Komunismus a Julius Fučík v nás. Je třeba se jich zbavit?

„A pak také zmizí obraz živého člověka, plného síly a života, člověka, který se dovedl radovat a smát a jistě by si nepřál, aby se proměnil v papírového Fridolína z čítanek,“ psal o Fučíkovi krátce po válce jeho kamarád, spisovatel a novinář Jiří Weil.

Ten obraz zmizí, pokud se na něj nebude upřímně a pravdivě vzpomínat. A nahradí ho postava „hodného Fridolína“ z povídky německého autora první poloviny 19. století. V jeho textu opakovaně překládaném do češtiny se střetával nositel dobra Fridolín s koncentrovaným vtělením zla Jetřichem.

Obavy Jiřího Weila byly oprávněné jen zčásti. Komunisté se pokusili z Fučíka vytvořit ukázkového hrdinu. Dobrého, prostého, přitom vzdělaného člověka s širokým úsměvem, který neváhal položit život za lepší budoucnost.

Jenže Fučík vzbuzoval vždy i nenávist. Příliš viditelný symbol komunistického dobra byl logickým terčem útoku. Proměnil se v „papírového Fridolína“. Ale zároveň i „papírového Jetřicha“.

Už v roce 1953 vydal v newyorském exilu novinář a spisovatel Egon Hostovský studii Komunistická modla Julius Fučík a jeho generace. Mimo jiné píše:

„Kdybychom už měli místa a krajiny pojmenovávat po lidech průměrných či roztodivných, měly by nést jméno Fučíkovo nějaké bažiny. Na pohled lákavé, ve skutečnosti zrádné, plné nástrah, nebezpečí a šalby. Fučík neumřel v nacistickém vězení za velkou myšlenku, protože velkou myšlenku nehlásal. Nezahynul v něm ani velký kritik, ani velký spisovatel, jen pohotový rafinovaný žurnalista. Fučíkova generace neexistuje, poněvadž Fučík ji nijak nepoznamenal. Vzpomínka na Julia Fučíka je vzpomínka na typické dítě doby. Kdyby byl Fučík opravdu velikán, pak jeho doba by byla zoufale malá.“

A to je téma, které může být na Fučíkovi ještě stále zajímavé a podstatné. Vášně se už zklidnily. Ale stále zůstává otázka, jak se z živého člověka stane obraz, který vyvolává tolik obdivu i nenávisti. A přitom z člověka, který nepatřil mezi vládce nebo génie nebo zločince, kteří měnili svět.

A zůstává i otázka, jestli tohle není povaha dějin jako takových. Že jsou to jenom nejisté proměnlivé obrazy.

„Charakterizovala bych ho jako prvorepublikového bonvivána, charismatickou osobnost, která přitahovala a uměla strhnout a ovlivňovat lidi. Zároveň šlo o kovaného, nicméně kavárenského komunistu s upřímným přesvědčením,“ říká historička Markéta Kabůrková, hlavní autorka výstavy o Juliu Fučíkovi z roku 2020.

„Prvorepublikový bonviván“, „kavárenský komunista“. Fučík nebyl jen autorem Reportáže psané na oprátce nebo obdivných reportáží ze stalinského Sovětského svazu.

Byl nadaný a zejména mezi ženami oblíbený novinář a literární kritik. Součást meziválečné avantgardy. Nebyl to originální umělec, ale patřil ke skupině Devětsil, společně se Seifertem, Nezvalem nebo Teigem.

Je dobré si uvědomit, že „komunistický intelektuál“, nebo i „kavárenský komunista“, to nebyl v meziválečné Evropě žádný „smrtelný hřích“. To byl totiž kdekdo. Byla to normální a běžná součást kulturní avantgardy.

Julius Fučík nebyl básník. Byl novinář a agitátor. Psal vášnivě o Velké mostecké stávce v roce 1932, za účast na zakázané demonstraci na Václavském náměstí, kde provolával hesla „Ať žije Rudá armáda!“ či „Ať žije rudý Berlín!“, si poseděl i 10 dnů ve vězení.

Psal vášnivě i o Sovětském svazu a nepřipouštěl, že se tam děje něco špatného.

Je to asi tvrzení neuctivé v očích uctívačů „Fridolína“, ale to vše byl jen „půlúvazek“ mladého intelektuála. V tom zbylém čase chodil do Osvobozeného divadla, psal pro F. X. Šaldu, vedl literární časopis, sledoval evropskou literaturu, vysedával po kavárnách, studoval filosofii a sváděl ženy.

Docela normální dítě své doby.

Převálcované nacismem a komunismem.

„Ačkoli nepravdivá legenda dráždí, nezacházejme příliš daleko a nepravme, že Fučík byl zrádce. Nepochybně do konce života zůstal přesvědčeným komunistou. Nezradil, jen prozradil. Buď jeho bohémské nervy byly příliš slabé, aby dlouho snesly mučení, nebo toho milovníka života pojala divoká touha, že přece snad může zůstat naživu, a zaplatil za to,“ psal po válce Ferdinand Peroutka. „Nikdo se nemá dělat přísným soudcem nad situací, ve které sám nebyl. Co pravíme, není soud nad člověkem Fučíkem. Člověk není odpověden za odolnost nebo neodolnost svých nervů. Ale je to soud nad legendou, nad tím množstvím nepravdy, která je v komunistické historii, v socialistickém realismu, ve veřejném životě komunistického státu.“

Peroutka byl skvělý stylista. Ale nenávist vůči tomu komunistovi je z těchto slov až příliš patrná. Slova o zdržení se soudu ji nevyváží.

No, ano, je to jeden z legitimních přístupů: Má smysl se zabývat někým, kdo byl komunistou? Přesvědčeným komunistou legitimizujícím stalinské čistky? Dítětem své doby? Nebo na něj – v naší době – raději zapomeneme?

„Je to choroba rozjitřené vůle k moci. Fašismus i komunismus jsou poválečné zjevy vzniklé z poznání, že napřažený revolver má v sobě jakousi neodolatelnost,“ psal Peroutka v roce 1937. „Fašismus i komunismus věří v násilí a kašlou na ostatní. Jsou to specialisté v dobývání moci… Tato ideologie , v rudém nebo hnědém zabarvení, už dost dlouho vládne, abychom se mohli ptát, koho učinila šťastnějším. Ty, kteří chvíli byli u moci.“

Není z toho pohledu vlastně lhostejné, zda byl hrdinný odbojář nebo zrádce? Byl to komunista.

Literární teoretik a historik Pavel Janáček formuluje téma jasně: „Příběh Fučíka coby komunistického intelektuála nám otevírá důležitou otázku, nakolik podobní lidé patří do dramatického příběhu české kultury 20. století. Ve vztahu k národním dějinám máme dvě možnosti: vykládat je tak, jako že komunismus byl něčím cizím, co k nám zavlekli z Orientu nějací Sověti, anebo ho akceptovat jako jeden z proudů uvnitř českých dějin. Pokud se nad Fučíkem otevírá nějaká otázka, která ještě dnes může přinášet spor, tak je to patrně tato: Dokážeme si připustit náš vlastní komunismus? Můj názor je, že Julius Fučík patří do dějin české kultury i s celým tímto pozadím.“

Patří, nepatří. V tom je právě ta nástraha a ironie dějin jako proměnlivých obrazů. Julius Fučík jako reálná postava už skoro nikoho nezajímá. Jen hrstku literárních vědců, historiků a možná ještě zapálených stalinistů.

Ale jako měnící se obraz zajímavý je. Takový do našich dějin patří.

24. dubna 1942 byl komunistický odbojář Julius Fučík spolu s několika kolegy zatčen gestapem. Fučík měl dvě pistole, ale nepoužil je, a tím porušil nepsaná pravidla odboje – měl se zabít, nebo bránit. Neměl se vzdát bez boje a vystavit sebe a ostatní mučení a riziku zrady.

V Reportáži psané na oprátce Fučík vysvětluje, že odpor neměl smysl. Jen by přinesl smrt ostatních.

Selhal? Jeho polem bylo k akci spíš vyzývat než ji provádět. Kavárenský intelektuál. Nebyl to český Che, jak ho také chtěli někteří vidět.

Zatkli ho, vyslýchali, mučili. Promluvil? Zradil? Napsal ve vězení vůbec tu slavnou Reportáž? A za jakých okolností?

K prvním cenzurním zásahům do textu reportáže došlo hned po konci války. Fučíkova manželka Gusta přinesla motáky, na kterých jí Reportáž posílal, do nakladatelství. Soudruzi ale okamžitě vycítili závažnost tématu. Ke kontrole si text vyžádal tehdejší komunistický šéf Rudolf Slánský.

Zásahy později schválil dokonce stranický sjezd. Vypuštěny byly pasáže kritizující První republiku za necitlivou politiku vůči sudetským Němcům. Komunistický antifašista bojující proti okupantům hájí sudeťáky? Absurdní! Škrtáme.

A především zmizely závěrečné pasáže, kde Fučík přiznává, že vypovídal, a vysvětluje proč. Už hrál jen o čas. Věděl, že jeho kolegové vše podstatné vyzradili. A tak hrál s gestapáky „vekou hru“. Dramatizoval nicotnosti, aby je utvrzoval v tom, že má smysl ho vyslýchat. A aby zároveň neprozradil nic podstatného. Bylo to vůbec možné?

Pro komunisty tenký led mezi zrádcem a hrdinou. Zbytečné riziko poskvrny skutečným životem. Nebo stylizací skutečného člověka.

Pro kritiky ovšem nedůvěryhodné tvrzení, které má jen zakrýt vlastní provinění.

Dá se Fučíkovým slovům věřit? Asi tak jako čemukoli jinému?

Po roce 1989 se odsuzování Fučíka jako komunistické modly stalo na čas mainstreamovým přístupem. Historik a bývalý disident Petr Placák v roce 1993 shrnul pochybnosti o Reportáži.

„Na první pohled je zřejmé, že nejde o autentickou výpověď člověka, ale o uměle sestavený text psaný s určitým záměrem, ve kterém hlavní místo nemá podání svědectví o tom, jak se kdo na gestapu zachoval, jak Fučík vnucuje čtenářům, ale jde především o osobní ospravedlnění Fučíkovo a jeho chování po zatčení,“ psal Placák v časopise Tvar.

Dobrá, stylizace, to by snad ještě smrtelný hřích nebyl. Ale tady Placák nekončí.

„Co je však nepochybné a nanejvýš trestuhodné, je samotná existence Reportáže. Jestliže někdo – jedno zda s úmyslem dobrým či zlým – v prostředí gestapácké věznice svěří papíru řadu skutečností a jmen lidí, přitom o některých gestapo dokonce ani neví, a tyto motáky se jmény svěří neznámému člověku (v tomto případě dokonce SS dozorci), pak je to zločinec stejně jako opilý řidič, který ohrozí životy jiných (v tomto případě o to horší, že zatímco opilec sedá za volant se zastřeným vědomím, Fučík píše Reportáž při plném vědomí a navíc tím, že se o vlastní vůli rozhodl zapojit do odbojové činnosti, se zavázal dodržovat určitá pravidla) a neměl by být oslavován jako hrdina, ale jeho počínání by mělo být odsouzeno.“

Fučíkovo počínání je v Placákových očích amorální, zavrženíhodné, trestuhodné.

Téhle kritice předcházely pochybnosti o autentičnosti reportáže – napsal ji vůbec Fučík? Vznikla opravdu ve vězení? Když už do ní komunisté zasahovali, aby si vyleštili obraz hrdiny, není pravděpodobné, že si ji celou vymysleli?

Je toho najednou na Fučíka moc. Měl to psát? Psal to? Zradil?

Byl to prostě komunista. A na chvíli se paradoxně znovu stává mediální hvězdou.

Studie kriminalistického ústavu prokázala, že Reportáž je autentická. Její první úplné kritické vydání z roku 1995 zveřejnilo i komunisty zcenzurované pasáže. Ještě nějaký čas to téma rezonovalo ve veřejné diskusi.

Historici a publicisté se přeli o to, zda první na gestapu vypovídal Fučík, nebo jeho odbojářský kolega Jaroslav Klecan. Mají k dispozici protokoly a rozmanitá svědectví. Ale dodnes se neshodnou. Fučík píše, že bylo vcelku jedno, co řekne, když Klecan vše podstatné už vyzradil.

Pouhá stylizace? Udání statečnějšího soudruha?

A jak tedy: Měl to psát? Zradil?

Zbavit se ho, nebo ponechat? Je to trochu legrační a zároveň cynická otázka. A má mnoho úrovní, včetně té akademické.

Ale zjednodušeně si můžeme představit, že základní roviny jsou dvě. Jedna je banální: Není třeba ho vyhánět, protože nikoho nezajímá. Splynul už s minulostí. Rozplynul se.

A ta druhá? Vlastně je taky hodně jednoduchá.

Znáte to: Můžete to zkusit.

Vrátí se oknem.