Znásilňování a rabování. První osvobozená obec Rudou armádu nevítala

Osoblaha, která leží na Bruntálsku, byla ještě před druhou světovou válkou prosperujícím městem s dvaadvaceti hospodami, našli byste tady cukrovar, pivovar, pět mlýnů, cihelnu, likérku, krajkářskou školu, plynárnu, rybářský revír, okresní soud, spořitelnu. Jenomže většina obyvatelstva byla německé národnosti, podle sčítání obyvatel bylo před válkou ve městě přes dva tisíce německých obyvatel, Čechoslováci se počítali jen na desítky.

Město bylo německé už od třináctého století, po Mnichovu bylo připojeno k Říši. Prvotní nadšení německých obyvatel s počátkem druhé světové války brzy vystřídalo vystřízlivění – většina mužů byla povolána do wehrmachtu a padla na frontě. Už v roce 1940 bylo zboží ve městě na příděl. A v roce 1945 byla zkáza Osoblahy dokonána: už 18. března vjeli do města první vojáci Rudé armády.

Kde se vzali zrovna v Osoblaze? Rudá armáda na počátku roku 1945 postoupila od Varšavy až před Berlín, v bocích tohoto průlomu se ale pořád nacházely silné německé jednotky. Rudá armáda nejprve zlikvidovala německé jednotky na severu v Pomořanech a pak na jihu právě ve Slezsku, to je případ hornoslezské útočné operace, která začala 15. března a týkala se právě i Osoblahy.

„Osoblaha se nacházela v týlu fronty a stala se cílem sovětského klešťového úderu – rychlé skupiny s tanky pronikly německým týlem a odřízly německé jednotky na frontě od přísunu zásob, paliva a pohonných hmot. Obklíčené a odříznuté německé jednotky se pak snažily zničit hlavní síly Rudé armády. Nedaleko Osoblahy se sešly dva klíny Rudé armády, vzniklo úzké hrdlo, kterým se německé jednotky snažily probít na jihozápad,“ popisuje historik Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu strategii vojsk.

Během dvou dní operace byla Rudá armáda před Osoblahou, první sovětský voják do města vstoupil 18. března a ve stejný den přiletěly i první bombardéry. „Německá armáda měla spojení na orgány civilní správy, obyvatelé věděli předem, že se blíží fronta, takže mohli uprchnout, ale jen s tím nejnutnějším, co si vzali s sebou,“ dodává Jakl.

Situaci obyvatelům komplikovalo i to, že samotní němečtí vojáci ustupovali před Rudou armádou metodou spálené země – jednoduše likvidovali strategická místa, jako byly mosty, aby sovětským vojskům znemožnili snadný postup vpřed. Civilní německé obyvatelstvo se snažilo dostat do bezpečí, prakticky všichni prchli směrem do Jeseníků. Někteří ještě stihli využít vlak na trati do Krnova, než byla železnice zastavena. Obnovit poničené koleje se podařilo až po půl roce v říjnu 1945. Prchající německé obyvatelstvo vypouštělo do ulic domácí zvířata, dobytek volně pobíhal po městě a němečtí vojáci, kteří ustupovali, pak brali s sebou hlavně prasata a koně.

Z neděle 17. na pondělí 18. března začal v Osoblaze hořet první dům, vypáleno a jinak poničeno jich nakonec bylo během pár dnů devadesát procent. Osoblaha byla prakticky srovnaná se zemí, z města se stalo bojiště. Mezi prvními shořel mlýn.

„V pondělí 19. března byla zasažena měšťanská škola a v úterý 20. března byl dělem zničen kostel svaté Máří Magdalény. Tentýž den je v plamenech celé osoblažské náměstí a obyvatelé, kteří zůstali ve městě, utíkají ke klášteru žádat o ochranu. Městem se šíří chaos a jde slyšet jen hukot děl, letadel a pušek. To vše doprovází zvuky přivázaného dobytka ve stájích,“ píše historik Jiří Kundráč.

Po pěti dnech bojů nastalo kruté ticho: „Boje v Osoblaze končily a nad městem se vznášely mraky prachu a nebylo slyšet nic jiného než praskání trámů budov, které hořely,“ stojí v kronice Osoblahy.

V deníku místního Josefa Scharberta čteme: „Ruští vojáci drancovali byty, znásilňovali ženy a dívky všeho věku, shromažďovali zemědělské stroje i zvířectvo. Zdraví muži byli donuceni pomáhat při nakládání kořisti a ostatní byli vyhnáni z obce. Několik mužů bylo zabito, nebo odvlečeno do zajetí.“

Rozdíl je, jestli mluvíme o frontových bojových jednotkách, nebo o jednotkách týlových.

„Podle svědectví z některých vesnic na Moravě máme dokonce zprávy o tom, že frontové jednotky varovaly místní obyvatele, aby zamkli ženy a schovali cennosti, protože za nimi jdou další vojáci. Představte si to tak, že armáda na frontě má přední linii pod palbou a ta postupuje jako bojová jednotka. Udržení disciplíny je pro tyto vojáky otázkou života a smrti. Ale potřebují také týl, zásobování střelivem, potravinami nebo někoho, kdo odváží raněné. U těchto jednotek už tak přísná disciplína nepanovala. Ale v Němci osídlených oblastech dostávali v dobytých obcích několik dní na drancování i sovětští frontoví vojáci,“ upřesňuje Jakl.

Z města samotného toho mnoho nezbylo. Holé stěny, vyhořelé domy, kde shořelo všechno, co shořet mohlo. Po válce pak byl zbytek domů stržen a Osoblaha byla z velké části postavena znovu – a osídlena novým obyvatelstvem.

„To, co se v Osoblaze stalo v polovině března 1945, se dá nazvat osvobozením, ale také dobytím nebo obsazením, záleží na tom, z jakého pohledu se na to díváte. Z hlediska Československé republiky šlo jistě o osvobození nepřítelem obsazeného území, město ale bylo během tohoto osvobození téměř srovnané se zemí,“ vysvětluje historik Jakl.

A dodává: „Osoblaha má pro nás jako pro vojenské historiky význam i s ohledem na to, jak vypadá město, přes které přejde fronta: Němci se chtěli stahovat bojem z východu na západ, takže fronta měla původně přejít přes celou zemi. Jako Osoblaha mohly dopadnout další desítky nebo stovky vesnic. Díky tomu, že došlo ke květnovému povstání, Němci z Čech ustoupili a fronta přes ně neprošla. Nebýt povstání českého lidu, mohla stejně jako Osoblaha dopadnout třeba i Praha,“ dodává Jakl.

Rudá armáda přitom nepovažovala Osoblahu za nějakou bránu do Československa, na československé území vkročila už dávno předtím, když postoupila na Slovensko a na Podkarpatskou Rus v roce 1944.

„Vojáci v poli málokdy tuší, kde zrovna jsou, prostě postupují a bojují, Osoblaha pro ně byla jen dalším cílem na cestě, bylo jim celkem jedno, jak se jmenuje. Až my zpětně mluvíme o tom, že Osoblaha byla první osvobozenou obcí na území současné České republiky, ale tuhle hranici jsme nakreslili až po rozdělení Československa v roce 1993,“ uvádí Jakl.

Jak píše historik Jiří Kundráč, během bojů o Osoblahu padlo přibližně osm set vojáků Rudé armády a asi stovka Němců. Někteří původní obyvatelé se do Osoblahy vrátili hned na konci března, místo svých domů ale našli většinou jen spáleniště. Po něm je čekalo vysídlení. A Osoblahu nový osud. S novými dosídlenými československými obyvateli.

Válku a její nelehký konec si ve městě připomínají s nostalgií po prosperujícím předválečném městě, které osvobození a následné dosídlení a moderní socialistická historie proměnily k nepoznání.