Případ, ve kterém selhaly instituce. Dejvické divadlo zpracovalo reálnou kauzu

Kauzu, považovanou za ukázkový úspěch takzvaného restorativního přístupu v justici, nyní zpracoval režisér Jiří Havelka jako svůj první počin v roli uměleckého šéfa Dejvického divadla. To kvůli rekonstrukci momentálně působí v pražské Kulturní stanici Galaxie, kde měla inscenace lapidárně nazvaná Facka premiéru minulý týden.

Restorativní justice oproti klasickému trestnímu systému vyzdvihuje smíření a léčbu traumatu obětí, nápravu viníků pomocí mediace a alternativní řešení konfliktů. U nás je tento přístup stále převážně ve fázi pilotních projektů a mezi odborníky panují spory o jeho přínosu.

Leckdo o restorativní justici poprvé slyšel právě v souvislosti s případem rodiny Lehovcových, respektive Vajtových a jistého Adriána B.

V té době nebinární Maxine se vracela se svým dědou večer z hospody, když na ni kdosi začal vulgárně pokřikovat na ulici. Nepokrytě homofobní urážky dědečka vytočily a mladého útočníka konfrontoval.

Když došlo na pár facek, situaci zdálky zaregistroval mladíkův kamarád Adrián a ve snaze potyčku ukončit v rozběhu vrazil ramenem do starého pána. Ten se skácel na dlažbu, upadl do bezvědomí a na následky zranění o týden později zemřel. Odtud se začíná odvíjet spirála událostí, během níž málokdo ze zúčastněných zareaguje tak, jak by se očekávalo – nejen Adrián a Maxine, ale významně také matka a strýc Maxine, tedy děti starého pána.

Jiří Havelka s dramaturgyněmi Martou Ljubkovou a Kateřinou Volánkovou-Letákovou pro svou inscenaci zvolili dokumentární přístup, což je pochopitelné nejen proto, že se příběh točí kolem kriminálního činu, jeho vyšetřování, interpretace a následků. Jde také o nejcitlivější a nejuctivější způsob, jak uchopit kauzu, jejíž aktéři stále žijí a domýšlení či překrucování faktů si během jejího trvání užili víc než dost.

Ve snaze přinést nepřikrášlené svědectví o tom, co se stalo, tvůrci z velké části doslovně zachovávají autentické výpovědi a promluvy. Na druhou stranu se jim zvolená forma stává tak trochu pastí – jako by si tím zásadně omezili prostor přinést něco nového nad rámec skvělého podcastu Ridiny Ahmedové, krátkého dokumentárního filmu Institutu restorativní justice či detailní reportáže Deníku Alarm. Mohou ale příběh zprostředkovat širšímu publiku a silněji zahrát na emoce. Což je ovšem pohyb na tenkém ledě.

Na iluzivní divadlo může divák zapomenout hned v úvodu. Po jevišti se pohybují herci i technici a dokončují nutné přípravy. Zákulisí po stranách hrací plochy zůstává otevřené. Vidíme tak „kostymérnu“ či zvukaře při práci. Dva technici pokreslí zem forenzními značkami – šipkami a číselnými údaji. Po obou stranách stojí židle, na něž usedají herci, kteří právě nehrají. Nebo spíš přiznaně nerekonstruují případ. Tím Facka výrazně připomene jednu z předchozích spoluprací Jiřího Havelky s Dejvickým divadlem – famózní Vraždu krále Gonzaga, rekonstruující otravu bývalého ruského tajného agenta Alexandra Litviněnka.

Z čistě divadelního hlediska je na novince nejzajímavější začátek, než se nepřehledná situace začne rozplétat slovy. Poté, co představitel dědečka Maxine Zdeněk Pecháček popíše potyčku na I. P. Pavlova pár strohými větami svědecké výpovědi, následuje její rekonstrukce v jakési pohybové choreografii. Jednotliví aktéři vstupují do prostoru a představují se pár výmluvnými gesty – dědeček mimo jiné naznačuje facku, „viník“ Adrián zase předpaží, jako kdyby do někoho strkal, načež se starostlivě sklání k oběti.

Za doprovodu znepokojivě pulzující zvukové smyčky se střídání všech zúčastněných postupně zrychluje, až se nakonec potkají a na „místě činu“ dochází ke změti těl, pohybů či gest. To vše v řádu vteřin, které ale zásadně změní mnoha lidem život, navíc s významným celospolečenským přesahem. Živou akci doprovází sugestivní předtočená videa – rozpité záběry mokré dlažby, krve stékající do kanálu, průčelí kavárny, před kterou se incident odehrál. Později dojde na statické filmové obrazy určující místo dění, ať už noční tramvajovou zastávku, či interiér baru, které podbarvují „dokumentárně“ věrné zvuky a ruchy.

Většinu inscenace tvoří víceméně přímočarý sled výslechů a výpovědí účastníků, případně rodinné porady či setkání pozůstalých s právničkou neziskové organizace In Iustitia, která pomáhá obětem předsudečného násilí. Předtočená videa střídají prvky takzvaného live cinema, kdy kamera v reálném čase snímá dění na jevišti. V tomto případě se omezuje na povětšinou zcela zbytné, až vyděračské detailní pohledy na obličeje emočně rozrušených účastníků. Sledujeme tak plačícího Adriána či hluboce zasaženou právničku. Ta to v podání Lenky Krobotové s morálním pobouřením opravdu přehání a celkově jako by se sem zatoulala spíš z televizní kriminálky.

Herecky vynikají především Barbara Lukešová a Martin Myšička v rolích pozůstalých sourozenců. Lukešová obdivuhodně drží postavu Terezy v autentické poloze ženy stižené ztrátou, a přesto odhodlané vykutat z tragédie nějaký smysl. Její přirozená moudrost i lidskost nikdy nepůsobí protivně. Myšičkův Martin je větší rapl, rychlý v úsudcích i reakcích, v jádru ale nesporný „správňák“. Záhy nahlédne svou podobnost s Adriánem a uzná, že by se dřív možná zachoval stejně.

Lukáš Příkazký se bravurně popasoval s rolí mladíka, který celý konflikt inicioval, když Maxine nadával do „buzíků“. Oproti zkroušenému, upřímně zděšenému Adriánovi je pragmatičtější, lhostejnější, ale především nečitelnější. Jeho pravá povaha se naplno vyjeví až po vynesení prvního rozsudku nad Adriánem.

Oba představitelé obětí předsudečného násilí to v konkurenci dejvických hvězd nemají snadné, v rámci dokumentární formy ale představují vcelku uvěřitelné postavy. Jen se zdá, že jim tvůrci přece jen ubrali textu – což je zbytečně upozaďuje ve prospěch dojímavého příběhu o odpuštění, stejně jako se tím rozmožují s nimi spojená témata homofobie, transfobie či rasové předsudečnosti institucí.

Maxine v podání Víti Míny Zborníkové je znatelně uzavřenější, naštvanější a výbušnější, než jak se v podcastu jevil její reálný předobraz. Romského mladíka Adriána hraje Josef Fečo jako dobráckého, vyjeveného kluka s mimořádně špatným zázemím, který slovy i činy dává odvážně najevo upřímnou lítost.

Prozradit veškeré detaily, konkrétní zvraty a vyústění se nehodí, přeci jen Dejvičtí hrají tak trochu detektivku. Každopádně v ní vítězí občanská proaktivita nad přístupem většiny institucí, od nemocnice přes policii až po soud. Sami protagonisté říkají, že k němu „přišli jako občani a odcházeli jako aktivisti“.

Můžeme škarohlídsky poukazovat na výjimečnost kauzy, jejíž vyústění bylo především výsledkem ojedinělého přístupu zúčastněných, nebo na to, že Dejvické divadlo dělá z případu bezmála pohádku. Záměrně kýčovitý, „přestřelený“ závěr s pršící duhou ale svědčí o tom, že si tuhle rovinu příběhu dobře uvědomují, aniž by ho – jako výpověď o síle lidskosti – shazovali.

Anebo se můžeme přiklonit k tomu, že tento inspirativní případ s katarzí pro obě strany sice nelze jednoduše replikovat, přesto ukazuje, že a jak je možné narušit zavedené pořádky. Nadějeplné výpovědi o současnosti, oproštěné od výsměchu „pomýlené“ straně schovaného za grotesku, nevídáme na českých jevištích zase tak často. Havelkova Facka každopádně dokazuje, že jde o nelehký úkol.