Je starší generace pilná a mladší líná? Vědci zkoumali pracovitost Čechů

Možná to zní povědomě: je večer, pracovní doba dávno skončila, ale notebook zůstává otevřený. Přichází ještě jeden e-mail, rychlá reakce na zprávu kolegovi, úprava plánu na druhý den. Pracovní a volný čas se nenápadně slijí do jednoho dlouhého dne.

Mimo pracovní dobu pracuje často zhruba každý třetí člověk v Česku – především kvůli digitálním technologiím, které to umožňují snadněji než kdy dřív. Ukazují to výsledky studie týmu IRTIS z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity s názvem Když práce nekončí.

Častým stereotypem je, že mladší lidé si volný čas hlídají více – opakuje se například tvrzení, že zejména zástupci generace Z (tedy převážně dnešní dvacátníci) po pracovní době mnohem častěji neberou telefony. Podobná tendence se ale ve výzkumu nepotvrdila.

„Zkoumali jsme různé věkové skupiny i různé úrovně vzdělání a nenašli jsme rozdíly v tom, jak jak moc lidé pracují mimo pracovní dobu prostřednictvím digitálních technologií nebo jak se regenerují,“ popisuje spoluautor studie Jaroslav Sýkora.

„To nás samotné také překvapilo, protože v médiích se často objevuje, že generace mají odlišné pracovní návyky,“ přiznává Sýkora.

Rozdíly nejsou ani mezi muži a ženami. Data naznačují, že vztah k práci závisí spíš na individuálních preferencích – zda člověk rád odděluje volný čas a pracovní čas a jak moc se s prací identifikuje.

Časté pročítání e-mailů nebo rychlé odpovědi na zprávy po pracovní době mohou působit nevinně, ale mají výrazný dopad na to, jak dobře si člověk odpočine. Z výzkumu vyplývá, že čím více lidé pracují mimo oficiální pracovní dobu prostřednictvím digitálních technologií, tím méně se dokážou skutečně zregenerovat – ať už jde o odpoutání od práce nebo vysloveně o relaxaci.

Tento problém se ještě prohlubuje u lidí, pro které je práce důležitou součástí identity. Ti jsou mimo pracovní dobu aktivní častěji. „Ačkoli má někdo práci rád a je pro něj důležitou součástí identity, může mu to v regeneraci škodit,“ upozorňuje Sýkora.

Práce mimo oficiální hodiny je přitom často nenápadná: nejčastěji začíná jedním jednoduchým úkolem, jako je třeba odpověď na zprávu nebo e-mail. Ale u toho to zůstane jen málokdy.

„To si často neuvědomujeme. Řekneme si, že odpovíme na jednu věc, ale často to vede k další drobnosti, komunikaci nebo dokončení kusu práce. To se nasčítá, až z toho vznikne celovečerní aktivita,“ komentuje Sýkora.

Přestože většina respondentů uvádí, že často zažívá relaxaci či psychické odpoutání od práce, vysoký podíl pracovních myšlenek ve volném čase ukazuje, že českým pracujícím se často nedaří opravdu „vypnout“. Tři čtvrtiny lidí totiž na práci myslí i ve volném čase. Většina lidí navíc při práci mimo pracovní dobu kombinuje více aktivit najednou, což zvyšuje mentální zátěž.

Co s tím ale lze dělat? Odpovědnost nenesou jen nadřízení, ale i samotní zaměstnanci. Klíčová je přitom dlouhodobá perspektiva – přepracování často začíná nenápadně, třeba právě tím, že člověka práce jednoduše baví.

„Často třeba nastoupíme do nové práce a dáváme do ní hodně energie. Pokud si ale nevytvoříme čas na regeneraci, může nás to rychle vyčerpávat. Je potřeba si to uvědomit a začít vědomě budovat hranice,“ vysvětluje Sýkora.

Prvním krokem může být osobní inventura, kdy si lidé položí otázky, jak velkou roli pro ně práce hraje nebo kolik času jí chtějí realisticky věnovat. Podle odborníků už podobná sebereflexe pomáhá lépe rozpoznat okamžik, kdy se hranice začínají stírat.

U digitálních technologií mohou pomoci i drobné triky. Například nastavení samostatných profilů v e-mailu nebo prohlížeči, barevné odlišení pracovního a soukromého účtu či jiné vizuální „stopky“. „I jeden klik navíc může pomoci tomu, že nebudu tolik pracovat mimo pracovní dobu, nebude mě to lákat a umožní mi to lépe regenerovat,“ dodává výzkumník.

Pokud je přesto nutné občas něco dokončit večer nebo o víkendu, vyplatí se zavést rituály, které práci od volného času jasněji oddělí. Stejně jako během pandemie může pomoci třeba převléknutí se do „pracovního“ oblečení - a po dokončení ho zase odložit.

Tam, kde to prostor dovolí, funguje i fyzické oddělení: mít jasně určené místo, kde se pracuje – a stanovit si, že například v ložnici nebo obýváku se nepracuje nikdy.

Klíčovou roli mají také zaměstnavatelé. Právě firemní kultura a očekávání nadřízených často rozhodují o tom, zda se lidé dokážou skutečně odpojit. Organizace by proto měly jasně nastavit, kdy a jak mají být zaměstnanci dostupní, a zda je práce po pracovní době vůbec žádoucí.

Někteří zaměstnavatelé - především v zahraničí - na to začínají reagovat. Například ve Francii se stalo velkým tématem „právo na odpojení“, tedy garance, že zaměstnanec nemusí reagovat mimo pracovní čas. V zemích Beneluxu zase některé firmy po pracovní době vypínají možnost psát na e-mailové servery nebo zakazují pracovat během obědové pauzy.

„Ukazuje se, že i tato krátká pauza je důležitá pro kvalitní regeneraci a nabírání energie. Pokud ale člověk neodpočívá dlouhodobě, může to mít i ekonomické dopady. Souvisí to se zhoršeným zdravotním stavem a zvýšeným stresem. A v dlouhodobém měřítku i se zhoršeným pracovním výkonem či syndromem vyhoření. To není typicky žádoucí pro zaměstnavatele ani zaměstnance,“ zdůrazňuje Sýkora.

Jenže to může být v praxi náročné. V každodenním provozu se objevují situace, kdy je mimo pracovní dobu potřeba fungovat.

Jaroslav Sýkora pro takové situace proto doporučuje rozdělit si komunikační kanály podle toho, jak je daná věc akutní. „Konkrétní příklad: e-mail – nekoukáme na něj ve volném čase, není urgentní, počká do zítřka či dvou dnů. Komunikační kanály jako Teams nebo Slack – očekává se odpověď v pracovní době, ideálně do několika minut. Telefonát – používáme jen v nejurgentnějších případech,“ popisuje Sýkora, jak může takové nastavení vypadat.

Pravidla mohou být různá v závislosti na konkrétním pracovišti i zaměstnancích. Důležitá je ale diskuze. „Je důležité se o tom bavit, nastavit to jednou, ale průběžně se k tomu vracet, revidovat to a opečovávat. Zjišťovat, jak to funguje, pro koho to funguje a co je potřeba změnit, aby to vyhovovalo největšímu počtu spolupracovníků,“ uzavírá výzkumník.