Rýchorská bouda: Majitelku Němku po válce vyhnali. Místo zachránil KRNAP

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Příběh vzniku Rýchorské boudy stojí na dvou zásadních důvodech. Jedním z nich byla ojedinělá enkláva, kde na rozdíl od těch ostatních krkonošských enkláv, tedy odlesněných prostorů na úpatí hor, nestály žádné lesní boudy. Až na jednu - boudu nazývanou Maxova. A právě ta je druhým důvodem, proč kdy Rýchorská bouda vznikla.

Nyní ji provozují manželé Valentovi, kteří na tradici boudy navázali projektem, který kombinuje pohostinství s farmařením ve Sklenářovicích. Návštěvníci si tak mohou v horském prostředí vychutnat pokrmy z masa pocházejícího přímo z jejich ekologického chovu a zároveň se dozvědět více o udržitelném životě v krajině.

Příběh Maxovy boudy - v podstatě předchůdkyně té Rýchorské - je jednoduchý. Vznikla v roce 1892 v Rýchorách, nejvýchodnějším cípu nejvyšších hor republiky. Maxovka byla postavena na vyhlídkovém vrcholu Kutná podle návrhu průmyslníka Maxe Hirsche ze Slaného. Ten v roce 1891 vystavoval na pražské Zemské jubilejní výstavě důlní techniku.

Celý pavilon pak věnoval rakouskému Krkonošskému spolku, kterého byl sám členem. Spolek stavbu rozebral a v Rýchorách ji nechal vystavět znovu, a to kompletně nezměněnou. Vznikla tak bouda nesoucí autorovo jméno, německy Maxhütte, s rozměry 7,7 na 6 metrů. Rychle se stala oblíbeným cílem turistů a dočkala se i několika přístavků. Nyní už ji ovšem turisté v Rýchorách nenajdou, zanikla totiž před 70 lety.

Důležitou roli ale sehrála ve vzniku Rýchorské boudy. Ta byla vystavěna v roce 1926 na zakázku Bertholdy Hampelové, která byla údajně dcerou služebné z Maxovky.

„Majitelkou boudy byla Bertholda Hampelová od samotného založení, nejprve se společníkem Josefem Grossmannem, později od roku 1930 až do vyhnání po válce pak boudu vlastnila i vedla sama. Od počátku se jednalo o komerční objekt orientovaný na zimní a letní turistiku,“ vysvětluje počátky Rýchorské boudy Martin Bartoš, autor knihy Historie krkonošských bud.

Do osudu Bertholdy Hampelové ale zasáhla válka, konkrétně její konec a odsun Němců. Ten se totiž týkal i Hampelové a její rodiny a Rýchorská bouda přešla do národní správy. V roce 1946 proto Rýchorka připadla Klubu českých turistů. „Národní správcem byl tehdy Robert Bříza, který převzal boudu s kuchyní, sálem, sklepem, půdou a tuctem hostinských pokojů s dvaceti třemi postelemi,“ píše ve zmiňované knize Bartoš.

Ještě z období druhé světové války ovšem Bartoš zmiňuje i jednu zajímavost. „V okolí Rýchorské boudy se nachází množství objektů malého opevnění. Zajímavostí pak je, že česká armáda předpokládala, že právě tudy by se německé vojsko mohlo pokusit o průlom české pohraniční obrany,“ vysvětluje Bartoš.

Po Klubu českých turistů převzalo Rýchorku v roce 1950 sokolské družstvo Vzlet. „Poté ji měly ve správě nechvalně proslulé Interhotely Krkonoše,“ říká Bartoš. Pod jejich správou se na Rýchorce střídalo několik provozních. Pavel Klimeš, krajinný ekolog a znalec stavebně historického vývoje východních Krkonoš, pak v jednom vydání časopisu Veselý výlet vzpomíná například na „úspěšné vedení restaurace svérázným nájemcem Lubošem Provazníkem“ na konci šedesátých let.

Kromě Klimešovy pozitivní zmínky však správa krkonošských bud Interhotely většinou prostorům neprospívala a po revoluci se dostávaly do soukromého vlastnictví často ve zdevastovaném stavu, jak dokládá i Bartošova poznámka o „nechvalné proslulosti“. Rýchorská bouda ale změnila majitele ještě před revolucí, a to v roce 1976, kdy ji získala Správa Krkonošského národního parku (KRNAP).

KRNAP Rýchorku přebral s cílem vybudovat z ní školicí středisko ochrany přírody. I kvůli tomu v roce 1980 zahájili její pracovníci na Rýchorské boudě rozsáhlou pětiletou rekonstrukci za osm milionů korun československých.

„Už v těch 70.–80. letech bylo zřejmé, že ochrana přírody není jenom ochrana rostlin a živočichů na místě jejich výskytu, ale že důležitou složkou práce správ národních parků je ekologická výchova a propagace,“ vysvětluje tehdejší důvody KRNAPu pro vytvoření školícího střediska Radek Drahný, mluvčí správy národního parku.

„Právě Rýchorská bouda jako pobytové středisko bylo pro Správu KRNAP stěžejním pracovištěm, kde jsme se věnovali dětem při zpravidla týdenních pobytech,“ popisuje. Zároveň dodává, že se zde konaly i tábory mladých ochránců přírody a mnozí z tehdejších účastníků dnes pracují v ochraně přírody profesionálně.

Podle Drahného ale Rýchorská bouda vždy čelila komplikacím. Nejen kvůli drsným klimatickým podmínkám, kdy je několik měsíců v roce odříznutá od civilizace, ale i kvůli technickým možnostem tehdejší doby a přísným omezením stavebních zásahů v první zóně národního parku.

„Ekonomika provozu byla dlouhodobě neudržitelná. Z podstaty věci školicí objekt ekologické výchovy nemůže být ziskový. Správa KRNAP provoz ročně dotovala mnoha miliony korun, proto jsme nakonec přistoupili k tomu, že objekt dáme do pronájmu,“ vysvětluje. V roce 2013 získala boudu do nájmu Alena Dušková, která ji dokázala znovu otevřít veřejnosti. V pandemii však provoz čelil existenčním potížím a Alena Dušková se ho musela vzdát.

Dnes Rýchorskou boudu provozují manželé Petr a Martina Valentovi, kteří ji dokázali propojit se svým hospodařením ve Sklenářovicích.

„Na Rýchorské boudě se nám daří stále lépe, a to i díky pevnému propojení s našimi zemědělskými aktivitami. Jsme hrdí na to, že můžeme našim návštěvníkům nabídnout nejen krásné přírodní prostředí hor, ale také autentické zážitky, které spojují tradici s moderním přístupem k ekologickému hospodaření,“ vysvětlují majitelé.

Valentovi zdůrazňují, že farma zaměřená na ekologický chov hovězího je základem celého jejich projektu. Maso z jejich vlastního chovu se pak pravidelně objevuje i na talířích hostů Rýchorské boudy. Návštěvníci tak mají možnost nejen ochutnat místní produkty, ale také se seznámit s příběhem jejich původu – od pastvin ve Sklenářovicích až po kuchyni horské boudy.

Kromě gastronomie se současní provozovatelé soustředí i na vzdělávání a zážitkové aktivity propojující zemědělství a turistiku. Nabízejí workshopy, exkurze i možnost blíže poznat ekologický chov. „Když lidé přijdou na Rýchorskou boudu, mohou nejen ochutnat vynikající maso, ale také se dozvědět, jak chov zvířat pomáhá udržovat krajinný ráz, zabraňuje zarůstání pastvin a přispívá k ochraně místní flóry a fauny,“ říkají Valentovi.

Do článku jsme čerpali z knihy Historie krkonošských bud Martina Bartoše.