Ta bouda je prokletá! Majiteli Jelenky dávali týden

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Znám křišťálovou studánku… tam ptáci, laně chodí pít. Josef Václav Sládek se při psaní známé básně sice inspiroval jinde, ale Emmin pramen na úbočí Svorové hory v Krkonoších by se k ní hodil také. Jeleni a laně jsou s místem natolik spjatí, že dali dokonce jméno zdejší horské boudě.

Vznikla v roce 1936 mimo jiné jako lovecká chata, přímo u ní se ráno běžně pásly laně s kolouchy. „Jelení zvěř zde bývala poměrně běžná. I dnes lze v jejím okolí jeleny spatřit,“ říká mluvčí správy Krkonošského národního parku Radek Drahný. Místo proto dodnes láká i na pozorování jelenů v říji.

Na nejvyšší českou horu Sněžku se dá vystoupat ze tří stran. Ten, kdo zvolí nejsnazší cestu, hřebenovku od severovýchodu, pod Svorovou horou nemůže minout boudu Jelenku. Stojí na hlavním krkonošském hřebeni, zhruba uprostřed trasy na Sněžku od Pomezních Bud a na vrchol ikonické hory je to odsud už jen 3,5 kilometru. Díky nadmořské výšce 1260 metrů patří k nejvýše položeným krkonošským horským boudám.

Příběh tohoto místa se ovšem začal psát dávno před stavbou dnešní chaty. Jak říká Martin Bartoš, amatérský historik a autor knihy Historie krkonošských bud, první obydlí tu stálo už zřejmě v 18. století. Lidi sem přilákal silný pramen, který poskytuje dostatek pitné vody pro usedlíky i pro poutníky.

„Obyvatelé prvního obydlí se ale ještě zdaleka nemohli spoléhat na to, že obživu jim přinese tehdy teprve sporadický turistický ruch. Museli tu hospodařit, budařit, o tom právě svědčí zdejší luční enkláva,“ uvádí Bartoš s odkazem na časopis Krkonoše 12/1987. 

Budaření bylo spojené hlavně s pasením dobytka. Zároveň mohlo místo fungovat jako dobře ukrytá základna pro čilou pašeráckou činnost, využívající rozdílných cen sortimentu v Čechách a v Dolním Slezsku.

Roku 1905 pak u pramene vybudoval Rakouský krkonošský spolek studánku a kamenný obelisk na počest předčasně zemřelé Emmy Orsini-Rosenbergové z rodu Czerninů-Morzinů. Tomuto rodu patřily i zdejší pozemky, které zasahovaly až na Sněžku. A po zesnulé hraběnce dostala enkláva první známé jméno – Emmin pramen, německy Emma-Quelle.

To už se ale turistický ruch rozmáhal. A tak na oblíbeném místě s krásným výhledem, kde turisté rádi odpočívali a osvěžovali se před výstupem na Svorovou horu, začali Emma a Adolf Kleinovi z Pomezních Bud provozovat přístřešek s prodejem suvenýrů a drobným občerstvením. Nejprve jen v létě a později celoročně.

„Před boudičkou stály lavice a stoly, které zvaly k zastavení. K posílení nabízeli čerstvé mléko, podmáslí, limonádu nebo cider – ve zdejší podobě malinovou šťávu podávanou ve sklenicích s brčkem,“ popisuje Martin Bartoš. V nabídce byly i studené svačiny, čokoláda a sladkosti, dobře se prý prodávaly také drobné památeční předměty a pohlednice.

O provozu boudy se dochovala vzpomínka Gustava Wimmera, bratrance Adolfa Kleina, kterou Bartoš objevil v německém časopisu Riesengebirgs-Buchkalender 2004. Místy tehdy procházeli hlavně výletníci z blízkého Dolního Slezska.

Kleinovi chodili na místo denně z Pomezních Bud, na zádech krosny s velkou konví čerstvého mléka a dalšími potravinami a věcmi na prodej. Když mléko během dne došlo nebo v horku zkyslo, Adolf Klein vyvěsil na dlouhou tyč bílé prostěradlo, které bylo vidět z údolí. Na toto znamení jeden z jeho bratrů nakoupil mléko v některé maloúpské chalupě, naložil do krosny konev a za necelou hodinku novou zásobu přinesl.

Při celoročním provozu se pak v zimě v budce topilo, v nabídce byla i jednoduchá teplá jídla jako párky, stejně jako čaj s rumem nebo káva. Když se náhle zhoršilo počasí, chatka někdy posloužila i jako provizorní noclehárna.

Vše se změnilo v roce 1936, kdy kousek od pramene nechal Jaromír, hrabě Czernin-Morzin z Horního Maršova, postavit novou, větší chatu. Původně nesla jméno Emma-Quellen-Baude, tedy Bouda u Emmina pramene. „Podle někoho vznikla jako lovecká chata, podle jiných jako turistická restaurace. Podle mě to byla nejspíš kombinace obojího dle dispozice místností,“ komentuje Pavel Hofman, nynější majitel a provozovatel. Přístřešek manželů Kleinových byl později stržen a jejich podnikání skončilo.

Jak Bartoš připomíná, interiér nové boudy byl vyzdoben množstvím hraběcích loveckých trofejí. Vybudování chaty zřejmě souviselo s nutností regulovat počty vysoké. „Hrabě Czernin-Morzin věděl dobře o tom, co dokážou přemnožení jeleni udělat s lesem. Věděl také, že se musejí lovit,“ píše se v jednom z letáků Krkonošského národního parku.

Hrabě s ostatními lovci tehdy chodil na lov po speciálních chodnících, takzvaně „se šoulal po šoulácích“. „Je to tradiční způsob lovu zvěře, který spočívá v tichém, pomalém a nenápadném pohybu lovce lesem nebo krajinou, s cílem přiblížit se ke zvěři natolik, aby ji mohl pozorovat nebo ulovit,“ osvětluje mluvčí parku Radek Drahný.

V roce 1945 uvádí web Archa Krkonoš jako majitele boudy Wenzela Kirchschlagera. Po druhé světové válce stát boudu zkonfiskoval a sloužila k podnikové rekreaci, například Státnímu statku Tochovice či Kovohutím Mníšek pod Brdy. Pavel Hofman zmiňuje také ubytování dělníků při lesní kalamitě. To už měla nové jméno Jelenka. „Pro kolemjdoucí turisty ale bývala velmi často nepřístupná,“ podotýká Pavel Bartoš.

Do soukromého vlastnictví se chata vrátila na začátku 90. let. Od roku 1994 byla dle Archy Krkonoš majitelkou Ivona Kvapilová, o pět let později firma Jelenka z Prahy 5. Od roku 2000 patří současnému majiteli a provozovateli Pavlu Hofmanovi.

Ten měl jako milovník hor na chatu už dlouho předtím spadeno. Objevil ji náhodou v roce 1993. Jako obyvatel Hradce Králové jezdil hlavně do Orlických hor, ale při oslavě narození neteře tehdy rodina vyrazila na výlet do Krkonoš k Malé Úpě. „Bylo krásné počasí, počítali jsme s občerstvením na Jelence. Zklamalo nás, že bouda byla zavřená. Místo nás nadchlo,“ vzpomíná Hofman.

Když po několika letech objevil inzerát na prodej Jelenky, navrhoval v rodině, že na něj zavolá. Nejdříve ho příbuzní odbyli, že se nechtějí pouštět do podnikání, kterému nerozumí. Po roce se inzerát objevil znovu. „Zavolal jsem a bylo mi řečeno, že chalupa je už prodaná a se zájemcem podepisují smlouvu o smlouvě budoucí,“ vypráví Pavel Hofman. Po necelém roce se mu však ozvali z realitní kanceláře, že původní zájemce nedostal úvěr a jestli má ještě zájem.

Na Jelenku se tedy vypravil. Viděl, že potřebuje nějaké opravy, ale koupil ji. Provoz horské chaty se však ukázal jako náročný úkol. „Postupně jsem zjišťoval stavební problémy, střechou zatékalo, jedno okno nešlo zavřít, druhé při otevření upadlo. Rozvody vody byly částečně v měděných trubkách, částečně v olověných, kus v zahradní hadici, kus ve sprchové hadici… Inu, brigáda socialistické práce,“ popisuje Hofman.

Po drobných opravách se dělala celková rekonstrukce v roce 2001. „Původní záměr byl, že boudu pronajmeme a sami tam budeme jezdit jako na chalupu. Jenže nájemci byli buď podvodníci, nebo neplatiči,“ podotýká majitel. S přítelkyní se proto rozhodli, že to zkusí sami. Začali v prosinci 2003.

„První zima byla hodně vydatná na sníh, učili jsme se jezdit na sněžném skútru a rolbou, jednat se zaměstnanci. Místní na Pomezních boudách uzavírali sázky, jestli vydržíme týden, měsíc nebo dotáhneme zimu. Místní starousedlík prohlásil, že Jelenka je zakletá,“ vzpomíná Pavel Hofman.

Vydrželi do léta 2017, pak se dostavilo vyhoření a „ponorková nemoc“. Hofman se poté vrátil do Hradce Králové a boudu nyní provozuje s pomocí správce. Stále tam ale jezdí a dohlíží na provoz každý týden.

Jelenka funguje celoročně, nabízí ubytování pro 25 lidí v pěti pokojích. Záchody a sprchy jsou společné na patře. Ubytovat se lze s vlastním spacákem, nebo s povlečením a s polopenzí.

Restaurace funguje hlavně pro procházející turisty, ubytovaným nabízí snídaně a večeře. Ten, komu stačí čerstvá voda, může stále využít sousední Emmin pramen označený obeliskem. K chatě není možné přijet autem, zato si tu lze užít klid.

Za dobu provozování majitel pozoruje proměnu typů lidí, kteří na Jelenku jezdí. „Je to dáno typem lidí ubytovaných na Pomezních boudách. Z klidné horské vesničky se stalo horské středisko. Nároky hostů se zvýšily. Z původního ‚Jsme tak rádi, že máte otevřeno!‘ je dnes ‚Vy máte pouze jednu polévku!‘,“ zmiňuje.

Běžkaři téměř vymizeli, upřednostňují jiná místa se strojovými stopami. Nahradilo je pár skialpinistů. „Upravujeme rolbou přístupovou cestu, kterou lidé, hlavně rodiny s dětmi, sjíždějí na bobech a saních,“ popisuje Hofman zimní služby.

Jelenka dávno není loveckou chatou, z původních trofejí se v ní dochovalo jen jedno paroží s datem a místem ulovení. Dnes je však ve výzdobě vedle historických lyží doplňuje několik novějších trofejí. Odkaz na jeleny sice zeslábl, ale stále je živý. „U chalupy se dříve ráno pásly laně s mladými, dnes s módou noční turistiky a zájmem o pozorování východů a západů slunce na Sněžce už jen výjimečně. Nicméně zvýšený zájem o pozorování jelenů v říji je patrný,“ podotýká provozovatel.

Historické chodníčky zvané šouláky lze v okolí spatřit i dnes. Z Pomezních bud k Jelence nyní vede naučná stezka Jelení. Na pěti stanovištích připomíná, že jelen je největší zvíře v Krkonoších, které lze běžně potkat, a proč je nutné ho v národním parku lovit. Což dnes zajišťují hajní.

„Jinak by se jeleni přemnožili a sežrali by celý les. V zimě je hajní nalákají do přezimovacích obůrek, kde je krmí. Tím vlastně taky pomáhají lesu,“ vysvětluje Radek Drahný. Přirození predátoři totiž jelenům v minulosti vymizeli. Situaci v posledních letech jen částečně mění opětovný výskyt vlků.