Recenze: Když Šumavu pohltil krvavý sníh. Klabouchová píše o kruté zimě

V zimě 1852 až 1853 pod Huťskou horou na Šumavě zapadla vesnice sněhem a jaro nepřicházelo. Obyvatelům zabralo celé dny jen udržovat úzké stezky ve dvoumetrových závějích, posléze dokonce pod masou stále přibývajícího sněhu proráželi tunely. Když se dostavila obleva a následně vše zase zmrzlo, proměnila se bílá spousta v kamení. To už byli zde uvěznění lidé vystaveni jen hladu, nejistotě a tomu nejhoršímu nepříteli, totiž sami sobě.

Když potřebovali všechny zásoby dřeva a potraviny, došlo i na násilí včetně kanibalismu. Toho se ale spisovatelka Petra Klabouchová ve svém novém románu Vona, který nedávno vydalo nakladatelství Host a momentálně patří k nejprodávanějším v Česku, dotkne jen náznakem.

Vona si nevystačí pouze s příběhem inspirovaným skutečnou událostí z předminulého století. Až do současnosti sleduje literátka rodovou linii nezkrotných žen, které dráždí patriarchální společnost a narušují dobové pořádky. Protože jim jejich okolí štítivě říká právě jen „vona“, prozaička těmto hrdinkám ve většině pasáží nedává konkrétní jména. Je to odvážné rozhodnutí, zejména v počátečních kapitolách však vede k jistému tápání, kterou Vonu zrovna sledujeme. Příliš mnoho osobních zájmen, chtělo by se říct.

Pětačtyřicetiletá spisovatelka a hudební manažerka Klabouchová si vybudovala věrnou komunitu příznivců a zejména příznivkyň, které nejpozději od detektivního románu Prameny Vltavy z roku 2021 čekají na každou novou knihu.

Když ale nyní o Voně někteří fanoušci na sociálních sítích nadšeně píší, že autorčiny prózy jsou „čím dál lepší“, vyvolává to smíšené pocity. Kdyby byla novinka opravdu povedenější než nedávné romány Ignis fatuus nebo loňský Duch Pankráce, znamenalo by to ve skutečnosti, že Klabouchová píše čím dál hůř. Vona sice vyšla nyní, rukopis je ale poměrně starý. „Tenhle román vznikl již před pěti lety, hned po Pramenech Vltavy, a po celou tu dobu ho vždycky předběhla ve vydání jiná z mých knížek,“ vysvětlila Klabouchová na instagramu.

Zároveň rozhodně neplatí, že by Vona byla horší než její ostatní díla. Je nicméně jiná. Jedna z nejplodnějších českých autorek současnosti Klabouchová funguje jako pomyslný zesilovač emocí. Dokáže čtenáře vzít s sebou do světnice, kde při domácím násilí jde bez nadsázky o život, přičemž ostatní příbuzní dál alibisticky večeří. V jiné scéně komunikaci mezi zraněnou Vonou a vůdkyní vlčí smečky, která ji obklíčila, popíše tak sugestivně, že se čitatel opráší, jestli se neumazal od vlčích chlupů.

Emoce šponuje Klabouchová nejen v pasážích, ze kterých stříká krev, ale také v těch zadumaných, dejme tomu pastorálních. První Vona pomáhá ostatním jako léčitelka. „Gabréta na ni volávali, Bréta. Lesní matka. Prastaré jméno Šumavy, které dal našim lesům dávno zapomenutý lid, první páni těchhle hor. Tak dávno, že po nich nezůstala ani vzpomínka, jen to posvátné jméno,“ píše Klabouchová, jež dokáže zkrotit a zesílit i takto velká slova. Byť na hraně patosu. Autorka si v této poloze nelibuje, dlouho v ní nesetrvá, přesto podobné pasáže oslabují celkový dojem ze čtení. Jsou příliš široké, rozkročené.

Jestli se spisovatelka po těch pěti letech k něčemu dopracovala, tak k přesnosti. Historické události i emoční puzzle hrdinů skládá tak minuciézně, jako by to měla zaznamenávat do excelových tabulek. Ve všech řádcích i sloupcích součty bezchybně vycházejí a výsledek je nade vši pochybnost správný. Takové bylo už Ignis fatuus a taková je většinou i Vona, i když ne vždy.

Možná stálo za úvahu nechat nejstarší linku Vony v podobě, jak ji Klabouchová napsala původně, totiž „klostermannovsky, s výrazy a slovosledem z předminulého století“, jak sama uvádí. Snad by to pak sneslo i ten občasný dobový patos.

Podstatnější redakční zásah ze strany nakladatelství se však týkal explicitně násilných pasáží. Ty jsou ve Voně, i dalších pracích, které vydává Host, eliminovány. Roman Míka, osvědčený takzvaný beta čtenář Petry Klabouchové, který důkladně zná originály i výslednou knižní podobu, řekl autorovi recenze, že nezředěná podoba má větší vypovídající hodnotu. U příští prózy Petry Klabouchové by byl člověk s chutí vystaven i původní nezředěné hrůze. Zůstává však otázkou, co by pak na sociálních sítích psali čtenáři.

V posledních letech vydává Petra Klabouchová dvě knihy ročně a letos už tento limit splnila. Ve stejném týdnu jako Vonu v Hostu publikovala u nakladatelství Motto další titul nazvaný Muž z Brna na Onom světě. Jde o pokračování humoristické detektivky, která se odehrává kde jinde než na Šumavě. „Muž z Brna je můj protistresový úlet, píšu ho vždycky spolu s těmi tvrdšími knížkami,“ uvedla autorka.

Napětí zde střídá humor, a to krajně nekorektní, často situační, využívající k nedorozumění mezi postavami všemožná klišé a nářeční specifika. Autorka i tady zesiluje emoce: U Muže z Brna se nelze distingovaně usmívat, je potřeba se řehtat. Jistě, ne každý to od knihy vyžaduje, stejně jako se ne každý chce u stránek bát.

Petra Klabouchová je autorka thrillerů, která se z temnot, do nichž se odvažuje, dostává zpět za pomoci humoristické literatury. Napětí nechybí ani jednomu pólu jejího psaní. Krví se dost možná brodí tak nějak za nás, jako by šlo o zástupnou oběť. A směje se nakažlivým smíchem, aby nás mohl alespoň v odlescích prostoupit. Šumava to unese všechno, jen ty knihy musí spisovatelka rozdělovat mezi dva žánry. Zatím.