Vrbatova bouda slavné lyžaře zachránit nemohla. Vznikla mnohem později v akci Zet

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zlaté návrší. Místo, které si většina z nás spojí s tragickou událostí z roku 1913, během které v mrazivém počasí nedaleko odtud zahynuli závodník Bohumil Hanč a jeho kamarád Václav Vrbata.

Příběh obětavosti i nevyzpytatelnosti horského počasí připomíná nedaleká mohyla postavená na místě, kde záchranná výprava nalezla promrzlého Vrbatu. Místo nabízí za dobrého počasí fantastický výhled na vrcholky Krkonoš, když jsou podmínky naopak krušné, je kousek od něj horská bouda.

V době, kdy se konal slavný závod, tu ale žádná bouda nestála. Hančovi, který chtěl závod stůj co stůj dokončit, ani Vrbatovi, který se vydal svému příteli na pomoc a půjčil mu své oblečení, tak úkryt poskytnout nemohla.

Takové myšlenky se možná honí hlavami návštěvníků, kteří více než sto let po smutném závodě v teplých místnostech Vrbatovy boudy suší promoklé bundy nebo si jen pochutnávají na polévce či borůvkových knedlících.

Interiér je vymyšlen tak, aby co největšímu počtu lidí poskytl přesně to, co na výletech potřebují - odpočinek, občerstvení, toalety, teplo, možnost oschnout a zase vyrazit dál. Dřevo se tu potkává s betonem, který na hřebeny Krkonoš - ač se to na první pohled nemusí zdát - patří. Ale popořádku.

První vážné plány na stavbu boudy na Zlatém návrší se datují do třicátých let minulého století. Už v roce 1936 tu byl položen základní kámen chaty, která měla nést jméno po předsedovi agrární strany Antonínu Švehlovi.

Stavba to měla být opravdu velkolepá - s 200 lůžky, restaurací pro 250 hostů, obřími garážemi, parkovištěm, vlastní hydroelektrárnou na Pančavě, dokonce i s poštou a četnickou stanicí. A jak uvádí lednové číslo časopisu Krkonoše z roku 1987, v suterénu měla být zpevněná sklepení a střílny, neboť se počítalo s tím, že chata bude začleněna do soustavy pevnůstek v pásmu od Kotle ke Zlatému návrší.

Žádné střílny však nevznikly, kvůli zabrání Sudet Němci a následující druhé světové válce z plánované mega stavby sešlo.

Myšlenka na vybudování boudy ožila po dalších dvaceti letech, bouda měla být především zázemím pro Horskou službu s provizorní noclehárnou. „Stejně důležitým požadavkem bylo ale také nahrazení dřevěného kiosku s občerstvením, který stál u silniční smyčky a byl ostudou Krkonoš a Zlatého návrší,“ vzpomínal architekt Vladimír Šír v roce 2008 pro časopis Krkonoše.

Ten se musel při navrhování nejen přizpůsobit skice, kterou již schválily příslušné orgány. Budovu musel vymyslet tak, aby ji zvládli postavit brigádníci během takzvané akce Zet. Při ní byli běžní obyvatelé socialistickým režimem využíváni, aby „povinně dobrovolně“ uklízeli ulice, stavěli školy, kulturní domy - nebo právě chaty téměř ve výšce 1400 metrů nad mořem, na území národního parku.

Pro brigádníky to tedy znamenalo pracovní neděle, tehdy byl totiž pracovní týden od pondělka do soboty. Na stavbě pracovali i zaměstnaní dělníci. „Ti byli ubytovaní na dnes již neexistujících Jestřábích boudách a měli oproti ostatním výhody jen pětidenního pracovního týdne,“ uvádí amatérský historik Martin Bartoš, autor knihy Historie krkonošských bud.

„Přiklonil jsem se k řešení boudy-baráčku, který tam snad stojí odjakživa a ani jej nijak zvlášť nevnímáme,“ popsal dále ve zmíněném článku architekt Šír. Brigádníci mohli naklusat a s krumpáči začít kopat základy boudy ve zvětralé žule, což naštěstí šlo.

„Současně - vlastně potom - jsem začal projektovat. A měnit, jak to už tak chodí. Horská služba začala postupovat svou plochu prostoru pro občerstvení zhruba z poměru 4:1 na 1:4 v přízemí. Nakonec ale ustoupila až do podkroví, kde měly být noclehárny a vlastní stanice, jakési technické zázemí HS (horské služby - pozn. red.),“ uvedl Vladimír Šír.

Vrbatova bouda byla otevřena v roce 1964, rok po vyhlášení Krkonošského národního parku (KRNAP). „Horská služba zde měla jednu místnost, kde sloužila non stop služba v týdenních cyklech. Nad boudou bývala meteostanice, kde se pro meteorology dělala měření. V listopadu 1975 jsme se přestěhovali do nové postavené Labské boudy, kam byla přestěhována i ta meteostanice,“ vzpomíná pro Seznam zprávy Ludvík Strejček, emeritní člen Horské služby.

Provoz brzy převzala organizace Interhotely Krkonoše a Vrbatova bouda se stala zájezdní chatou, i když se v ní mohli stále občerstvit i běžní turisté. Její význam stoupl ještě poté, co v roce 1965 vyhořela blízká Labská bouda. Navíc se na Zlaté návrší dalo vyjet autem nebo autobusem. Z boudy to činilo dobrý výchozí bod pro túry na hřeben ke Sněžným jamám, k prameni Labe a po pár letech i ke znovu postavené Labské boudě.

„Dříve, zejména v 70. letech, tu na štěrkových parkovištích vartovaly stovky dvoutaktních Wartburgů i Trabantů, kterými se sem škrábali milovníci turistiky z bývalé Německé demokratické republiky,“ uvádí ve své knize Historie krkonošských bud Martin Bartoš.

Na Zlatém návrší také končily etapy Závodu míru, někdejšího největšího amatérského cyklistického závodu ve východní Evropě po druhé světové válce, v dnešní podobě přeměněného na závod národních týmů mladých jezdců do 23 let.

Více než dvacetikilometrové stoupání na „Zlaťák“ považují domácí cyklisté za opravdovou výzvu i za místo, které může vzdáleně připomínat atmosféru Tour do France. V květnu roku 1995 musely cestu nahoru kvůli sněhovým závějím prohrnovat pluhy. Jako první tehdy zdolal náročnou pátou etapu český závodník Pavel Padrnos.

„Stoupání na Zlaté návrší jsem znal, na soustředění jsme tu trasu jezdili na běžkách. Tak jsem trochu tušil, co mě čeká,“ komentuje své vítězství pro Seznam zprávy slavný závodník 30 let poté.

I když šlo o náročné stoupání, má na celou akci jen dobré vzpomínky. „Ta kulisa vysokých hor a sněhových koridorů je skutečně srovnatelná s velkými světovými tour, kterých jsem se zúčastnil později. Tehdy mi to kolegové skvěle rozjeli, hlavně René Andrle, na Zlatém návrší jsem vyhrál a získal žlutý dres, který jsem pak dovezl až do Brna,“ říká celkový vítěz ročníku 1995.

O rok později bylo počasí přívětivější, nicméně takový obří podnik podruhé za sebou v první zóně národního parku přeci jen budil trochu rozpaky.

„Určité napětí vládlo také mezi pořadateli a diváky na straně jedné a na té druhé ‚hlídkujícími‘ terénními pracovníky Správy KRNAP, kteří - tak trochu zaskočeni ministerskou výjimkou dojezd na Zlaté návrší na poslední chvíli povolující - alespoň dohlíželi na zákaz vstupu do porostů kleče a subalpinských trávníků,“ popsal v reportáži David Dvořák v časopisu Krkonoše.

Diváci, většinou sportovní fandové z okolí, kterých bylo mnohem více než povolených 200, se chovali velmi disciplinovaně. „Dá se říci, že pomyslnými sportovními vítězi jsou vlastně všichni závodníci, kteří tuto nesmírně obtížnou etapu dokončili,“ shrnul Dvořák atmosféru závodu. Další Závod míru se již v národním parku nekonal.

Nová historie Vrbatovy boudy se začala psát v roce 2007: tehdy se její nový majitel Martin Wichterle rozhodl budovu zrekonstruovat. Jak uvedl v několika rozhovorech, do Krkonoš jezdil odmala, a když se naskytla možnost koupit boudu, neváhal. Chtěl, aby zde byla zachována primární funkce budovy: restaurace, toalety, bufet i možnost přespání. Zároveň neměla zaniknout původní podoba.

Projekt svěřil architektům Tomáši Hradečnému a Martinu Prokšovi z ateliéru IXA. Ti se nechali inspirovat okolními řopíky, které je zaujaly jednak tím, že beton podobně jako kámen dokáže odolat náročným podnebním podmínkám. A za druhé i specifickou atmosférou, kterou tyto malé bunkry mají.

Beton má na hřebenech hor zkrátka už historicky své místo. Návštěvníci to mohou cítit hlavně v suterénních prostorách, kde se nachází bufet a toalety. Pod zemí je umístěna většina nových prostor, které mají i svůj vchod. Bouda tak zůstala nad úrovní země téměř v původní podobě a přitom dokáže uspokojit nároky přibývajících návštěvníků.

Beton je kombinován se dřevem, ponejvíce modřínovým, které dominuje v interiéru horní restaurace. „Betonová podnož byla navržena zcela v duchu současné architektury, výrazně historické budově nekonkuruje,“ uvádějí architekti pro earch.cz. Stejně tak funguje bouda pro turisty v symbióze s přírodou.

Vrbatova bouda přiláká každoročně tisíce turistů. „V některých dnech, když je hezky a je svátek, se tu skutečně dá mluvit o overturismu,“ říká Lucie Abrahámová, která ji s rodinou provozuje již přes deset let.

Hřebeny přitahují různé typy turistů: „Některým chybí trochu pokora k horám. Nic si nezjistí, třeba, že se tady nahoře počasí může změnit během chvilky. Chodí mimo cesty, trhají chráněné rostliny, v zimě na běžkách i skialpech jezdí všude, zdejší přírodu neberou jako vzácnost. Když jsme tu začínali, málokdo si tohle dovolil,“ srovnává.

Většina návštěvníků však podle Abrahámové umí ocenit nejen přírodu, ale i úsilí, které s rodinou věnují tomu, aby jim výlet zpříjemnili. „Jsou možná náročnější, ale pokud to s nimi umíte, oplatí vám to. Většinou jsem za barem, hodně lidí si mě pamatuje, obdivuje a chválí. Tady u nás nahoře se vlastně většina lidí chová oproti nížině stále dobře,“ uzavírá.

Bouda je v provozu každý den do čtyř hodin a vyhlášené borůvkové knedlíky tu mají stále. Bez nich by to v Krkonoších nešlo.