Nejslavnější bitva legionářů: Bojovali jako kočky, musel uznat nepřítel

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vítězství československých legií v bitvě u Zborova, od níž uplynulo 2. července 108 let, bylo až drtivé. Nepřítel očekával frontální útok, jak bylo tehdy ve vojenské taktice obvyklé. Avšak vyrazily proti němu jen malé, rychle se pohybující a kličkující úderné oddíly, které se daly jen velmi těžko zaměřit.

Každý v nich znal svůj úkol. Padl-li některý z velitelů oddílu, nahradil ho okamžitě jiný, vojáci se bezradně nevraceli, ale pokračovali v boji. A do první linie se hlásily desítky dobrovolníků, třebaže si muži uvědomovali, že proražení průchodu v minových polích jen málokdo přežije.

Bitva poblíž ukrajinského města Zborova představovala první významné zastoupení československých legií na východní frontě první světové války. Legionáři tu bojovali na straně Ruska proti Rakousku-Uhersku. „Červenobílí (českoslovenští legionáři - pozn. aut.) proti nám bojovali jako kočky. Jen tak mohli zvítězit,“ shodli se po bitvě velitelé nepřátelské rakouské armády.

Vítězství u Zborova mělo i nemalý mezinárodní ohlas. A nejen to. U Zborova bojovalo 2. července 1917 proti rakousko-uherským jednotkám na čtyři tisíce Čechů a Slováků. Do listopadu téhož roku se i pod vlivem úspěšné bitvy a také díky volnějším pravidlům pro nábor zajatců legie rozrostly na desetinásobek.

„Jen na Rusi jsme měli v různých lágrech 200 tisíc zajatců. Z nich pak do ruských legií vstoupilo 70 000 mužů. Tihle kluci už poznali válku v její nejdrsnější podobě. Věděli tedy, že pokud do toho půjdou znovu a budou-li zajati, tak je popraví za zradu (což se také dělo),“ připomněl před časem v rozhovoru s autorem tohoto článku historik, scénárista a spisovatel Zdeněk Mahler.

Československé legie se díky popsanému vítězství staly po Zborovu významnou silou, o kterou se mohl opřít Tomáš Garrigue Masaryk, když s mocnostmi vyjednával o národní svobodě Čechů a Slováků, a později pak o vzniku společného státu.

„Masaryk si tu sílu dobře uvědomoval, když říkal: ‚Uvádí se o mně, že jsem pánem Sibiře, většího území, než je Evropa, a disponuji třemi armádami ve třech státech (Rusko, Itálie, Francie, pozn. aut.) - a přesto stále figuruji jako soukromá osoba. Žádná velmoc přece nemůže jednat o využití legií, aniž by je uznala. Československo má armádu a nemá statut. Hodláte snad uchránit Rakousko, tento zlý sen s německou páteří?!‘,“ ocitoval Masarykova slova Mahler jako jeden z největších znalců legionářského hnutí.

Československé legie v Rusku, které po vypuknutí tamější občanské války stály na protibolševické straně takzvaných bílých či bělogvardějců, Zdeněk Mahler i kvůli pověstným legiovlakům označoval za „republiku na kolečkách“. A to v době, kdy Československo ještě neexistovalo a nikdo nevěděl, zda vůbec vznikne.

Ať jde o jakoukoliv lidskou činnost, mezi legionáři se našlo vždy dost lidí, kteří přispěli k chodu důležité logistiky jednotek. Měli své strojvůdce, a pokud scházeli, byli těmi zkušenými na různé typy lokomotiv doškoleni. Podobně se to týkalo i bankovnictví, stavebnictví, hutnictví, těžebního průmyslu nebo třeba i vydávání novin.

Mahler měl legionářské oddíly za skvěle organizované samosprávné vojensko-hospodářské celky. „Přežívaly i v těch nejdrsnějších válečných a klimatických podmínkách. Měly své pekárny, koželužné fabriky, masokombináty, kamenické dílny, těžily uhlí a hrály dokonce i divadlo. Krutě přitom zatápěly bolševikům po celé Rusi. I v bitvách, které legionáři prohráli, měli rudí až stonásobně větší ztráty než oni. Nedivme se pak, že legionáři vyvolali u mocností respekt,“ připomínal Mahler.

Jen pro představu: československé vojsko na Rusi disponovalo celkem 531 osobními a 10 287 nákladními vozy, které tvořily 259 vlaků. Když nepočítáme 27 zdravotních a evakuačních souprav.

Jak dobře byli legionáři organizováni a jakou vojenskou sílu představovali, zjistil při pátrání po legionáři Františku Stránském i jeho pravnuk Josef Miřácký.

„Téměř z ničeho vybudovali akceschopný šedesátitisícový sbor a obsadili strategicky významnou dopravní tepnu - transsibiřskou magistrálu. Ve všeobecném hospodářském i politickém rozvalu Ruska se dokázali bez potíží uživit, ošatit, vyzbrojit… Byli nejenom vojenskou jednotkou, ale i perfektně a samostatně fungujícím ekonomickým celkem s pojízdnými kuchyněmi, pekárnami, prádelnami či zbrojařskými a truhlářskými dílnami,“ říká.

Na druhou stranu síla a působení legionářů vyvolávají dodnes trvající nenávist v některých částech Ruska. Například v Lipjagách u Samary legionářům neřeknou jinak než Běločeši, vrazi, banditi a zloději.

Když před časem místní občanka Ludmila Ivanovna Osipovová protestovala u základů pomníku legionářům v Novokujbyševsku - Lipjagách, křičela: „Nájemní Běločeši tu zabíjeli naše lidi! Železniční trať tu lemují hroby zvěrsky ubitých rudoarmějců. Už ve čtrnáctém roce nás Běločeši napadli spolu s Němci.“

A když dostala otázku, proč tak vehementně protestuje, vypálila další salvu výčitek: „Vrazi a zloději, jiné pojmenování pro ně nemám. Jen si, vážený, prostudujte historii a uvidíte, o co vše nás Běločeši oloupili, kolik ruských lidí pozabíjeli, kolik lidského hoře tu po sobě zanechali!“

„Legionáři bojovali o život všemi možnými i nemožnými prostředky, třebaže jim byly určitě proti mysli,“ říká historik Dalibor Vácha. „Jinak by ale to peklo nepřežili a z rozkládajícího se Ruska by se do vlasti nikdy nedostali,“ dodává odborník, který je občas kritizován, že v románech či dokumentech o legionářích popisuje velmi drsné situace, i když podle něj byla realita ještě mnohem krutější.

To, proč desítky tisíc legionářů všechny strázně přežily, i když československé vojsko na Rusi ztratilo v bojích 4200 mužů, bylo podle oslovených historiků především zásluhou přátelství, jaká mezi nimi vznikala - doslova na život a na smrt. Proto se ostatně legionáři mezi sebou oslovovali „bratře“. Vnímali se jako rodina, která drží při sobě i v těch nejkritičtějších chvílích.

Podobné ozbrojené jednotky měli na Sibiři i Poláci. Ty se ovšem brzy pod tlakem Rudé armády rozpadly. Část byla zlikvidována, část byla internována v zajateckých táborech, další vojáci pak přeběhli k rudým, tedy bolševikům. Soudržnost jako u československých legií mezi Poláky neexistovala.

Jedním z mnoha důkazů o odvaze, soudržnosti a obrovské obětavosti legionářů je například také téměř zapomenutý střet u uralského města Zlatoust.

Šlo o jeden z prvních útoků bolševiků na neozbrojený štábní legionářský vlak, který měl podle dohody s bolševiky Zlatoustem jen projet. V soutěsce železničního koridoru rudí ešalon odstavili na slepou kolej a krátce nato na něj po zuby ozbrojená komanda rudých zaútočila.

Boji tehdy ještě neuvyklí, jen málo vycvičení a vyzbrojení legionáři (písaři, muzikanti, kuchtíci, kameníci či truhláři) vyrazili ve smrtelném zoufalství do útoku a své protivníky doslova umlátili klacky či kameny.

„Čechoslováci vyskakují z vlaku, cosi řvou a okamžitě se hrabou do prudkých svahů hlubokého terénního zářezu. Palba krasnoarmějců na chvilku zakolísá, jsou překvapeni novým vývojem situace. A to už legionáři vpadají mezi ně, ozbrojeni tím, co zrovna popadli: noži, klacky, kameny nebo tím, co schovávali: několika ručnicemi, jezdeckou karabinou, pár revolvery, mávají ručními granáty… Ale jako kdyby jim nedošlo, k čemu jsou, používají je víc jako palice,“ píše se o tom v jednom z legionářských deníků.

V boji muže proti muži padlo 29 legionářů. Zatím není naděje na jejich důstojné pohřbení a nelze přehlédnout dochovaný místní pomník s nápisem: „Na tomto místě svedli rudoarmějci ze Zlatoustu boj s běločeským ešalonem. 27. května 1918.“

Vedoucí Muzea československých legií a projektu Legiovlak Jiří Charfreitag uvádí ještě jednu vlastnost společnou většině legionářů: „Byli to mistři improvizace schopní přizpůsobit se i těm nedrsnějším situacím.“

Když tedy velitel bolševické armády Lev Trockij vydal rozkaz k odzbrojení legionářských jednotek, udělali Čechoslováci pravý opak - začali se improvizovaně vyzbrojovat, postupně dobývat území s nezbytnými zásobami, továrnami, ale i doly potřebnými k přežití legií.

Nikdo z bolševiků si podle Charfreitaga neuvědomoval, kdo proti nim vlastně stojí. Že nejde o nevzdělané mužiky, kteří se bez velení generálů neobejdou. Že jde naopak o lidi, kteří samostatně myslí, a podle toho se i chovají.

„To byl i základ vysoce funkčních, svébytných a na dnešní dobu velmi originálních a akceschopných legionářských jednotek. Zároveň je to odpověď na otázku, jak legionáři ruskou anabázi přežili a z válečných hrůz se nezbláznili,“ míní Charfreitag.

Nebylo výjimkou, že legionářská hlídka našla své umučené bratry přibité na pražcích transsibiřské magistrály. Praporčíka Jana Zanášku našli legionáři za nádražní budovou v už zmíněném Zlatoustu s obličejem znetvořeným k nepoznání a s uťatými končetinami. Proto ani legionáři neměli časem s bolševiky žádné slitování. Krutost plodila krutost.

Přesto legionáři neztratili lidskou tvář. Neznásilňovali ženy, což je častý jev válečných konfliktů, ale vzhlíželi k nim jako k bytostem, které doplácejí na válku více - ztrátou blízkých.

A platila i legionářská zásada, že nikdy, pokud je to jen trochu možné, nelze nechat raněného ani mrtvého bratra v rukou protivníka. I za cenu, že se musím vrátit do vražedné palby. „Pokud tedy nějaký legionář zabloudil či byl na Sibiři zajat, jeho bratři vyrazili do tajgy, aby ho našli. Třebaže byly ztráty při těchto záchranných misích mnohdy větší, než kdyby tam zbloudilého či zajatého kamaráda nechali,“ říká historik Vácha.

Místopředseda zahraniční komise Československé obce legionářské Radim Chrást pak mezi charakteristickými vlastnostmi legionářů akcentuje urputnost. „Zakousli se do problému a už nepustili. Uměli se přizpůsobit i velmi divokým a drsným poměrům, které tehdy vládly v carském a pak i bolševickém Rusku. Z každé, i na první pohled beznadějné situace se snažili najít východisko, nevzdávali se a bojovali do poslední chvíle. I proto zůstali - přes všechny vnitřní problémy a přirozené krize - neporaženi,“ říká.

Založili dokonce symfonický orchestr. Na břehu Bajkalského jezera se tak pod širým nebem hrály symfonie Bedřicha Smetany z cyklu Má vlast. I tohle legionáře podle historiků stmelovalo a udržovalo jim vysokou morálku.

Legionáři vzdorovali bolševikům ještě dva roky po vzniku Československa. Poslední vojenské vlaky (ešalony) se vracely přes Vladivostok do nově vzniklé republiky v roce 1920. Společnost v Československu už ale žila jinými starostmi a tito hrdinové tehdy zajímali jen málokoho.