Brádlerovy boudy: Jako první tu visel hákový kříž. Po válce nesla jméno Julia Fučíka

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Brádlerovy boudy stojí na třináctihektarové enklávě nad Špindlerovým Mlýnem, nedaleko od hranic s Polskem. I přesto, že se nenacházejí na frekventovanějších turistických trasách, jsou Brádlerovy boudy velmi známé, a to třeba pro skialpinisty, sportovce nebo vojáky, kteří drsné podmínky Krkonoš využívají ke cvičením.

Území Brádlerových bud zahrnuje rozptýlené chaty na jižním svahu hlavního pohraničního hřebene mezi Dvorským a Medvědím potokem. První doložená zmínka o nich pochází z roku 1676, přesné datum vzniku ale doposud není jisté.

„Z ověřeného zdroje se jedná o rok 1676, ale mohly by být i starší. V turistickém průvodci Jindřicha Ambrože z první republiky se dočítáme, že Josefa Lauerová, která tehdy obývala stavení čp. 85 (Lauerova bouda nedaleko Brádlerovy boudy), tvrdila, že její bouda se postavila už asi v roce 1637. Tento letopočet měl být uveden pod prkny na jednom ze stropních trámů,“ vysvětluje první osídlení jedné z krkonošských enkláv Martin Bartoš, autor knihy Historie krkonošských bud.

Odhadovaný vznik boudy spadá do doby, kdy Krkonoše zažívaly zásadní proměnu. V období třicetileté války lidé utíkali před švédskými vojsky do hor a hledali tam nový způsob obživy i útočiště. K tomu jim pomáhaly krkonošské stráně, kde se po částečném vykácení zdejších lesů rozprostíraly horské louky vhodné pro chov dobytka.

Právě i díky osídlení těchto pastvin a zavedenému hospodářství jsou podle Radka Drahného, tiskového mluvčího KRNAP, Krkonoše nyní národním parkem. „Díky období kolonizace Krkonoš od poloviny 17. do 19. století, kdy na odlesněných enklávách horalé stavěli boudy a později je celoročně využívali k chovu dobytka, vznikly v horách trvale bezlesé prostory s typickými roubenkami, které vtiskly Krkonoším charakteristický krajinný ráz,“ vysvětluje.

Z přírodovědného hlediska se tak podle něj jedná o významnou etapu, díky které se krkonošské květnaté horské louky udržely dodnes. „Je to jeden z hlavních fenoménů, proč byly Krkonoše vyhlášeny národním parkem. Podstata je v tom, že tyto louky potřebují nepřetržitou péči,“ dodává. O tu se u Brádlerových bud staralo v historii hned několik majitelů.

Podle autora knihy Historie krkonošských bud na tomto místě postavil první boudu jistý Vilhelm Bradler. Získala pak po něm jméno nejen ona samotná, ale název se přenesl na celou enklávu s dalšími chatami v okolí. Spadala do ní i nedaleká Medvědí bouda, kterou koncem 19. století vybudoval sudetský Němec Heinrich Hollmann. A právě jeho rodina sehrála v historii Brádlerových bud důležitou roli.

Konec 19. století totiž pro majitele horských chat začal představovat nový způsob obživy - turismus. „K přilákání většího počtu turistů nesla Brádlerova bouda od roku 1890 honosný název Hostinec u Velkého Šišáku, německy Gasthaus zur Grossen Sturmhaube. Tehdy ho vlastnila rodina Hollmannů prakticky až do konce druhé světové války,“ vysvětluje Bartoš. V roce 1925 se však hostinec přejmenoval zpět na Brádlerovu boudu.

Začátek 20. století ale „Brádlerkám“ otevřel temnější kapitolu historie. Tu odstartoval hned v roce 1912 požár. Hostinec vyhořel, o dva roky později na místě ovšem stál již opravený. Nebyla to však první ohnivá katastrofa, kterou komplex Brádlerových bud zažil.

„Další boudou na enklávě byla Mléčná bouda, německy Molkenbaude, která se široko daleko proslavila produkcí kvalitního mléka,“ připomíná Bartoš. Její osud ale ukončil požár již o něco dříve. Poprvé vyhořela v roce 1827, byla znovu postavena, ale opět lehla popelem v roce 1882, a to až do základu. Dnes z ní na místě zbyly jen pozůstatky kamenných základů.

Sudetoněmecká rodina Hollmannových vlastnila Brádlerovy boudy až do konce druhé světové války. Ještě šest dní před podepsáním mnichovské dohody se ale její členové přiklonili na stranu Německa a na hostinec vyvěsili prapor s hákovým křížem. Tehdy se role majitele boudy ujala Kamila Hollmannová a v její správě majetek vydržel až do konce války.

„Brádlerovy boudy byly hodně nacionalistické. Byly jedny z prvních, spisovatel Theodor Lokvenc v knize Toulky krkonošskou historií dokonce uvádí Brádlerovky jako úplně první z bud, na jejichž baráku visel hákový kříž po projevu Adolfa Hitlera na Landsmannschaftu, kde to celé začalo,“ vysvětluje Petr Bárta, který Brádlerovu boudu provozuje od roku 2004.

Příběh rodiny Hollmannových skončil po válce při odsunu Němců a Brádlerovy boudy připadly na starost takzvaným národním správcům. „Právě zmiňovaní národní správci byli těmi, kdo zdejší stavení ničili. Naprosto běžně se stávalo, že si zažádali o jednu chalupu a druhou dostali zadarmo, aby měli čím topit,“ vypráví Bárta a dodává, že se to ovšem týkalo právě okolních chalup - velké boudy se zachovávaly a předávaly se národním podnikům.

Hollmannovi se ale na Brádlerovy boudy pokoušeli opakovaně vrátit. „Pan Lokvenc v knize zmiňuje i to, že se Hollmanovi snažili na Brádlerovy boudy vracet. Němci si totiž při odsunu mohli vzít jen určitý počet kilogramů majetku, zbytek tu nechali nebo poschovávali. A protože na rozdíl od všech ostatních znali naprosto dokonale zdejší terény, kde celý život žili, věděli kudy jít,“ popisuje poválečnou situaci Bárta.

Kolem návratu Hollmannových koluje i příběh, který ale nelze zcela potvrdit. „Vypráví se, že když se Hollmannovi vraceli zpátky pro dobytek, národní správci si na ně počkali a zastřelili dva syny,“ říká Bárta. Je to však podle něj spíše jen vyprávěný krkonošský příběh, nežli potvrzený fakt.

Po válce připadl majetek Československému svazu tělesné výchovy, který na louce pod boudou zřídil lyžařský vlek. V 60. letech minulého století byly boudy ale opět přejmenovány. „Generace pamětníků si pamatuje, že enkláva nesla od počátku šedesátých let minulého století název Fučíkovy boudy,“ připomíná Martin Bartoš.

Jméno dostaly po Juliu Fučíkovi, novináři a komunistovi, který byl popraven nacisty v roce 1943. I v současné době je tato kapitola historie na Brádlerovce připomínána jako etapa, která je s místem již neodlučitelně spojená - v podobě Fučíkovy busty, která je doplněna o paruku.

Po revoluci předal Československý svaz tělesné výchovy Brádlerovy boudy Klubu českých turistů jako kompenzaci za zestátněné majetky za komunismu. Chatu, která je sice jedna, ale z tradice jí zůstal název v množném čísle, pak klub v roce 2004 pronajal Petru Bártovi a ten ji provozuje dodnes.

„Dnes je to přes dvacet let, co Brádlerky mám. Spolu s Klubem českých turistů jsme tenkrát našli společnou řeč a oni nějakým způsobem dokázali rozpoznat, že bych to mohl dělat dobře,“ popisuje trvající spolupráci Bárta.

Nyní jsou Brádlerovy boudy rájem skialpinistů, místem pro ubytování i občerstvení v restauraci, ale i útočištěm pro výcvik obranných složek. „Spolupracujeme jak s armádou, tak se základními složkami Integrovaného záchranného systému, tedy s policií, hasiči a podobně. Armáda je samozřejmě velkým prvkem, letos nás například čeká velký závod s názvem Krkomen, který budeme dělat v prosinci letošního roku. Pozemní síly budou pořádat poměrně dost náročný a specifický závod, který má velké zázemí právě tady u nás,“ vysvětluje Bárta.

Brádlerova bouda ale nebude jedinou horskou chatou, o kterou by se Petr Bárta mohl v budoucnu starat. „Momentálně jsme s Klubem českých turistů ve fázi přípravy a podpisu smlouvy ohledně spolupráce a provozu Chaty Výrovka, takže nám přibyde ještě ona,“ uzavírá Bárta.

Do článku jsme čerpali z knihy Historie krkonošských bud Martina Bartoše.