Myslím na mámu ve vězení a brečím. Stesk dětí vězňů o Vánocích je intenzivnější

„Drogy znám odmala. Vím, jak se užívají, vím, jaké to je, když je člověk potřebuje a nemá,“ říká sedmnáctiletá Lucie. Viděla své rodiče krást, ví také, co je domácí násilí, jako dítě zažila opakované návštěvy policie ve svém domově a byla u toho, když rodiče zatýkali.

Otec i matka jsou teď ve vězení. Lucie není dívčino pravé jméno, redakce její totožnost zná, ale kvůli citlivost celého tématu respektuje dívčino přání zůstat v anonymitě.

„Máma se nám vždycky snažila zajistit všechno, co jsme potřebovali. Ale bylo to pořád dokola - vyšla z vězení, byla pár týdnů čistá a pak do toho zase spadla,“ vypráví.

Když bylo dívce sedm let, získala ji a její bratry do péče babička, která se o ně starala i dříve. Lucie je, podle svých slov, ráda. Může studovat střední školu, stabilní prostředí prospívá i sourozencům.

„Chodím na brigády, abych babičce pomohla a taky abych mámě mohla občas poslat do vězení balík,“ říká Lucka. Na jednu stranu je na mámu naštvaná za to, co musela kvůli ní prožívat. „Ale taky ji mám ráda, je to pořád moje máma.“

Rozporuplné pocity, které prožívá Lucie, zná velká část dětí, které mají jednoho z rodičů ve výkonu trestu. V České republice je jich podle expertních odhadů asi 30 000. Se ztrátou rodiče je těžké se vyrovnat. Děti vězněných ale prožívají oproti těm, které přišly o rodiče třeba kvůli rozvodu nebo smrti, něco navíc - pocit takzvané zahanbující ztráty.

„Za svého rodiče se často stydí a mívají pocit viny, že na situaci nesou podíl. Zvlášť malé děti mohou věřit, že rodič odešel kvůli jejich chování,“ vysvětluje Jitka Navrátilová z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, která vedla výzkum Rodičovství za mřížemi.

Nejmenším dětem chybí pocit domova a jistoty. Starší se kvůli studu často zdráhají mluvit s vrstevníky, navíc mnohdy musí přebrat odpovědnost neadekvátní věku a často řešit i své sourozence. Úzkost, pocit vyloučení pak často vede k problematickému chování, sebepoškozování - tyto děti jsou až 4× více ohroženy traumatem oproti běžné populaci.

„Děti žijí v obrovském emocionálním vypětí, které je dlouhodobé. Nejen v průběhu výkonu trestu rodiče, ale i po jeho návratu a znovuzačlenění do rodiny,“ uvádí Žaneta Dvořáčková, vedoucí projektů pro rodiny a děti v Mezinárodním vězeňském společenství (MVS).

A právě Vánoce bývají obdobím, kdy si děti svoji jinakost uvědomují mnohem intenzivněji. Proto pro ně připravilo Mezinárodní vězeňské společenství již po patnácté projekt Andělský strom, díky němuž mohou některé děti dostat pod stromeček dárek i od rodičů ve výkonu trestu, ačkoli nemají možnost ho sami sehnat.

Pro dítě dárek znamená nejen radost, ale i obrovské gesto lásky a znamení, že na něj rodič myslí, i když není s ním. A pro rodiče jednu z možností, jak si udržet vztah s dítětem i ve složité životní situaci.

Jak Andělský strom funguje? Rodič ve výkonu trestu přihlásí své dítě do projektu a MVS se spojí s rodinou. Zjistí, jestli má dítě zájem a co by si přálo. Cena dárku se pohybuje kolem 500 Kč. Mezi nejčastější přání patří panenky, autíčka, stavebnice a pro starší děti pak kosmetika nebo sluchátka. MVS z peněz z veřejné sbírky dárek koupí, zabalí a předá spolu s osobním dopisem od odsouzeného rodiče. Loni takhle prožilo o něco málo krásnější Vánoce na 2600 dětí.

„Představuji si, jak asi máma slaví Vánoce ve vězení a je mi z toho smutno. Vždycky si spolu na Štědrý den voláme, ale pak brečím a je mi líto, že tu není s námi. Jsem ale ráda, když najdu pod stromečkem dárek, který je od mámy z vězení. Je to takové znamení, že na mě nezapomněla,“ říká Lucie.

Vedle vědomí, že na ni máma myslí, je tu ale další rozměr celého projektu. Lucie ví, že na své problémy není sama. Že je tu také někdo, kdo se jí snaží pomoct, aby se s celou situací mohla nějak vyrovnat.

Protože právě pocit vykořenění, toho, že jsou na všechno samy, že nikoho nezajímají, je u dětí s rodiči ve výkonu trestu velmi častý. I proto se jim říká neviditelné oběti trestných činů.

Jedním z cílů MVS je tak snaha pracovat s rodinami komplexněji: ve vybraných věznicích například pořádají Den s dítětem, aby setkání malých dětí s trestaným rodičem neprobíhala jen v chladném prostředí návštěvních místností, ale třeba v komunitních zahradách s možností společně malovat, hrát hry nebo sportovat.

Organizace také poskytuje mentoring pečujícím i odsouzeným, s dětmi vězňů pracují třeba na letních kempech nebo v klubech, kde se děti pravidelně scházejí. Do dětského klubu chodí i Lucie a její bratři, Lucka už jako dobrovolnice. Zároveň jezdí i do věznic a svůj příběh vypráví dalším odsouzeným. Přála by si, aby i jejich děti měly ve své životní situaci kousek naděje. Že i když mají od dětství ne vlastní vinou naloženo, nemusí na to být samy.