začíná stahovat a dosavadní zlepšení přestávají stačit.

Podle Trnky může hrát roli i to, že riziko požárů neroste lineárně se zvyšováním teplot. Půda a biomasa jsou kvůli změně klimatu postupně každý rok v průměru o něco sušší, ale dokud vlhkost jemného paliva neklesne pod 15 %, zapálení je poměrně obtížné. Jakmile se však dostaneme pod 5 %, pravděpodobnost zapálení i od malé jiskry nebo nedopalku je násobně vyšší. Jinými slovy postupné zhoršování podmínek nemusí být nějakou dobu v praxi skoro vůbec znát, ale v jednu chvíli přesáhne kritický práh a riziko požárů se zvýší skokově.

Tady už jsme ale na tenkém ledě.

Úskalí v chápání příčin těchto trendů dobře ilustruje i debata kolem globálního vývoje. V ní se totiž dokonce jasně ukázalo, že spálené plochy ubývá. Příčinou nicméně nebylo zlepšení prevence a vyšší efektivita hašení, ale něco úplně jiného.

Podle studie z roku 2017 jsou hlavním důvodem v celosvětovém poklesu změny krajiny v  savanách a travnatých oblastech způsobené zejména rozšířením zemědělství a jeho intenzifikací. Konkrétně je největší dopad snižování spálené plochy připisován změnám v Africe, kde se významně zmenšila požární oblast kvůli omezení cíleného vypalování savan lidmi způsobeného obavami o majetek.

„Poklesy plochy se koncentrují v oblastech s nízkou až střední úrovní stromového porostu, zatímco v hustých lesech je pozorován nárůst,“ zní závěr práce.

Čistě pro Evropu každopádně zatím žádné potvrzené vysvětlení prostě nemáme.

Co z toho celkově vyplývá? Na jednu stranu s jistotou víme, že podmínky vhodné pro šíření požárů jsou v Česku i jinde kvůli změně klimatu stále častější, a že toto neskončí, dokud se nepřestane oteplovat. Na stranu druhou vidíme, že riziko vyplývající z počasí nemusí být vždy rozhodující a mnohdy je v našich silách zamezit tomu, aby se nepropsalo i do velikosti spálené plochy.

„Může se nám podařit nahradit původní smrkové lesy smíšenými, což by riziko požárů snížilo. Pracujeme na predikčním systému FireRisk, spolupracujeme s hasiči i správami národních parků, identifikujeme riziková území a zpracovali jsme například i operativní mapu, která říká, jak snadno se případný požár bude v daném místě krajiny hasit, pokud nastanou pro požár zvláště příznivé podmínky,“ vyjmenoval Trnka několik úrovní, na kterých se už pracuje.

Jak úspěšní hasiči, vědci, úředníci a správci lesů v tomto závodě s rostoucím rizikem budou, ukáže budoucnost.