Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Tank s věžovým číslem 603 se 10. května 1945 v 10:00 hodin vyšplhal až k Pražskému hradu.
Předtím, na bojové cestě do Prahy, však tanková brigáda československého armádního sboru v SSSR zaplatila strašlivou daň. Do ostravsko-opavské operace byla v rámci 4. ukrajinského frontu nasazena 30. března 1945 s pětašedesáti tanky T-34. Na jejím konci jich 5. května zbylo sedm. A 10. května do Prahy dojely pouhé tři stroje.
A tak si k smrti vyčerpaný velitel tanku 603 Karel Šerák na Hradě oddechl: „Válka skončila, přežil jsem.“
Magazín Seznam Zpráv
Cestování | Jídlo | Životní styl | Architektura | Historie
- Heydrichův mercedes našli ve stodole. Po 18 letech se dočkal opravy
- Z ruiny konírny v Zákupech je barokní skvost
- Poznejte Mallorcu jinak: místo pláží horské treky či kajak
- Od perfektní pizzy po domácí nanuky. Vydejte se na gastrovýlet do Plzně
- Našel vraha z Ploštiny a chtěl ho zabít. Místo toho se partyzán rozplakal
S kamarády ale nijak nejásali. Jenom z Hradčanského náměstí zírali dojatě na Prahu. Město viděli vůbec poprvé. Velitel, tehdy dvaadvacetiletý rodilý volyňský Čech, ho znal jen z vyprávění rodičů.
Dnes je Karel Šerák (1923–2016) téměř zapomenutým hrdinou krvavých bojů. Po celý život žil nenápadně a v ústraní a po krvavých bojích u Zyndranowa, o Dukelský průsmyk či o Ostravu měl války plné zuby. Demobilizoval a s mladším bratrem Josefem se v Chotiněvsi na Litoměřicku vrátili k tomu, co je bavilo a čemu ještě z Volyně rozuměli - k farmaření.
Ač do československé jednoty v SSSR narukovali z rodiny hned tři - i s bratrem a otcem Josefem, při oslavách konce války zůstával Karel Šerák vždy stranou. „No a co? Šli jsme osvobozovat naši Československou republiku,“ svěřil se jednou autorovi těchto řádků.
Historikovi Martinu Vaňourkovi se však podařilo Karla Šeráka rozmluvit, a ten ho pak vtáhl do svého strhujícího životního příběhu. „A já byl rád, že jsem ho mohl poznat. Že se se mnou podělil o zkušenosti ze života na Volyni či o vzpomínky na vítězství i porážky při osvobozování Československa,“ říká historik Vaňourek v rozhovoru pro Seznam Zprávy s tím, že „vlast ovšem na tyto osobnosti tak trochu zapomněla“.
Karel Šerák (vpravo) a jeho bratr Josef. Oba vstoupili do Svobodovy armády, ale po válce se vrátili k tomu, co znali z rodné Volyně - k farmaření. Na snímku z roku 2014 drží společnou fotografii z roku 1945.
Měl jsem to štěstí se s Karlem Šerákem v Chotiněvsi potkat. Ale až na přímluvu jeho příbuzných. Jak se to podařilo vám?
Měl jste tedy velké štěstí, že jste ho rozpovídal. Určitě proto, že vás s ním seznámil jeho příbuzný. Mně trvalo celá léta, než jsem ho rozmluvil. Chvílemi jsem to už vzdával. Nikdy se totiž svým válečným hrdinstvím před lidmi nekasal, neměl ostré lokty, nenapsal žádnou knížku. Na vzpomínky byl Karel Šerák obvykle hodně, hodně skoupý.
To ano. Nestačil jsem se ho ani pořádně zeptat, proč vlastně odešel v roce 1946 z armády.
Patřil ke skupině válečných veteránů, kteří se rozhodli, že z armády po válce odejdou. Jedním z důvodů byl i střet s bývalými prvorepublikovými důstojníky, jimž Šerák a jeho kamarádi přezdívali „naftalíni“.
Veteráni chtěli sice zprvu pokračovat studiem na vojenské akademii, avšak „naftalíni“ je považovali za nevzdělance, kteří své hodnosti posbírali na frontě. A naopak - v bojích ostřílení fronťáci měli „naftalíny“ za pouhé teoretiky, kteří zůstali po okupaci vlasti raději doma. K odchodu z armády přiměla Karla Šeráka i jeho snoubenka Miloslava Škrabalová. Nezažil tedy čistky a represe po komunistickém puči v únoru 1948.
Tankist, gariš, gariš!
Cestu Karla Šeráka z rodné Volyně na Pražský hrad můžeme považovat za jeden z válečných zázraků. V tom smyslu, že se toho velitel tanku 603 vůbec dožil.
Už při bojovém křtu u polské vesnice Zyndranowa totiž zahynula 1. října 1944 celá Šerákova osádka. „Tenkrát padla tak hustá mlha, že nebylo vidět na deset metrů. To si pak snadno spletete vlastní tank s protivníkovým. Řekl jsem proto nabíječi Mauerovi, aby se šel podívat, co je před námi. On mě ale začal úpěnlivě prosit, abych ho nikam neposílal. Zopakoval jsem mu rozkaz, a ten kluk se rovnou rozplakal. Dal jsem mu jednu za ucho a šel jsem na průzkum sám. Chudák Mauer byl tak vynervovaný, že by stejně nic nezjistil,“ vzpomínal Karel Šerák na svůj první boj, který se mu navždy vryl do paměti.
Jak se ukázalo, tím, že se vydal na průzkum místo svého nabíječe, si zachránil život.
K Bráně gigantů
Napadá mě ještě jiný důvod, proč odešli do ústraní: o podstatě stalinského režimu v Sovětském svazu totiž věděli volyňští Češi určitě víc než kdo jiný.
Nepochybně. Po okupaci tehdejšího východního Polska Rudou armádou až moc dobře poznali, co to jsou kolchozy a sovchozy a za jak drsných podmínek vznikaly, zabavování majetku nevyjímaje. Tehdy zažívali opravdu velmi těžké chvíle a o Sovětském svazu si nedělali žádné iluze.
Velmi komplikované vztahy měli však i s Ukrajinci. Proto po válce využili šance zůstat v Československu. Návrat do Sovětského svazu byl pro ně nemyslitelný. Do československého armádního sboru v SSSR vstupovali Volyňáci i proto, aby mohli osvobodit zemi, kterou sice mnozí z nich nikdy neviděli, ale kterou přesto považovali za svou vlast, protože to byla rodná země jejich rodičů.
Karel Šerák při návštěvě výcvikové základny tankového útvaru v Přáslavicích.
A že do toho jdou po boku Rudé armády jim po zkušenostech se stalinským režimem nevadilo?
Tohle už neřešili. Nikdy jsem od nich proto nezaznamenal její kritiku. S rudoarmějci spolu jedli v zákopech, spolu pili vodku a spolu také cedili v bojích krev a umírali.
Ze svého rozhovoru s Karlem Šerákem vím, že měl až fascinující vůli dojet s tankem až do Prahy. Ale jak ho napadlo zamířit přímo na Pražský hrad?
Ten nápad dojet až před Bránu gigantů dostal, když se v Hostivaři potkal s Pražany. Z vyprávění rodičů také věděl, že Praha je srdcem Československa. A Pražský hrad jako sídlo prezidenta pak jedním ze symbolů republiky. O tom kousku se až donedávna v podstatě nevědělo. On sám se s tím nikdy nechlubil. „Vždyť to nebylo nic významného,“ řekl mi jednou.
Klišé Svobodova Buzulku
On si kromě toho ke svým dramatickým válečným zážitkům nikdy nic nepřidával, jak to tak u některých veteránů bývá…
Nikdy neřekl, kolik zničil německých tanků. Nechlubil se. Přesně ale věděl, kolikrát byl jeho tank „podbit“ - zasažen. O to víc mluvil o kamarádech, kteří v bojích zahynuli.
Nebyl ostatně z hrdinů tankové brigády sám, kdo se po válce držel stranou, anebo byl komunistickým režimem odsunut do zapomnění. Valerián Klaban, Bedřich Opočenský, Mikuláš Končický, Vasil Griga, Jaroslav Žitný, Jiří Porazík, Alexandr Záslocký… tihle lidé nebyli v éře komunistů zváni na besedy či přednášky. Zvláštní ale je, že se proto ty jejich vzpomínky jako kdyby zakonzervovaly. Takže když jsem si s nimi pak po čtyřiceti letech sedl, dostával jsem hodnověrné a velmi přesné informace.
A naopak ti, kteří s režimem spolupracovali, vyprávěli stále větší báje, a pak už jen citovali knihu Ludvíka Svobody Z Buzuluku do Prahy.
Sedmdesátkou na Prahu
Konec války se Karlu Šerákovi vždy sléval v jeden obraz. „Hnali nás neustále vpřed… a někdy za každou cenu. Už jsme se v sehranosti mohli rovnat i Wehrmachtu a někdy ho i předčili. Útok následoval útok. Jenomže mně se už do toho tanku tak moc nechtělo. Já už byl tak unavený. To byly furt jen samé boje. Pak vás to ale stejně vždy pohltí a nemyslíte na to, jestli vydržíte, nebo ne. Vlítnete do toho, hází to s vámi a třepe, neuvažujete, jestli vás zabijí, a jen řvete na řidiče či střelce, aby šikovně manévrovali a pálili ze všeho a po všem, co se jen hýbe. Uvědomujete si pouze jedno: dokud střílíte, tak žijete,“ líčil Šerák šílenou válečnou euforii.
Co na vás z vyprávění Karla Šeráka a jeho komunistickým režimem odsunutých kamarádů zapůsobilo nejvíc?
Soudržnost těchto vojáků tankové brigády. To, jak dokázali tu strašnou válku prožít a přežít. V knize Ludvíka Svobody je častá fráze „jak jsme bili německé fašisty, jak jsme bili hitlerovce“. Jenomže tohle by oni nikdy neřekli.
A jak tedy o svých protivnících mluvili?
O německých tankistech či protitankových dělostřelcích mluvili s velkým respektem. Považovali je za velmi nebezpečné protivníky, s nimiž sváděli nesmírně tvrdé boje, ale nepohrdali jimi. Právě o nich se Karel Šerák suše zmiňoval: „Podbili mně tank.“
Také Mikuláš Končický - pozdější profesor katedry tankového a automobilního vojska ve Vyškově - mně vyprávěl, jak si šel při bojích o Ostravu prohlédnout zničený německý tank. Obdivoval jeho optiku, způsob zaměření, ale i palby. Značně převyšovala tu sovětskou. I v tomto smyslu tedy vládl respekt Čechoslováků k tankistům Wehrmachtu.
Historik Martin Vaňourek.
Tím spíš to ale snad budí obdiv k hrdinství vojáků na sovětských T-34.
O tom žádná. Tankisté, jako byl například Karel Šerák, Mikuláš Končický či Bedřich Opočenský, jsou pro mě skutečná válečná tanková esa. Byli to machři, z nichž šel v bojích doslova děs.
Dnešní zájemci o vojenskou historii znají nazpaměť jen jména tankových es Wehrmachtu či jednotek SS. Avšak muži, o nichž hovoříme, si s nimi v ničem nezadali, třebaže měli horší stroje. I Češi se po desetiletí klaněli sovětskému tanku s věžovým číslem 23, ale na ty tři československé s čísly 603, 040 a 725, které dojely v květnu 1945 až na Hradčanské náměstí, se ostudně zapomnělo.
