Vrátíme se! slíbil po Mnichovu Kutlvašr. Pak se vojáci postavili obrovské síle

Když v sobotu 5. května 1945 vypuklo v Praze povstání proti nacistickým okupantům, málokdo řešil, že se píše jeden z nejdramatičtějších příběhů moderních českých dějin. V čele ozbrojených povstalců stanul padesátiletý brigádní generál Karel Kutlvašr – legionářský veterán, hrdina bojů na Sibiři a muž, jehož osud zrcadlil turbulentní dění 20. století.

„Československá armáda tehdy jistě měla po odborné stránce daleko připravenější velitele, ale generál Karel Kutlvašr to v květnu 1945 vzal takříkajíc citem a zvládl to bravurně,“ hodnotí s odstupem 80 let vojenský historik Eduard Stehlík.

Karel Kutlvašr se narodil 27. ledna 1895 v Michalovicích na Vysočině. Je tomu 131 let. Také o něm vyšla kniha vycházející z osobní korespondence či deníků a z rozhovorů s významnými historiky.

V létě 1914 pracoval Karel Kutlvašr v Kyjevě jako zástupce firmy dodávající hospodářské stroje. Konec července ho zastihl začátek první světové války. O pouhé dva týdny později se mezi prvními dobrovolníky hlásil do vznikající České družiny – jednotky bojující po boku ruské armády proti Ústředním mocnostem.

Ruské velení zpočátku Čechy využívalo především jako průzkumníky. „Českoslovenští vojáci byli nesmírně motivovaní, měli dobrou morálku a na ruské poměry byli vzdělaní. Nejenže všichni uměli číst, psát a počítat, ale často ovládali i několik cizích jazyků, zejména němčinu,“ upozorňuje ve zmíněné publikaci historik Michal Rak z Československé obce legionářské.

Zlomovým okamžikem pro legie se stala bitva u Zborova na začátku července 1917. Necelých 3500 československých legionářů tehdy porazilo dvojnásobně silnějšího nepřítele. „Byl to na východní frontě v zákopových bojích první světové války nevídaný úspěch,“ zdůrazňuje Rak. Karel Kutlvašr velel jedné z rot, běžel v čele svých vojáků a byl zraněn. V bitvě však padl jeho starší bratr František.

Karla v dalších letech čekaly další významné bitvy. Například při nasazení legionářů u Kazaně v srpnu 1918 vedl pěší jednotku, která společně s lodním výsadkem město osvobodila. Nicméně legionáři na Sibiři nejen bojovali, ale v chaosu občanské války dokázali rozjet ekonomiku, otevřít doly, továrny, nemocnice. Po tragické sebevraždě oblíbeného plukovníka Josefa Jiřího Švece v říjnu 1918 se stal Kutlvašr velitelem 1. čs. střeleckého pluku a provedl ho zbytkem sibiřské anabáze až domů.

„Příběh Československých legií v Rusku je o velké motivaci, odhodlání, improvizaci a důkazu, že když se chce, je možné vykonat téměř nemožné,“ hodnotí historik Michal Rak.

V únoru 1920 se Karel Kutlvašr vrátil do vlasti. V Praze ho čekalo slavnostní přivítání ministrem zahraničí Edvardem Benešem a průvod městem, kde ho zdravily desetitisíce lidí. „Mladý podplukovník, který velel nejelitnějšímu pluku československých legií, se stal skutečnou celebritou,“ upozorňuje Eduard Stehlík, historik a zároveň ředitel Památníku Lidice.

Paradoxně však následovalo období, které Stehlík označuje za „jakýsi pomalý ústup ze slávy“. Přestože Kutlvašr dosáhl hodnosti generála již ve 33 letech, jeho kariéra se dále výrazně neposunula. V meziválečném období velel 2. pěší brigádě v Chomutově, pěchotnímu učilišti v Milovicích a nakonec 4. divizi v Hradci Králové.

V roce 1938 velel během obou mobilizací exponovanému pohraničnímu úseku v Orlických horách. Po mnichovské dohodě však musel spolu s celou armádou pohraničí opustit. „Vojáky zasáhla obrovská deziluze, šok ze zrady spojenců,“ popisuje Stehlík. Přesto Kutlvašr v prosinci 1938 apeloval na morálku podřízených: „Nepodlehnout depresi, ale pevně věřit, že se vrátíme na stará místa. Vrátíme se!“

V březnu 1939 vznikla vojenská odbojová organizace Obrana národa s cílem připravit celonárodní povstání, které spustí, až bude vhodná doba. „Generál Kutlvašr byl určen pro velení prostoru Velké Prahy v podstatě už na jaře 1939,“ upřesňuje ve výše uvedené publikaci historik Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu.

Během okupace se zapojil do odboje, byť byl vzhledem ke své známosti mezi lidmi a bdělosti nacistických úřadů do jisté míry upozaděný, přesto finančně pomáhal rodinám zatčených vlastenců. Ve druhé polovině roku 1944 se však začali čeští vojáci včetně Kutlvašra intenzivněji připravovat na ozbrojený střet s okupanty.

V sobotu 5. května 1945 k němu konečně došlo. Povstalci vedení Karlem Kutlvašrem se vrhli do boje o Prahu. Klíčový komunikační a zásobovací uzel německé armády.

Na území protektorátu stála téměř milionová armáda polního maršála Ferdinanda Schörnera. „Tak mohutná síla nepřítele nemá v dějinách českého válečnictví obdoby,“ konstatuje Jakl. Praha byla ohrožena z pěti hlavních směrů. „Velmi těžké boje se odehrávaly na náměstí Hrdinů na Pankráci, kde se rozhodovalo, zda se Němci dostanou do centra, a také na Trojském mostě,“ popisuje Jakl.

Povstalci trpěli kritickým nedostatkem zbraní. Přesto odvážně odzbrojovali německé vojáky a obsadili železniční stanice. Důležitou roli sehrála také 1. divize Ruské osvobozenecké armády, takzvaní vlasovci, kteří se zapojili do bojů na straně povstalců.

Osmého května, po čtyřech dnech tvrdých bojů, podepsal německý generál Rudolf Toussaint s generálem Karlem Kutlvašrem a dalšími příslušníky vojenského velitelství a České národní rady protokol o kapitulaci. „Boj Čechů skutečně zkrátil válku o týden až dva,“ zdůrazňuje Jakl. A zachránil nejen Prahu před zničením. První tanky Rudé armády přijely do hlavního města až brzy ráno 9. května. Krom tří tisíc Čechů padlo v Praze 300 vlasovců a prokazatelně zhruba tři až čtyři vojáci Rudé armády.

Při odchodu z jednání o kapitulaci generál Kutlvašr lakonicky pronesl: „Toto bude mít ještě dohru.“ Netušil však, jak prorocká tato slova budou.

Po komunistickém puči v únoru 1948 byl Karel Kutlvašr odeslán na dovolenou a 18. prosince 1948 zatčen. Historik Jindřich Marek v citované publikaci identifikuje tři hlavní důvody perzekuce. Někdejší úspěšný boj československých legionářů proti bolševikům, klíčovou roli Kutlvašra během Pražského povstání – kdy mu Sověti nemohli odpustit, že jim znemožnil Prahu osvobodit výhradně Rudou armádou – a jeho neochotu si zavdat s komunistickou stranou.

Při výsleších se vyšetřovatelům nepodařilo Kutlvašra zlomit. „Generál byl noblesní člověk, který se nenechal vyprovokovat k jakékoliv mstivosti. Reagoval klidně a zdrženlivě,“ popisuje Marek. Ve vykonstruovaném procesu byl následně odsouzen k doživotnímu žaláři.

V komunistických káznicích čekal generála degradovaného na vojína systematický teror. Strávil více než deset let v otřesných podmínkách – na Mírově, v Opavě, Leopoldově i na Ruzyni.

Z dochované korespondence s rodinou vysvítá nejen brutální realita komunistických věznic, ale i nezlomnost generálova ducha. V dopise ze srpna 1949 psal synovci Václavu Švecovi:

„Za tu dobu, co jsem zde, bylo již deset poprav. Když člověk vidí osobně ony nešťastníky, prožívá to zcela jinak, než když čte ta jména v novinách. Já aspoň jsem prožil více než půl století a s hrdostí se mohu ohlédnout zpět. Ale co je zde mládeže při vstupu do života! Děti, chlapci se stávají vězni či trestanci za svůj idealismus, za lásku ke svobodě, za své přesvědčení. Jakou budoucnost mohou mít ti, kteří takto jednají s mladým pokolením?“

Krátce po odsouzení, vyjádřil Kutlvašr v dopise synovci vděčnost za jeho podporu slovy, která odhalují hloubku prožitého neštěstí i sílu rodinných pout:

„Václave, děkuji za zájem a všechnu práci, starosti a za ohromnou péči, kterou jsi mi věnoval. Snad nejsem daleko od pravdy, když to vyjádřím tím, že jsi bojoval a zachránil mi život… Je před námi všemi nyní velký otazník, co bude dále! Zde panoval příliš velký optimismus, ale nyní nastalo rozčarování a jistá deprese. Já vidím před sebou, před námi, souboj s časem.“

Podmínky ve vězení byly drsné. V listopadu 1950, po převozu z Mírova do Opavy, psal Kutlvašr rodině o svých zkušenostech:

„Pětapadesát týdnů jsem byl na Mírově v přísné izolaci na vodové a bramborové stravě a při rostoucím zhoršování. Heslo a nápisy sice hlásaly ‚nesmí býti snižována lidská důstojnost‘, ale papír snese leccos… Ale věřte, že otázka jídla nehraje pro mne žádnou roli a jedl jsem s klidem suchý chléb a nemaštěné brambory.“

Zachovala se i vzpomínka, jak se v Leopoldově setkal s Rudolfem Toussaintem, oním německým generálem, s nímž podepsal kapitulaci. „Spolu byli nuceni vynášet fekálie. Odstřikovalo jim to na nohavice, ale oni to brali s klidným nadhledem a ironií,“ popisuje Jindřich Marek.

Karel Kutlvašr byl propuštěn na amnestii až v květnu 1960. Ve vězení prodělal dva infarkty. Zemřel na podzim 1961, půldruhého roku po propuštění. V nespravedlivém vězení strávil 11,5 roku.

„Příběh Karla Kutlvašra ukazuje mnoho pozitivních vlastností českého národa, ale zároveň poukazuje na to, že si svých hrdinů často nevážíme. Přestože jsme relativně malý národ, plýtváme těmi, kteří si zaslouží respekt a úctu,“ hodnotí Marek.

Náčelník generálního štábu Karel Řehka vidí v odkazu Pražského povstání zásadní význam. „Je vyjádřením hodnot a vůle všech lidí, kteří šest let přinášeli oběti. Čest, odvaha, odhodlání, disciplína, vlastenectví, sebeobětování a nezlomná vůle po vítězství – pokud tohle všechno máte, máte to základní, abyste uspěli i proti početnějšímu protivníkovi.“

Přesto v české společnosti vytrvale přežívá mýtus o zbabělém národě. „Pokud je ve společnosti silné vědomí, že jsme národem zbabělců, jde o důsledek prožitého traumatu. A tím je Mnichov 1938,“ vysvětluje generál Řehka ve zmíněné knize. „Do té doby o sobě Češi smýšleli jako o hrdém, statečném a schopném národě v centru Evropy. A to nekompromisně dokazovali i ve druhém odboji.“

Po pádu komunismu byl Karel Kutlvašr oceněn nejvyššími řády a povýšen in memoriam do hodnosti armádního generála. V Praze má bustu na Nuselské radnici, je po něm pojmenováno náměstí, v květnu 2025 mu byl odhalen pomník v areálu Nuselského pivovaru, kde na sklonku života musel dělat nočního hlídače.

Karel Kutlvašr – legionář, který jako mladík velel elitnímu pluku na Sibiři, generál, který v kritické chvíli převzal velení nad pražskými povstalci, a nakonec vězeň, kterého se pokusil totalitní režim zlikvidovat. Jeho životní příběh je příběhem českého 20. století. Příběhem odvahy, cti a věrnosti ideálům. Ale také příběhem o tom, jak snadno lze na desítky let vymazat hrdiny.

„Já jsem díky němu i jemu podobným při pohledu na český národ optimista,“ dodává Jindřich Marek. „Půlka sice bude dělat ostudu, stejně jako v jakémkoliv jiném evropském státě, ale ta druhá půlka je vždy v dobrém slova smyslu budoucností národa. A Karel Kutlvašr bez jakýchkoli pochybností patřil k té druhé půlce.“