Článek
Příběhů o úspěšných útěcích z jedné z nejstřeženějších zemí světa, Korejské lidově demokratické republiky, není mnoho. Zatímco ještě kolem roku 2009 statistiky hovořily o více než dvou tisících přeběhlíků ročně, v posledních letech jejich počet sotva dosahuje dvou set.
Severokorejské vládě se postupně daří zalepovat slabá místa v ochraně hranic. Od roku 2020 KLDR podél hranic s Čínou a Ruskem buduje stovky kilometrů nových, mnohem sofistikovanějších plotů, zdí a strážních stanovišť a hranici tak fyzicky betonuje.
Situaci uprchlíků nepomáhá ani spolupráce KLDR s Čínou, která odhalené Severokorejce vrací zpět a o jejich dalším osudu se lze jen dohadovat.
V tomto kontextu je pak každý další příběh o úspěšném útěku vzácný, natož pak když se podaří utéct celé severokorejské rodině.
Pečlivý plán
Bratři Kim Il-hjok a Kim I-hjok se na útěk připravovali deset let. Podařilo se jim prakticky nemožné - do Jižní Koreje dorazili po moři spolu se dvěma malými dětmi ukrytými v jutových pytlech, těhotnou ženou Kim Il-hjoka, jeho matkou, švagrovou a tchyní.
Na cestu zabalili i popel jejich otce, který byl původním strůjcem plánu - 6. května 2023, kdy nad Žlutým mořem zuřila bouře poskytující ideální kamufláž pro útěk, se však nedožil.
„Moje žena nechtěla uprchnout,“ popsal Kim Il-hjok americké stanici CNN, která příběh rodiny zmapovala. „Bála se hlavně toho, že to podnikne během těhotenství. Pořád jsem se ji snažil přesvědčit a říkal jsem jí, že do Jižní Koreje musíme odejít kvůli tomu dítěti. Ptal jsem se jí, jestli chce, aby naše děti vyrůstaly v takové zemi. Nakonec se nechala přesvědčit a rozhodli jsme se utéct společně.“
Nešlo o ukvapené rozhodnutí, nýbrž o pečlivý dlouholetý plán, během kterého rodina nejdřív pomalu budovala nový život v severokorejském přístavu.
„Naše rodina původně neměla s loděmi ani rybolovem nic společného, žili jsme ve vnitrozemí, daleko od moře,“ vysvětlil Il-hjok. „Můj otec říkával: ‚V této společnosti není naděje ani způsob, jak ji změnit. Tam venku je širý, svobodný svět. Pojďme do Jižní Koreje.‘“
Mladšímu z bratrů se po letech v novém oboru podařilo získat vlastní loď i důvěru straníků. Díky úplatkům brzy vybudoval úzké vztahy s místními bezpečnostními důstojníky.
Z vyprávění Kim Il-hjoka tak vyplývá, že jeho rodina nepocházela z nejnižších sociálních tříd, ale z nové střední třídy, která zbohatla díky šedé ekonomice.
„Můj otec obchodoval se starožitnostmi, zlatem a dokonce prodával uhlí přepravované vlakem,“ vysvětlil Kim Il-hjok. Jeho rodina dokonce vlastnila úředně registrovanou velkou televizi i jednu menší, kterou koupili a propašovali od obchodníků z Číny.
Z měděného drátu si vyrobili provizorní anténu, díky které mohli sledovat i 10 jihokorejských stanic vysílaných ze Soulu. „Anténu jsme schovávali zmačkanou a v případě potřeby ji rozbalili,“ dodal.
Právě sledování televize rodině ukázalo zcela nový svět - kde v domech svítí světla i v noci, lidé mají dostatek jídla, teplou vodu i možnost volného pohybu.
Rodina se dvěma televizory je v KLDR považovaná za bohatou a její příběh boří mýtus, že Severokorejci utíkají na jih kvůli materiálním nedostatkům - Kimovy nepoháněl hlad, nýbrž beznaděj. I na té se Kimovým podařilo během pandemie zbohatnout - začali prodávat zboží potřebné pro přežití. Zeleninu, ovoce i další zemědělské produkty.
„V té době mnoho lidí umíralo hlady. Každý den jsem slyšel příběhy o tom, že někdo zemřel, byl okraden nebo napaden. Jednou jsem koupil rýži za 4000 wonů za kilogram a po jediné noci jsem ji mohl prodat za 8000 nebo dokonce 10 000 wonů. Můj podnik vzkvétal. Nebyl jsem jediný. Ostatní obchodníci jako já vydělávali ještě víc, zatímco ti, kteří neměli nic, hladověli ještě víc,“ vzpomínal Kim Il-hjok.
Přes minové pole a moře ke svobodě
Kimovi však věděli, že útěk po moři bude extrémně náročný - budou muset uniknout pozornosti hlídkových člunů a dostat se přes takzvanou Severní linii omezení (NLL), pečlivě střeženou spornou námořní hranici mezi Severní a Jižní Koreou.
Vody jsou v těchto místech bohaté na mořský život, ale jen málokdo se v nich odvažuje lovit kvůli přísným hlídkám a omezením. Toho bratři využívali - zatímco se vydávali za rybáře, sbírali poznatky o námořních hlídkách.
Brzy zjistili, že je na cestách směrem k NLL může pronásledovat severokorejská armáda. „Všechno jsme si spočítali. Hlídky jezdily rychleji přes den a pomaleji v noci, zejména ve dnech se špatným počasím nebo při námořním varování. Několikrát jsme to testovali. Když nás při tom hlídky chytily, chovaly se k nám, jako bychom byli těžcí zločinci,“ popsal CNN Kim Il-hjok věcně.
Když útěk nevyjde
Útěk z KLDR může dopadnout několika způsoby. A ani ten nejlepší možný konec nemusí být šťastný, pokud Severokorejec nezvládne šok z kapitalismu, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy korejská analytička Hae Ju Kang.
Za ty roky vyslýchání si vypilovali i uvěřitelný příběh, který hlídkám opakovali stále dokola - podplatili stráže podél pobřeží a prosili je, aby je nechaly lovit poblíž NLL, protože příslib bohatého úlovku byl příliš lákavý. Hlídky tak po čase přesvědčily i tím, že se jejich loď z rybolovu vždy vrátila zpátky.
Ideální den pro útěk nastal během deštivého počasí, které zhoršovalo viditelnost radarů. Bratři podplatili noční hlídače s tvrzením, že chtějí vyplout na noční lov.
Avšak ženy, které v Severní Koreji nastoupí na loď, jsou automaticky podezřelé z pokusu o útěk. Zatímco muži postupně zvykali stráž na svou přítomnost, ženy měly za úkol naučit se mapu minového pole kolem pobřeží a najít bezpečnou trasu.
Bratři Kimovi je nabrali u pobřeží mimo kontrolu hlídek. „Vlny mohly naši loď snadno roztříštit o skály, což by ji okamžitě potopilo, ale všechno jsme pečlivě naplánovali,“ řekl Kim Il-hjok. Nakonec se nalodilo všech devět lidí, včetně dětí schovaných v pytlech. Vše muselo proběhnout v naprosté tichosti.
„Nejhlasitějším zvukem byl motor lodi, i když jsme se ho snažili minimalizovat úpravou tlumiče. Pluli jsme pomalu, tempem rychlé chůze, takže motor zněl jako stálé ‚buch, buch, buch‘. Při této rychlosti by nás radar viděl jen jako plovoucí trosky,“ vysvětlil starší z bratrů.
I děti zvládly svou část mise - po cestě ani nedutat. „Když jsme pytle konečně otevřeli, měly oči doširoka otevřené a nevydaly ani hlásku. Bylo to úžasné a zázračné, skutečně noc zázraků,“ vzpomínal Kim. „Zvuk mého vlastního srdce byl hlasitější než motor,“ dodal.
Trasu do bezpečí po moři tak zvládli za pouhé dvě hodiny. Severokorejci, kteří pro útěk volí pozemní hranici do Číny, přitom často popisují cesty trvající měsíce nebo roky. Když k nim dorazilo jihokorejské námořnictvo, Kim okamžitě přiznal jejich pravé úmysly. Přijeli, aby zběhli do Jižní Koreje.
„Cítil jsem, jak mi ze srdce spadl obrovský kámen,“ svěřil se Kim. „Moje žena byla velmi pohnutá, protože jsme tam nechali její rodinu. Měla oči oteklé od pláče. Ostatní ženy vypadaly poněkud omámeně a měly prázdné výrazy, ale v tu chvíli jsme všichni pocítili úlevu.“
Deprese z nabyté svobody
Pocit viny je jedním z klíčových faktorů, které severokorejským uprchlíkům na jihu ztěžují aklimatizaci. Za oslavovanými příběhy se totiž často skrývá trvalý vnitřní závazek vůči těm, kteří zůstali – tento jev je často popisován jako jakýsi „neviditelný řetěz“.
Těhotná manželka Kim Il-hjoka tak mohla spolu s momenty úlevy zažívat i velkou tíhu - tresty za útěky z KLDR často nese rodina, kterou uprchlíci nechali za sebou. Možná je čekají pracovní tábory, propad v systému songbun na nižší společenskou příčku, pravděpodobná je i veřejná poprava.
Hanawon
Severokorejští uprchlíci jsou v Korejské republice nejprve umístěni do Hanawonu, převýchovného centra. Každý uprchlík v něm musí pobýt minimálně tři měsíce, v rámci kterých absolvuje vzdělávací program na zmírnění sociálně-ekonomické a psychologické úzkosti, překonání překážek kulturní heterogenity a praktické školení zaměřené na porozumění kapitalismu a vydělávání peněz, uvádí v knize Svědectví o životě v KLDR koreanistka Nina Špitálníková.
Zatímco úspěšný přeběhlík sedí v novém domově v bezpečí, každý den se probouzí s výčitkami svědomí. Tento jev je pak velmi častý u uprchlíků, kteří zažili hladomor nebo extrémní chudobu.
Úzkosti u takových lidí pak prohlubuje šok po střetu s kapitalistickým světem. Plné supermarkety, zalidněné restaurace, všudypřítomné technologie, ale i vyhazování zbytků v nich vyvolávají extrémní úzkost.
Co všechno se honí v hlavě severokorejského uprchlíka, popsala například mediálně známá severokorejská uprchlice Yeonmi Park, která uprchla v roce 2007.
„Když jsem vyrůstala v Severní Koreji, skutečně jsme věřili, že náš milovaný vůdce je všemocný bůh, který dokáže číst i moje myšlenky. Dokonce jsem se v Severní Koreji bála myslet. Bylo nám řečeno, že pro nás hladoví a neúnavně pro nás pracuje, a mně pro něj pukalo srdce,“ řekla v rozhovoru pro projekt TED Talk.
„Když jsem utekla do Jižní Koreje, lidé mi říkali, že je to ve skutečnosti diktátor, že má auta, spoustu letovisek a žije extrémně luxusním životem. Pamatuji si, jak jsem se potom dívala na jeho fotografie a poprvé mi došlo, že je na té fotce vlastně největší a konečně jsem si uvědomila, že on nehladoví.“
Většina severokorejských uprchlíků v Jižní Koreji také žije pod velkým finančním tlakem, protože se snaží posílat peníze zpět domů skrze nelegální síť čínských brokerů.
A přestože dlouhé roky byl sever i jih jednou zemí, v Severokorejcích po útěků na jih přežívá jakýsi pocit kulturního odcizení - jsou daleko od domova a mají zažitý pocit, že jsou vlastizrádci. Na jihu také často naráží na předsudky, podezírání se špionáže i pohrdání kvůli nevzdělanosti a neznalosti návyků moderního světa.
Kimův mladší bratr I-hjok televizi CNN po útěku řekl: „Někdy, když se vzbudím uprostřed noci, jsem zmatený a myslím si, že jsem pořád v Severní Koreji.“ Tento rozhovor byl zároveň jeho posledním. Svobodného života si užíval pouhých 19 měsíců, než zemřel při nehodě během potápění.
