Unikátní data ukazují, jak složitě v Česku potřební dosáhnou na pomoc

„Není to dobré,“ hlásí Kateřina Kotoulová.

Loni na konci léta pro Seznam Zprávy otevřeně popsala bolestný příběh své rodiny – v zoufalství nad nedostatkem služeb pro osoby se zdravotním postižením se šla udat na Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), že už nezvládá pečovat o svoji nezletilou těžce retardovanou dceru, u které se stupňovaly agresivní výpady.

Odlehčovací služba, která by rodině pomohla nabrat síly? „Bylo mi řečeno, že taková lůžka nejsou, že by to bylo hrozně drahé a nejsou na to peníze. To byla pro mě poslední kapka. Řekla jsem si, že takhle se nedá žít dál, a že dokud mám ještě nějakou sílu, tak to musím vyřešit a umístit ji tak, abychom ji mohli podporovat,“ popisovala matka dívky. Odlehčovací služby totiž mají podle jejích zkušeností například na léto obsazenou kapacitu na několik let dopředu.

„Když už jsem nevěděla, co dělat, tak jsem si řekla, že se půjdu udat na OSPOD, že to nezvládám,“ vypráví, že to byla jediná schůdná cesta, jak dceři zajistit pobytovou službu, protože v takovém případě o umístění rozhodne soud.

Rodiče ale nemají například příliš pod kontrolou, kam bude jejich potomek umístěn. „Vidím, že to není nejvhodnější služba. Je to na míle vzdálené domácnosti nebo komunitní službě. Pokud mám dva lidi na devět klientů, tak to vůbec není možné zvládat,“ říká o devět měsíců později.

Cítí ale, že o problému nedostatku služeb jak pro osoby se zdravotním postižením, tak i pro seniory se alespoň více mluví. „Tlak začíná být větší. Je to samozřejmě dobře, protože tyto rodiny jsou na okraji zájmu,“ konstatuje Kateřina Kotoulová.

Že český systém péče má velké problémy, potvrzuje také aktuální analýza zaměřená na kapacity a financování sociálních služeb pro osoby se zdravotním znevýhodněním a seniory, kterou zpracoval spolek Jednota pro deinstitucionalizaci zastřešující bezmála 40 sociálních organizací. Spolupracoval na ní s Ministerstvem práce a sociálních věcí, které poskytlo úplné datové výkazy za rok 2024.

Tato data odhalují, že kapacity služeb se napříč Českou republikou různí – stejně jako šance na osobní asistenci nebo pečovatelské služby, v jejichž rámci pracovníci vyráží na pomoc přímo k lidem. A podobné je to také i se šancí na umístění v pobytových službách.

Redakce Seznam Zpráv krajské kapacity z analýzy přepočítala na počet obyvatel v seniorském věku podle dat Českého statistického úřadu za rok 2024. Ukázalo se, že v průměru v Česku dosáhne na pečovatelskou službu vyjíždějící do terénu za klientem pouhých 30 seniorů z tisíce a například v Praze je to jen 23 z tisíce.

Vůbec nejnižší šanci pak mají lidé v Ústeckém kraji (20 seniorů z tisíce), naopak relativně nejlépe (39 z tisíce) jsou na tom v Karlovarském kraji. Rozdíly v kapacitách služeb přepočtené na obyvatele kraje tak jsou v těchto regionech skoro dvojnásobné.

Podobně je to s osobní asistencí, tedy službou zaměřenou na pomoc s běžnými činnostmi pro lidi se zdravotním postižením či vážně nemocné. Na tuto pomoc v tuzemsku dosáhne pouhých sedm lidí z tisíce.

Umístění v pobytových sociálních službách se pak dočká v přepočtu 37 seniorů z tisíce – nejméně ve Středočeském kraji (29 z tisíce) a nejvíce v Ústeckém kraji (46 osob na tisíc seniorů).

Redakce kapacity přepočítala na počet seniorů s odkazem na alarmující prognózy Ústavu zdravotnických informací a statistiky. Podle nich poroste počet osob, o které bude potřeba pečovat, převážně z důvodu vyššího věku. V roce 2024 bylo v celém Česku 553 tisíc lidí, kteří vyžadovali dlouhodobou sociálně-zdravotní péči, tedy přestali zvládat žít bez pomoci druhých. V roce 2030 jich má být bezmála 633 tisíc, v roce 2035 přes 704 tisíc a v roce 2040 dokonce 758 tisíc.

„Jsou tři varianty řešení. Buďto budeme potřebu krýt více pobytovými službami, nebo více terénním službami. Nebo další varianta je nenabídnout lidem žádnou pomocnou službu. I to se děje už teď. A i zde vznikají náklady, protože pečující lidé nemohou pracovat,“ konstatuje hlavní autor analýzy Jan Klusáček.

Podle něj data ukázala, že zatímco ve vyspělých zemích se služby spíše zaměřují na podporu osob v domácím prostředí, aby lidé mohli žít co nejdéle ve svých rodinách, Česko naopak více rozvíjí a financuje pobytové služby.

„Je to postavené na hlavu v tom smyslu, že kapacita v pobytových službách je větší než v terénu. Což je z hlediska mezinárodního trendu i z hlediska udržitelnosti nesmysl. Lidé jenom čekají na místo v zařízeních,“ konstatuje.

Podle Terezie Hradilkové, předsedkyně Jednoty pro deinstitucionalizaci, nová data odkrývají, že systémová pomoc dostatečně nereaguje na společenský i odborný posun.

„Vidíme v tom příležitost ukázat, že komunitní služby nejsou doplňující třešničkou na dortu ústavní péče. Buď společnost půjde cestou, že podpoří lidi tam, kde bydlí, pošle služby za nimi a bude masivně investovat do lidí, nebo bude držet systém založený na velkých domech, kde jsou velké jídelny, velké prádelny a kde rodiny svěří blízké do péče cizím lidem a musí se jich zříct,“ říká.

Krajská data zároveň označuje přímo za nerovnost. „Lidé napříč Českou republikou nemají stejný přístup v podpoře,“ vypichuje.

Milena Johnová, expertní konzultantka sociálních služeb a bývalá radní pro oblast sociální politiky a zdravotnictví v Praze, popisuje, že tuzemské zaměření na ústavní péči je „historické dědictví“.

„Před rokem 1989 nebyly pro lidi s postižením v podstatě jiné služby než pobytové. Ústavní péče a pak domovy pro seniory. Po revoluci se začaly rozvíjet nestátní organizace. Vlastně ale nikdy neměly podmínky jako příspěvkové organizace. Byly vždycky závislé na ročních grantech. A když se něco dělo, tak kraj prvně řešil svoje příspěvkové organizace. Bylo to vidět za covidu,“ líčí konzultantka s dovětkem, že za takových podmínek je pro organizace těžké se rozvíjet.

Dalším problémem je pak podle Johnové zažitá představa, že klienti služeb nezvládnou žít – byť s podporou – sami. „Lidé, co pracují v pobytových službách, si neumí představit, že by jejich klienti mohli žít samostatně. Přitom když se podívám kolem sebe v Praze, tak fungují v bytě a mají podporu samostatného bydlení. Představy lidí ve službách jsou, že bez jejich odborné pomoci nejsou lidé schopni obstát,“ říká bývalá radní.

Problémem podle ní je i všeobecný nedostatek bydlení. „Celý systém je nastavený k tomu, že zvýhodňuje řešení pobytovými službami. Ovšem ani na ně není dost veřejných peněz,“ upozorňuje Johnová.

S odkazem na blížící se předpokládanou demografickou vlnu osob závislých na péči druhých pak dodává, že je potřeba rozvíjet celou šíři služeb od asistence, odlehčovacích služeb, pečovatelství až po pobytové služby: „Ale politici říkají, že potřebujeme stavět. Přestřihávat pásky je zajímavější než otevřít terénní službu, kde nic nepřestřihnete.“